Grey's Anatomy CZ/SK Forum
http://www.greys-anatomy.cz/forum/

Den poté
http://www.greys-anatomy.cz/forum/viewtopic.php?f=34&t=289
Stránka 17

Autor:  zdendap [ 13 črc 2010, 14:55 ]
Předmět příspěvku:  Den poté

Tak dobrá, straší mi v hlavě už nějaký čas takový příběh o tom, co se stalo "potom". Pokusím se ho sem postupně napsat, alespoň teď, kdy pro horko téměř není možné být venku. Třeba se někomu z Vás bude líbit...

Kapitola 1
Na bolest není čas
.

DEREK
Ležel na nemocniční posteli. Byl si tím jist, v záblescích vědomí poznával chirurgickou JIP, kde tolikrát pracoval. V hrdle cítil intubaci, na několika místech měl zřejmě zavedené kapačky.
BOLEST, BOLEST… Měl pocit, že se mu hruď rozskočí bolestí. Chvílemi se propadal do polovědomí. Temné, šílené oči Garryho Clarka…. Ústí namířené pistole….. Plačící Meredith …. Nesmíš umřít! Nemůžu bez tebe žít! Když umřeš ty, umřu taky!..... Neumírej, protože to by byl ten nejblbější rozchod ze všech…
Obrovským úsilím se mu povedlo otevřít oči. Na bolest teď nebyl čas. Musel to vědět… Nad sebou rozpoznal něčí tvář. Povedlo se mu trochu zaostřit oči. Cristina…
Vytáhla mu intubační trubici z krku, téměř si toho ani nevšiml. Všechnu svou sílu, vše, co mu ještě zbývalo, vložil do zašeptání
„Meredith…?“
„Klid, Dereku. Odpočívej. Vše bude v pořádku. Hned jí zavolám…“

CRISTINA
Potlačovala třes. Byla si jistá, že nikdy v životě se jí ruce netřásly tak, jako teď. Náročná operace. Ústí pistole u hlavy. Derek na stole. Owen a jeho pokus zachránit ji. Výstřel a temný náraz, jak tělo muže, kterého milovala, dopadlo na zem. Zhroucená, zoufalá Meredith, plačící na zemi. Žhnoucí Jacksonův pohled – „Zvedni ruce, věř mi“ Chvilka zoufalství, než pochopila jeho lest. Šílený strach, že Clark jejich plán prohlédne. A do toho stále zoufalý pláč Meredith...
Owen byl v pořádku, před chvílí si k němu odskočila a zkontrolovala mu ránu. Šlo o čistý průstřel ramene, dobře ošetřený, Meredith a April odvedly dobrou práci. Přesto ale v sobě stále cítila bolest. Co když operaci zkazila, co když někde udělala chybu? Ksakru, kde je Teddy? Jak ještě dlouho to bude vše na ní? Maximálním úsilím se dala dohromady. Před ní ležel její pacient. Byla chirurg. Na bolest teď nebyl čas. Naklonila se k Derekovi, vytáhla mu intubační trubici, slyšela jeho šeptanou otázku. Pochopila. Věděla, že ho teď zajímá jen jeden jediný člověk na světě. Vyběhla ze dveří a běžela pro Meredith.

MEREDITH
Stála v lékařské šatně. Před chvílí jí April pomohla osprchovat se, sehnala jí čisté nemocniční oblečení na převlečení a přinutila jí vypít nějaký povzbuzující nápoj. Vůbec nevěděla, jak chutnal. Tlumená bolest v podbřišku a před očima hrůza. Derekovy hasnoucí oči, když ležel na zemi v kaluži krve. „Polib mě…“ před operací, do které se Cristina pustila se zoufalým odhodláním někoho, kdo nemá jinou volbu. Sezení a čekání na zemi v umývárně. Garry Clark s pistolí u Cristininy hlavy. S pistolí, kterou po té otočil k ní, když se mu nabídla místo Dereka. Děsivý pohled na pískající monitory, ukazující Derekovu smrt. Krev, stékající po jejích stehnech a účastný pohled April a Owena… Měla pocit, že jí musí prasknout srdce bolestí a hrůzou.
„Meredith, Derek přišel k sobě a ptá se po tobě…“ Cristina mezi dveřmi. Její člověk, její sestra, její … ani to nedokázala pojmenovat. Odhodlaně vyhodila do koše ranní těhotenský test. Na bolest teď není čas, Derek na ni čeká.

APRIL
Seděla na sedátku na chodbě před šatnou. Už si ze sebe smyla Reedinu krev, převlékla se… Ale jakmile zavřela oči, objevil se před ní překvapený pohled mrtvých očí její kamarádky a střelná rána uprostřed jejího čela. Bolest, bolest. Reed s ní procházela všemi těžkými okamžiky stáže v Mercy West. Na pohled se zdála arogantní a útočná, ale jakmile jste jí poznali, jakmile vás k sobě pustila, byla to ta nejlepší kamarádka, jakou mohla mít. Teď byla pryč a April v prsou cítila bolestné prázdno. Vůbec si neuměla představit, jak se vrátí do jejich společného pokoje v podnájmu. Všechno bude připomínat Reed…
Stud. Podlehla panice. Celou dobu, co čekala na Dr. Sheparda v jeho kanceláři, se v ní panika hromadila. Sama, v cizí místnosti, v nemocnici, kde někdo právě zabil její nejbližší kamarádku. Když uslyšela jeho hlas, neodolala a vyběhla ven. Okamžiky na přechodu … výstřel a pád Sheparda na zem … šílené oči Garryho Clarka a pistole namířená na ni … její zoufalé blábolení a nakonec útěk… Ale přežila a to bylo důležité. Merredith. Chvíle v umývárně a pocit silné a uklidňující ruky v její dlani. Strašné okamžiky, kdy se zdálo, že Clark Merredith zabije, že Derrek zemřel, že Dr. Hunt je mrtev… Jejich spolupráce při ošetřování Hunta a obrovská síla té ženy, která dokázala pokračovat v práci, i když u ní probíhal potrat. April cítila, že nikdy nedokáže být jako ona. Byla ale ochotná udělat cokoliv, aby si její důvěru zasloužila.
Vzhlédla a viděla, jak Cristina Yangová přichází k šatně a říká Merredith, že se Derrek probudil a volá jí k sobě. Očima ji sledovala, jak běží k jeho pokoji na JIP.
A pak je uviděla. Hordu asi pěti paparazziů z seattleských bulvárních novin, kteří se, kdoví jak, dostali do nemocnice.
„Hele, to je Shepardova manželka… Rychle ze ní, bude něco vědět…“
Před JIP jí zastoupili cestu.
„Dr. Greyová, jaký je stav vašeho manžela?“ „Je pravda, že tu dnes operovali stážisté?“ „Kolik je mrtvých?“ „Znala jste osobně Garryho Clarka?“ „Řekněte našim čtenářům…“
V tu chvíli April vystartovala. Na bolest není čas, ta, která jí podržela v nejhorších chvílích jejího života, potřebovala její pomoc. Její dětský obličej byl k nepoznání změněn vztekem. Jako malý pejsek, který se zoufale vrhá na větší hafany, vpadla její drobná postava mezi novináře a rozrazila jejich řadu. Popadla vyděšenou Merredith a rychle jí strčila za dveře JIP. Merredith na ní vrhla kratičký vděčný pohled, který April zahřál u srdce. Pak dveře zablokovala a držela vší silou svého drobného těla zavřené.
„Tam nemůžete, jsou tam vážně zranění pacienti…“, křičela zoufale. Tlak na dveře náhle povolil. Vedle ní se objevila Jacksonova ramenatá postava a pomohla jí držet dveře, i když se teď sem sbíhalo novinářů více.
„Opravdu tam nemůžete…“, slyšela Jacksona, jak říká se svým neodolatelným úsměvem…

MARK
Odcházela. Díval se za ní, vytrhla mu dlaň z ruky a běžela za Karevem. Řekla Karevovi, že ho miluje, dokonce byla ochotná pro něj zahrát Izzie Stevensovou, když jí v deliriu volal. To byl konec. Vybrala si Kareva, jeho tu nechala stát.
Mark zažil stovky rozchodů se ženami, nebylo to přece nic nového… Ale Lexie do něj zasáhla mnohem hlouběji, než která jiná. Její úsměv, obětavost, naivní radost ze všeho… Všechno to, co on neměl, nebo už dávno zapomněl. Zahnal jí od sebe, když se tehdy pokusila s ním smířit, po jeho návratu z Los Angeles…
Co, proboha, na tom Karevovi viděla?!
Bolest, bolest v srdci, kterou Mark snad nikdy při rozchodu s nějakou ženou necítil…
„Marku, teď jí musíš nechat jít! Na bolest teď není čas. Jsme chirurgové a v naší nemocnici jsme teď potřeba. Na tohle vše bude čas potom!“ Hlas Teddy Altmanové, jindy klidný, melodický a vyrovnaný, teď cinkal kovem a velitelským přízvukem. Popadla ho za ruku a vytáhla před Seattle Presbyterian Hospital. Velitelským mávnutím ruky zastavila první sanitku.
„Jedete k SGH?“
Měl pocit, že jí řidič snad i zasalutoval. Za chvilku sanitka s nimi uháněla zpět k SGH-MW. Po očku se podíval na Teddyinu známou tvář. Jako by jí viděl poprvé….

TEDDY
Když dorazili k SGH, měla pocit, jako by se vrátila o rok zpět. Zmatek, vyděšené pohledy, lidé pobíhající sem a tam. Bylo to už hodinu po tom, co odjela operovat Alexe Kareva, ale nemocnice stále připomínala hlavně místo katastrofy. Před očima jí bleskl obraz základny ve Faludže. Přijeli tam tehdy, před rokem, s Owenem převzít nováčky, kteří narukovali ke službě ve vojenské nemocnici. Stáli na dvoře před kasárnami, nervózně žertovali, bylo to teprve několik hodin, co přiletěli ze Států. Náhle mezi ně vjel malý náklaďák se sebevražedným atentátníkem. Výbuch zabil 32 lidí, desítky dalších zranil. I tehdy viděla stejný šok, zděšení, chaos, paniku.
Měla pocit, jako by někdo v jejím nitru přehodil páčku. Teddy Altmanová najednou ustoupila do pozadí, dokonce i vedoucí kardiochirurgie Dr. Altmanová stála v pozadí. Náhle se vrátila kapitánka Altmanová z 314. Vojenské chirurgické nemocnice v Iráku a převzala velení.
Rozhodným krokem zamířila k chirurgickým sálům a JIP, cestou před sebou hnala Sloana a každou ze sester, kterou dokázala poznat. Byl nejvyšší čas.
Na chvilku vypadla ze svého „battle modu“, když před sebou uviděla bledou tvář Owena Hunta, vrávorajícího následkem ztráty krve.
„Owene…“, její slaboučké zaúpění zaslechl jen Mark Sloan, který na ní vrhl zkoumavý pohled. Vzápětí se opět vrátila kapitánka Altmanová. „Hunte, koukej padat na pokoj, a jestli vstaneš dříve, než ti k tomu dám svolení, nechám ti stříknout morfin a přivázat tě k posteli!!! Teď nejsi chirurg, teď jsi pacient. Jen se tu pleteš…“
Bolest musí počkat. Teď byli chirurgové a museli zachraňovat životy.

BAILEYOVÁ
Dr. Baileyová stála před nemocnicí, ve tváři prázdný výraz. Jen slabě reagovala na otázky lidí kolem sebe, kolegů, pacientů, policistů. Stále pod rukou cítila mizející tep Charlieho Percyho, viděla jeho matnějící oči… Nedokáže vyřídit jeho vzkaz, splnit jeho poslední prosbu. Reed Adamsová byla mrtvá, nebylo komu říci o ztracené lásce…
„Mirando, rychle, je třeba se postarat o pacienty, prohlédnout a shromáždit všechny postřelené, pokusit se zachránit, koho půjde…“ Pomalu otočila hlavu a podívala se na Teddy.
„Charles Percy zemřel“, oznámila prázdným hlasem.
„Já vím, je to hrozné, ale na bolest teď není čas! Jsi chirurg…“
„Nejsem chirurg, jsem sestra, jenom sestra…“, řekla Baileyová prázdným hlasem a k Teddyinu naprostému úžasu prošla kolem ní a zamířila pryč, někam daleko od nemocnice.

ALEX
Zápasil s návaly bolesti. Nevěděl kde je, co se s ním stalo. Chvílemi si vzpomínal na Sloana a na Lexii, chvílemi mu před očima plul překvapený pohled mrtvé Reed a krvavý otvor mezi jejíma očima. Neznámý chlápek s pistolí nad jejím tělem. Pak vše splývalo, točilo se, temnělo. Ale něco jej stále přivádělo zpět. Zářivý úsměv, blond vlasy, milý pohled – Izzie. Ale pak náhle studený pohled, nepřátelství, příkrá a nespravedlivá odmítnutí, bolestný rozchod. Formuláře k rozvodu, poslané poštou. I to byla Izzie. Na bolest teď neměl čas. Musel jí toho ještě tolik říci…
S námahou pootevřel oči a uviděl jí. Blond vlasy, zářivý úsměv… Byla tu, vrátila se, byla naděje… I když mu horečka z ran rozostřovala pohled…
„Iz. Vrátila jsi se. Jsi tu se mnou. Izzie, promiň, jsi to jediné…“
Bolest zvítězila a Alex Karev se do ní propadal a propadal. Jen z dálky slyšel, jak někdo volá: „Alexi, Alexi! Sestro, má zástavu, modrý kód, modrý kód!“
Izzie tu byla s ním!

LEXIE
Seděla u jeho postele a zoufale ho držela za ruku. Teddy říkala, že dokázala opravit zranění, Alex byl ale velmi slabý ztrátou krve. Tato noc bude kritická, říkala. A tak teď u něj Lexie seděla, utírala mu pot, navlhčovala rty, držela ho za ruku. Zmítal se chvílemi na lůžku, mumlal ze spaní. Stále cítila svůj šok. Vyznala mu lásku, řekla, že ho miluje. Řekla to před Markem a jeho smutnýma očima. A on začal volat Izzie Stevensovou! Byl raněný, blouznil… Proto mu zahrála Izzie, aby se uklidnil, aby mu bylo trochu lépe. Ale bolelo to. Nebyla si jistá, co bolí více – Alexovo volání jiné, nebo bolest v Markových očích…
„Iz. Vrátila jsi se. Jsi tu se mnou. Izzie, promiň, jsi to jediné…“
Měl pootevřené oči, podbarvené horečkou. Lexie měla pocit, jako by jí vráželi do prsou nůž. Místnost se náhle zaplnila pískáním přístrojů, Alexovo tělo se zachvělo a ztichlo. Na bolest nebyl čas, byla chirurg a musela zachraňovat životy. Plácnutím ruky aktivovala poplašné modré tlačítko…
„Alexi, Alexi! Sestro, má zástavu, modrý kód, modrý kód!“
Deset minut po té seděla opět sama u jeho postele, monitory životních funkcí tiše předly a držely se tak tak v přijatelných hodnotách. Na bolest nebyl čas…

TEDDY
Před JIP uviděla shluk novinářů, snažících se prorazit přes dva stážisty, na které si matně vzpomínala. Ten ramenatý chlapík byl Avery, snažil se opakovaně dostat na kardio spolu s Cristinou. A ta dívka vedle něj? Dr.Keppnerová, vybavilo se jí.
„Co se tady děje?“, zahřměla.
Novináři se zarazili a malinko ustoupili od dveří.
„Oni chtějí…., Meredith… Dr. Shepard….“ April se zoufale zakoktávala a nebyla schopná vyslovit souvislou větu. Teddy se rozhlédla po hale a náhle se usmála. „Gino… strážníku Thomsonová!“, zavolala na známou robustní postavu.
„Už jsem detektiv Thomsonová“, usmála se rozložitá černoška. „Díky vám mne povýšili… Co potřebujete, doktorko?“
„Mohla byste k těmto dveřím postavit pár těch svých pistolníků a zajistit, že dovnitř nepronikne nikdo nepovolaný? A je mi dost jedno, kolik policejní brutality k tomu bude třeba…“ řekla Teddy s úsměvem, který jí ale nevystoupil až k očím.
„Joe, Frede…“ Během chvilky stáli před dveřmi dva svalnatí policisté a nevlídně hleděli na rozhořčený hlouček novinářů.
„To je omezování svobody tisku! Veřejnost má právo vědět…!!“
Teddy popadla Averyho a Keppnerovou, prostrčila je dveřmi JIP a řekla: „ A teď mi koukejte srozumitelně říci, co se tu vlastně dnes stalo!“

CRISTINA
Uviděla Teddy a rozběhla se k ní.
„Zaplať pánbůh, že už jsi tady. Snad jsem toho Sheparda přece jen nezabila…“
„Počkej, Cristino. Hned!“ Teddy vešla do pokoje, rychle prohlédla Derekovy rány, údaje na monitorech a nakonec vrhla letmý pohled na Meredith, sedící u jeho postele. „Zdá se, že hned tak neumře. Dobrá práce, dr.Yangová!“ Rozzářila se. Jako by jí ze srdce spadla velká část balvanu, který se jí na ně dnes navalil.
„Tohle jste zvládli. Ale to nestačí! Zjistila jsem, že do teď nikdo pořádně neprohledal nemocnici, nesehnal raněné, neprohlásil mrtvé. Už je to hodina a půl!!! Takže – na bolest teď není čas! Jste chirurgové. Seberte se, udělejte si týmy a prohledejte nemocnici. Já s dr. Sloanem zatím zprovozním operační sály a připravím vše potřebné. Vezměte si k ruce koho chcete…“
Chvíli na to běžela se dvěma sestrami, několika sanitáři a Stevem Mostowem – tedy Dvojkou, jak mu říkala, kdo si má ty jejich jména pamatovat? – prohledávat druhé a třetí patro, zatímco April se svou skupinkou mířila do přízemí a Jackson do čtvrtého patra. Přesto se ještě na moment zastavila u dveří a vyslala úsměv k Owenovi, zarputile sedícímu na posteli, kam ho Teddy zahnala.

OWEN
V rameni to nepříjemně škubalo, ale to byla maličkost. Vždy si byl jistý, že dovede bolest zvládat. Trochu se mu motala hlava. Ztráta krve – uvědomil si. Nejvíce ho ale hlodal pocit bezmocnosti. Slyšel z venku, jak Teddy velí celé nemocnici a uchechtl se. V tomto stavu jí nikdo nedokázal odporovat. Vybavilo se mu, jak kdysi, v Iráku, v podobné situaci postavila „do latě“ několik ramenatých mládenců od vojenské policie. Jejich poručík neměl nejmenší šanci…
Klid byl ale zhoubný, protože otevíral cestu myšlenkám. Cristina, oči plné slz a pistoli u hlavy … Nemůžu přestat … bledá Derekova tvář … Clark a jeho pistole … nával vzteku a strachu – opravdu ho v tu chvíli chtěl zabít holýma rukama… Meredith nabízející svůj život za Derekův … jeho marný pokus zasáhnout … rána do prsou a tma … krev, stékající Meredith po stehně a strašný smutek v jejích očích … Cristina, zářící ve chvíli, kdy dokázala oživit Sheparda…
Cristina. Už jen pomyšlení na ni mu zrychlovalo tep. Nedokázal by žít, kdyby se jí něco stalo. Zahlédl ji, jak se skupinkou stážistů, sanitářů a sester běží někam za úkolem, který ji přidělila Teddy. Přesto se na chvilku zastavila a vrhla na něj pohled. A pak se usmála. Tak, jak to uměla jen ona. Owen věděl, že už si vybral.

JACKSON
Ve čtvrtém patře se před ním otevřel obraz zkázy. Hned u výtahu ležel Charles Percy, jeho kolega z Mercy West. Rychlým hmatem mu zkontroloval puls, pak reakci zorniček. Někde uvnitř slabý hlásek křičel: „Charlie…“. Včera večer spolu seděli u Joea, utahoval si z něj kvůli jeho beznadějné zamilovanosti do Reed, pak hráli šipky… Teď tu Charlie ležel, zavřené oči, v tváři klid, pod sebou zkrvavené prostěradlo. Ránu v prsou měl narychlo ošetřenou, krvácení se nepovedlo zastavit. Jackson Avery se nadechl, když si byl jistý klidným hlasem, ohlásil: „Mrtev. Čas smrti 14:50.“ Dva sanitáři z jeho týmu vytáhli černý pytel, museli chvíli hledat, než nalezli dostatečně velký. Pomohl jim naložit Charlesovo tělo na vozík, za chvíli s ním již sjížděli dolu, do sklepa, do márnice…
Se zbytkem týmu postupoval dále. Strážný ochranky. „Mrtev. Čas smrti 14:55“. Lékařka. Neznal jí. „Mrtvá. Čas smrti 15:03“. „Mrtev…“
Další tělo. Staniční sestra, tak čtyřicet, v hrudi zející rána. Byl si jist, že je také mrtvá, pak ale zahlédl slaboučkou reakci zornic. Při pozorném poslechu zaslechl nepatrné bití srdce. „Žije. Okamžitě s ní na sál k Altmanové. Dejte dvě jednotky 00, tři jednotky ringera, intubuji, převezměte manuální dýchání…“
Díval se, jak jí rychle odvážejí. Pak se otočil a pokračoval v prohledávání patra. Na bolest opravdu nebyl čas…
Výtahem sjížděl s posledními dvěma sestrami ze své skupiny zpět do prvního patra, k operačním sálům a JIP. V pátém, na dětské chirurgii, k žádnému střílení nedošlo a výše se Clark podle všech informací nedostal. Ve třetím patře k nim přistoupila Yangová se svou partou. Vzpomněl si, jak ho několikrát odpálkovala, zaváhal, jak jí oslovit. Vyřešila to za něj.
„Jacksone…“, usmála se koutkem úst a mírně se uklonila.
„Cristino…“

APRIL
Netušila, proč právě jí Altmanová poslala do přízemí. Zde nebylo tolik postřelených, Clark tudy jen prošel. Našla mrtvolu jedné sestry, kterou neznala. Ohlásila a zaznamenala její smrt, sanitáři zabalili její tělo, odvezli… Uvnitř se cosi svíjelo, třáslo a naříkalo. Bude muset znovu otevřít ty dveře, vejít do skladu.
Hluboce se nadechla. Znovu si připomněla silnou, uklidňující Meredithinu ruku ve své dlani, pak otevřela. Reed ležela tam, kde jí našla. Udivené oči, mezi nimi krvavý kráter od kulky, pod ní kaluž krve. Reed, ach Reed. Zvládla to, přistoupila k ní, pro formu zkontrolovala tep, reakci zornic. Měla pocit, že to nikdy nedokáže říci, překonala ale knedlík v hrdle a mírně se chvějícím hlasem dokázala ohlásit: „Mrtvá. Čas smrti 14:52.“
Viděla, jak k ní sanitáři přistupují s černým pytlem. Pro ně to bylo jen další mrtvé tělo, které bylo nutno odvézt do márnice, aby mohla nemocnice začít znovu fungovat.
„Počkejte!“
Sklonila se nad Reed, šátkem jí setřela z obličeje krev a zatlačila jí oči.
„Teď můžete.“
Reed, ach Reed…
Za chvilku se skláněla o dvě místnosti dále nad tělem pracovníka ochranky.
„Marginální reakce zornic. Puls nehmatný, intubuji, zavádím srdeční masáž…“
Reed, ach Reed … ne, teď si musí připomínat Meredith. Silnou, statečnou Meredith. Zvládne to!

Autor:  tinnie [ 13 črc 2010, 19:38 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

Páči sa mi ako je to napísané. Ako sa to tam celé rýchlo melie... Rozhodne pokračuj som zvedavá čo z toho bude. :PP:

Autor:  phoebess [ 13 črc 2010, 20:05 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

mně se to taky líbí.. akorát příběhy, co se týkají Teddy, mě nijak nezaujaly (pardoooon :blush: ), jinak se mi nejvíc líbila ta část "April" :PP:

Autor:  zdendap [ 13 črc 2010, 22:13 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

Kapitola 2
Ozvěny


CAROLYN
Carolyn Shepardová seděla v dětském pokoji své nejstarší dcery Catleen v Denveru a hrála Monopoly se svou vnučkou Maggie. Maggie už bylo 12 a babičku bez problémů porážela, právě se jí povedlo skoupit všechna políčka nejluxusnější lokace, teď tam ještě postaví hotely – a babička to může zabalit. Z přízemí bylo slyšet, jak si její dcera pouští televizi, jak roztržitě přepíná z kanálu na kanál.
„Je unavená“, pomyslela si. „Dělat cvokaře v této šílené době, to musí být hrozné“. Myšlenky jí ujížděly od hry. Stále ještě váhala, jestli se má pozítří vrátit zpět do New Yorku, nebo jestli nemá zaletět překvapit Dereka do Seattlu…
„Mami, pojď sem!“, uslyšela náhle podivně zabarvený hlas své dcery. „Promiň, zlato!“, omluvila se Maggie, nechala ji dále spřádat podnikatelské plány nad hrou a seběhla dolů, do přízemí.
„Přinášíme mimořádné zprávy stanice CNN… neznámý střelec pronikl do největší seattleské nemocnice … mrtví a ranění … vedení nemocnice s novináři nekomunikuje … policie sdělila, že útočník spáchal sebevraždu … mezi raněnými je údajně i Šéf chirurgie, dr. Derek Shepard …“ Mezi záběry policejních vozů a zátarasů kolem známé budovy SGH zahlédla i kratičký záběr otevřených dveří JIP, které se snažila zavřít drobná dívka s dětským obličejem, za ní rozeznala vyděšenou tvář Meredith … a tam, na posteli, připojen na přístroje – TO JE PŘECE DEREK!!!
„Dýchej, mami! To bude dobré…“, široký obličej její dcery nasadil profesionální výraz psychiatra. Carolyn tenhle výraz nesnášela. Vždy měla pocit, jako by byla v ordinaci na vyšetření…
„Musím za ním. Hned!“
„Já vím, pojedu také, ale nejde to tak rychle…“ Catleen se najednou zarazila a usmála se. „Vzpomínáš si na Burta Reynoldse? Derek ho operoval, ještě tehdy, v New Yorku. Burt měl úraz, hrozilo mu ochrnutí, ale Derek ho z toho vykřesal…“
„Tvůj bratr leží na JIP, kdo ví, jestli se dožije zítřka a ty tady blábolíš o …“
„No dobře, mami, tak tedy blábolím. Ale Burt je teď tady, v Denveru. A navíc je momentálně finančním ředitelem First National, a to sebou nese i některé výhody…“
Půl hodiny na to nastupovala Carolyn do malého soukromého tryskového letadla, během dvou hodin jí dopravilo do Seattlu. Na letišti na ní čekal firemní vrtulník, který ji vysadil na heliportu SGH. Tři hodiny po té, co zaslechla zprávy CNN, sestupovala už Carolyn Shepardová po schodech nemocnice SGH a energickým krokem mířila k chirurgické JIP v prvním patře.

IZZIE
Horko se dalo krájet. Džíp poskakoval po rozmlácené cestě, která byla chvílemi spíše vyschlým korytem potoka. Izzie cestu dobře znala, projížděla tudy už mnohokráte. Před šesti měsíci, ve chvílích naprostého zoufalství, se přihlásila jako dobrovolný zdravotník na polikliniku při misii San Cristobal v horách guatemalského vnitrozemí. Klinika byla poměrně moderně vybavená, sponzoři ze Států dokázali zajistit dodávky hlavních léků. Byl zde i malý operační sál, kde se daly provádět běžné zákroky.
Stala se jednou z pěti amerických lékařů pod vedením otce Hieronyma, františkánského mnicha s poměrně dobrým lékařským vzděláním a obrovskou láskou k místním chudým vesničanům. Její kolegové byli vesměs podobní ztroskotanci jako ona – jeden si zde odvykal od drog, jiný se skrýval před věřiteli… Všichni však schopní lékaři, jak za předchozí měsíce zjistila.
Práce se pro ni stala vším. Jezdila po okolí, pomáhala rodit děti, očkovala vesničany, ošetřovala úrazy… Bolest v srdci pomalu otupovala, jen občas se jí zdálo o Alexově obličeji, když jí od sebe odháněl, nebo o raněných očích Meredith ... To není domov, jen místo, kde jsem pracovala… Jednou se určitě zbaví i těchto nočních můr.
A pak se to stalo. Diagnostikovala u pětileté Juanitty vrozenou nedomykavost chlopně. Ve Státech by šlo o poměrně banální zákrok, tady se to však rovnalo rozsudku smrti. S jejich prostředky na takovou operaci nemohli ani pomyslet, na převoz dítěte nesehnali peníze.
Otec Hieronym se na několik hodin zavřel u jejich jediného počítače s e-mailem a nakonec jim sdělil, že holčičku přijede odoperovat známý kardiochirurg John Hoppkins z Massechusetts General Hospital v rámci jakési bombastické charitativní akce, natáčené televizí a asistovat mu měl dr. Juarez z hlavního města.
Nakonec vše dopadlo jinak. Televizní štáb uvízl na letišti, Juarez nedorazil a rozhořčený Hoppkins málem odvolal operaci a odletěl zpět do Států.
„Tady dr. Stevensová má za sebou tři roky chirurgické rezidentury, třeba by vám mohla asistovat ona?“, přemlouval ho otec Hieronym. Nakonec jí vzal k asistenci a ona opět po dlouhé době okusila to napětí, naprosté soustředění, adrenalin – vše, co činí chirurgii chirurgií.
„Poslyšte, Izzie,“řekl jí pak nad šálkem kávy. „Je jen velmi málo lidí, kteří mají talent na to, stát se chirurgem. Zavolal jsem si pár známým zpátky ve Státech. Zjišťoval jsem si něco o vás. Webber i Shepard vás vcelku chválili, Hahnová málem vyletěla stropem, jen co zaslechla vaše jméno, ale Burke na vás vzpomínal v dobrém. Po tom, co jsem viděl vaši práci, mám pro vás nabídku. Dokončete svou práci v misii. Snažte se neudělat žádný průšvih. Pokud vás na konci otec Hieronym doporučí, zkusím vás zařadit do našeho programu, jako chirurgickou rezidentku ve čtvrtém roce. Přemýšlejte o tom, Izzie. Zahodit talent, jaký máte vy, to by byl opravdu hřích…“
A tak jestli před tím pracovala, aby zapomněla, teď pracovala dvakrát tolik, protože měla pocit, že její život zase začíná mít smysl, že jí přece jen čeká nějaká budoucnost…
Zastavila před budovou polikliniky, protáhla se, vzala zdravotnickou brašnu a vylezla z džípu. Doufala, že Brenda nevyplácala všechnu teplou vodu ze solárního ohřívače, že se alespoň jednou nebude muset sprchovat ve studené vodě…
„Izzie, Izzie – povedlo se mi chytit zprávy CNN. V Seattlu došlo v nějaké nemocnici ke střelbě. Jsou tam mrtví a ranění. Tam jsi přece někde pracovala, ne?“
Povzdechla si. Rána se opět otevřela, před nočními můrami nebylo úniku…

AMELIE
Amelie Shepardová se unaveně opřela o pult občerstvovny v lékařském pokoji, v ruce šálek nechutné břečky, kterou v losangeleské nemocnici automaty vydávaly za kávu. Před chvilkou se vrátila po dvanáctihodinové operaci z operačního sálu, kde se s Addison snažily zachránit život novorozence. Jeho matka, rozmazlená dceruška místní smetánky, nedokázala vysadit extázi ani během těhotenství. Před dveřmi operačního sálu se promenoval panovačný dědeček-miliardář, před kterým vedení nemocnice málem panáčkovalo, a jakési tetované vlasaté individuum, snad otec dítěte. Naštěstí se Addison povedlo jim zabránit v přístupu na sál. Maličká Adele byla nedonošená, šok z porodu způsobil infarkt, vysazení drog, na něž bylo její droboučké tělíčko zvyklé, vyvolalo těžký šok celé její nervové soustavy.
A tak s Addison operovaly. Dvanáct hodin bojovaly o život dítěte, bojovaly s následky lidské hlouposti a nezodpovědnosti. Nebyla si jistá, zda vyhrály. Dítě bylo momentálně stabilní, ale prognóza…
Toužila jen po tom odjet domů. Opít se. Rychle usnout, zapomenout, necítit… Měla před sebou ještě dalších šest hodin služby.
Zapípal mobil. Catleen? Copak se z těch svých cvoků zbláznila? Je jedna v noci…
„Viděla jsi zprávy? Ne? Derek je postřelen, nevíme, jaký je jeho stav. Mamka tam letěla, už by měla být na místě….“, rychlá slova její jindy tak vyrovnané sestry se jí zarývala do mozku.
„Letím do Seattlu. Hned zítra ráno, po službě. Addison možná bude chtít taky. Dobrá, sejdeme se na místě…“
Mluvila klidně, rozhodně. Před očima se jí ale najednou opět objevil film. Ona a Derek, ještě děti, schovaní mezi krabicemi v obchodě. Dva opilci s jejich otcem. „Koukej navalit ty hodinky…“. „Ne. Prosím…“. Výstřel. Pomalý pád otcova těla na zem. Šok, bolest, zoufalství. Vztek na Dereka – byl kluk, byl větší, měl něco udělat… A teď její velký bratr leží na JIP, postřelený.
Amelie zavřela oči. Tahle prokletá služba nikdy neskončí.
„Doktorko, doktorko… Přivezli trauma, nehoda kamionu, řidič proražená lebka, podezření na subdurální hematom…“
Zhluboka se nadechla a vyrazila za sestrou.
Ne, ještě ne…

Autor:  KevSpa [ 13 črc 2010, 23:08 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

Mně se to taky líbí, hlavně ty příběhy o Owenovi. :love: :PP: Co se týká Teddy, to je povídka určená především mužům a ženám, které přitahují dominantní ženy... mě berou dominantní muži, takže mě to tak nevzalo, ale jinak dobré. :lol:

Autor:  Adelafan [ 13 črc 2010, 23:24 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

Pěkný! Jsem zvědavá, jak to bude dál s Izzie a Alexem, respektive Lexie a Markem, že by se zas všechno vrátilo do strarých kolejí?:)

Autor:  zdendap [ 14 črc 2010, 12:13 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

Přidal jsem dokončení první kapitoly a závěr druhé kapitoly. Uvidíme, co z toho vyleze. Díky za povzbuzení, mám toho plnou hlavu a nejsem schopen se od toho odtrhnout. Práce mi stojí... ;)
Pro KevSpa: Pro chlapa je dost těžké být dominantní, když je na kapačkách, nebo v obvazech... :lol: :lol: . Ale neboj, však ono Owenovi otrne, a až Teddy dojde adrenalin, může být dominantní až až... ;)

Autor:  KevSpa [ 14 črc 2010, 12:19 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

zdendap píše:
Přidal jsem dokončení první kapitoly a závěr druhé kapitoly. Uvidíme, co z toho vyleze. Díky za povzbuzení, mám toho plnou hlavu a nejsem schopen se od toho odtrhnout. Práce mi stojí... ;)
Pro KevSpa: Pro chlapa je dost těžké být dominantní, když je na kapačkách, nebo v obvazech... :lol: :lol: . Ale neboj, však ono Owenovi otrne, a až Teddy dojde adrenalin, může být dominantní až až... ;)



Aaaaa děkuji, už se nemůžu dočkat. (ano, jsem si vědoma toho, že jsem úchyl :devil: ) :-)

Autor:  zdendap [ 14 črc 2010, 14:38 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

Kapitola 3
Prach si sedá


ARIZONA
Za okny SGH byla černočerná tma. Seděla na lavičce na chodbě a přemáhala dřímotu. Na rameni ji tížila Calliina hlava, za nic na světě by se však nepohnula. S jemným úsměvem se podívala na uvolněné, klidně spící rysy své přítelkyně, své lásky. Měly toho obě za sebou dost. Když se jim povedlo jakžtakž obnovit provoz na Pediatrii po Clarkově vpádu, uklidnit plačící děti, vystresované sestry, vyděšené stážisty a nakonec – což bylo nejtěžší – i poněkud hysterické rodiče, vpadla k nim Teddy a zrekvírovala je obě na operační sály. Týmy, které Teddy zorganizovala, našly 18 Clarkových obětí. 12 z nich bylo mrtvých, 6 ještě žilo. Pouze dva však byli v takovém stavu, že mohli být převezeni do jiných nemocnic.
O životy čtyř potom bojovali všichni dosud služby schopní chirurgové v SGH. Dokonce i Šéfa se povedlo dohnat na operační sál… Teddy byla naprosto nemilosrdná. Arizona se vnitřně trochu zachvěla, když si vybavila, jak Teddy vyhnala Meredith od Dereka. „Vím, že jsi jen rezidentka, ale máš z nás tady momentálně největší zkušenosti z neurochirurgie. Nelson je mrtev, Derek jen taktak žije, vydrží však chvíli bez tebe. Je to na tobě. Bez tebe Vivian zemře!“ Chvilku na to už stála Meredith nad operačním stolem, spolu s April a Markem Sloanem bojovala o život postřelené staniční sestry, kterou měla Arizona tak ráda…
Ona s Callie se zase snažily zastavit vnitřní krvácení Sama Hawkinse, kterého si pamatovala jako veselého pracovníka ochranky. Často sloužil na Pediatrii, vždy rád žertoval s jejími dětskými pacienty… Trvalo to šest hodin, ale teď se zdálo, že je Sam stabilní. Tak si teď na chvilku odskočily sem sednout.
Znovu se podívala na spící Callie. Jak jí to slíbila? Deset dětí? No nazdar, to bude maglajz… Usmála se. Jak že to Callie říkala? Supermagický úsměv? Však to zvládnou…

MARK
Mark Sloan si unaveně stáhl rukavice a hodil je do koše na nemocniční odpad. Opodál se odstrojovaly Velká Greyová a Dr. Keppnerová, která za ní teď trochu překvapivě běhala jako pejsek. Věděl, že se obě zajímají o neurochirurgii, zároveň ale také věděl, že se na tom nemalou měrou podílí jejich společná zamilovanost do Dereka. Myslel by si, že si ty dvě vyškrábou oči, pokud se spolu octnou zavřené na jednom operačním sále. Tady ale odvedly dobrou práci, až ho to samotného zaskočilo. Jednou budou výborné, pomyslel si.
Rozhlédl se. Z protějšího sálu viděl vyjít Richarda Webbera. Podíval se na něj. Šéf smutně potřásl hlavou. Škoda, tak to ten saniťák nezvládl. Další Clarkova oběť.
Třetí sál obsadila Teddy s Yangovou a Averym. Byli po lokty ponoření do hrudi pacientky, kterou nepoznával. Zřejmě nějaký problém s natrženou arterií. Operace už trvala dlouho, perspektivy se nezdály moc dobré.
Čtvrtý sál už byl prázdný. Zaregistroval koutkem oka, že Arizona s Callii skončily už asi před půl hodinou, jejich pacient byl převezen na JIP.
Přemýšlel, co teď. Táhlo ho to do Presbyteriánské, chtěl být s Lexií, pomoci jí, podpořit. Jak to zvládá? Přišel už Karev k vědomí? Tupá bolest v srdci se vrátila. Lexie. Ten její úsměv, radost, opravdovost, mládí…. „Jsi hlupák, Marku Sloane!“, nadával si v duchu.
Najednou nevěřícně vytřeštil oči.
„Paní Shepardová, kde se tu, proboha, berete?“

MEREDITH
Měla pocit, že to vůbec není ona. Jako by za ní jednal, chodil, operoval, mluvil někdo jiný. Jako by byla schoulená kdesi uvnitř, do klubíčka, skrytá před okolním světem. Vlastně to bylo skoro legrační. Slyšela April, jak ji po několikáté říká, že by měla jít na prohlídku ke gynekologovi, že se má šetřit… Normálně by jí za přehnanou starostlivost pěkně vynadala, teď jí však jen trpně snášela. Ještě že na operačním sále dokázala fungovat automaticky, jako jakýsi robot. Nápravu hematomu na Vivianině levém mozkovém laloku zvládly s April brilantně, Derek by byl na ní pyšný…
Derek. Už je to kolik hodin, co jí od něj Teddy odehnala. Nikdy by nevěřila, že je toho Teddy schopná. Nikdy by nevěřila, že ona sama dokáže od něj odejít, i když už se křečovitě nedržel její ruky a milosrdný umělý spánek mu usnadňoval hojení. Musí se k němu vrátit. Derek musí cítit, že je s ním, že je tu pro něj…
Jak zareaguje, až mu řekne o jejich dítěti, o své radosti a naději, o své bolesti a ztrátě? Ne, teď je raněný, sotva žije. Nesmí mu říci nic, čím by mu ublížila ještě více. Nesmí na ní poznat bolest, smutek – musí vidět jen zářivě optimistickou Meredith, radující se z jeho uzdravování!
Rychle mrkla na April. Ta ví. Řekne mu to? Ne, když jí o to požádá.
„Víš, musíš mlčet. Není na to dost silný…“
„Za co mne považuješ“, Aprilina dětská tvář vyjadřovala jen úžas. „Jsi jediná, kdo mu to kdy může říct!“ a stiskla rychle Meredith ruku. „Ale…“, začala zase.
„MEREDITH!“
„Paní Shepardová, kde se tu, proboha, berete?“

APRIL
Ta šedovlasá žena v ní vyvolávala hrůzu. Vrhla na ni jeden pronikavý pohled, potom se obrátila k Meredith. „Kde je?“ Hnala Meredith před sebou směrem k Derekovu pokoji na JIP. „Vy pojďte s námi“, obrátila se na chvilku na April.
Cestou slyšela, jak Meredith rychle popisuje zranění, jak v lékařském žargonu zbaveném emocí popisuje Derekův stav. Všimla si, že pečlivě vynechává všechny traumatizující podrobnosti předchozích událostí.
Když vešly na JIP, přistoupila paní Shepardová rychle k Derekovi, pohladila mu ruku, zkušeným pohledem přejela po monitorech. „Zdá se stabilní…“
Uvědomila si, že slyšela, že paní Shepardová byla dlouho zdravotní sestrou někde u námořnictva. „Myslím, že bude dobré, když si k němu na chvíli sedneš, Meredith. Vypadáš unaveně. Vy mi pojďte ukázat, kde mohu dostat trochu kávy!“, otočila se k April. Nesmlouvavě ji vystrčila z pokoje a zatlačila do rohu chodby. Pak na ní upřela velitelské modré oči.
„A teď chci slyšet všechno!“
April ztuhla. Ty modré oči… Najednou měla pocit, že je o pět let mladší, u nich doma. Otec se na ní tehdy znovu rozzlobil, vztekle křičel, že není k ničemu, že není schopná pořádně pracovat na farmě, jako její sestry, že jen leží v knihách. „Já na ty tvoje nesmysly platit nebudu, to pusť z hlavy!!!“ S pláčem se zavřela ve svém pokoji. Z dálky slyšela přijet auto, někdo vešel do domu. Pak se otevřely dveře jejího pokoje. Stál tam jediný člověk na světě, kterého se její otec bál. Její babička! „April Keppnerová, ty na tu medicínu půjdeš, kdybych tě tam měla donést v zubech. A ten hlupák můj syn ti studia zaplatí, jinak ho stáhnu z kůže!“ Velitelský pohled modrých očí…
Za chvilku věděla paní Shepardová vše, co vědět chtěla. Vzala April a vtáhla jí zpět do pokoje. „Počkejte u něj!“, přikázala. Popadla Meredith za ruku a vyvedla jí ven.
„Kam jdeme?“
„Na gynekologii. Až to budeš chtít Derekovi říci, bude dobré, když mu zároveň řekneš, že jsi v pořádku a že můžete mít další…“
April se v židli zmenšila. Tohle jí Meredith neodpustí...

CRISTINA
Pořád to někde teklo. Znovu a znovu hledaly s Teddy dosud nespravené trhliny v arterii, trpělivě je sešívaly drobnými stehy, zasvorkovávaly. Jackson se snažil pomáhat. Docela mu to šlo, kdo by to řekl… Hodiny ubíhaly a všichni tři stále ještě bojovali o život anestezioložky, kterou jen letmo zahlédla na operačním sále.
Konečně se Teddy vzpřímila, unaveně si otřela obličej a řekla: „Zdá se, že to drží.“ Odpotáceli se do umývárny, zatímco jejich pacientku odváželi na JIP. Vyhráli? Kdo ví, uvidí se ráno.
Byla tak unavená, že téměř nevnímala, co se kolem ní děje.
„Cristino, běž domů. Vy také, Avery. Dobrá práce.“ Teddy vypadala nezničitelně, na okamžik ji napadlo, jestli tuhle ženu něco dokáže opravdu srazit.
„Cristino…“
„Jacksone…“, zopakovali si s Averym svůj rituálek z výtahu. Na chvilku se jí vybavila scéna z minulosti. Bomba v pacientově těle. Meredithiny ruce, bránící explozi. Shepard a Burke, operující, i když se je pyrotechnici snažili vyhnat. Ti dva si také vždy vykali. Až potom, když se sešli ve výtahu: „Dereku…“, „Prestone…“.
Zasmála se, zamávala Teddy a Jacksonovi a rychlým krokem zamířila k Owenovu pokoji. Tohle teď bylo její doma.
Neklidně spal, ryšavé vlasy rozhozené na polštáři, v levé ruce kapačku, tlumící bolest. Lehla si k němu, přitiskla se, dávala pozor, aby se nedotkla jeho rány. Ucítila teplo jeho těla … a pak už se jen propadala do spánku beze snů.

TEDDY
Dívala se za Cristinou, jak běží k Owenovu pokoji. Cítila se unavená, strašlivě unavená. Adrenalin přestával působit. Nebylo už koho zachraňovat, nové případy dnes v noci obstarávají ostatní nemocnice. Viděla, jak Cristina vklouzla k Owenovi do postele. To bolelo, i když jí rozum říkal, že tohle přece ví, že nejde o nic nového. Odvrátila se, ztěžka došla k odpočívadlu u oken SGH a posadila se na lavičku. Zdálo se, že není schopná udělat jediný další krok. Na chvilku ji napadlo, že by měla zavolat, jak se daří Karevovi, byl to také její pacient, ale nějak neměla sílu. Dokázala jen tiše sedět a zhluboka dýchat…
„Jak je?“, pozorný modrý pohled Marka Sloana zaplnil její zorné pole.
„Jak asi – skvěle, ne?“, ušklíbla se bez trpkosti. „To přece vidíš…“
„Jsi zralá do postele!“
„Na Sloanovu metodu teď opravdu nemám sílu…“, zasmála se.
„Nepřenesla ses přes Hunta, že ne?“
„Hmm, je to tak poznat? A co ty a Malá Greyová?“
Mark se ušklíbl. „U tebe, nebo u mne?“
„Nemůžu odejít, někdo musí zůstat po ruce pro případ komplikací…“
„Dobrá. Tak lékařský pokoj. Neberu ne jako odpověď!“
Za deset minut ležela v posteli na lékařském pokoji a cítila, jak jí jeho citlivé ruce masírují záda, ruce, nohy, uvolňují unavené, ztuhlé svaly…
„Díky…“, zašeptala ještě, a pak se propadla do spánku jako do temné tůně.

RICHARD
Znovu zvonil telefon. Měl dojem, že už mu prakticky přirostl k ruce. Volal starosta. Volal senátor. Volal Jenkins ze správní rady. Volali novináři – jejich hovory automaticky zavěšoval. On sám volal kde komu – kamarádům z jiných nemocnic, lidem na dovolené, dokonce i těm, o kom věděl, že v poslední době odešli do důchodu. Musel sehnat náhrady…
V duchu poděkoval Altmanové, že ho na několik hodin odvolala na operační sál. „Jak by si asi v tomhle zmatku vedl Evans, ta kardiologická superhvězda, kterou se sem Derek pokoušel přilákat místo ní?“, pomyslel si s trpkým humorem.
Seděl v kanceláři, která byla a nebyla jeho. Deset let odsud řídil nemocnici, než jeho místo převzal Derek. Když se rozhlédl kolem, vše neslo stopy Derekových zálib a jeho vkusu. Přesto mnohé zůstalo stejné, jako za jeho dob. I ta nemocnice za oknem byla a nebyla jeho. Oficiální zmocnění k ničemu neměl, přesto jednal a jednal.
Věděl, že musí do rána sehnat dostatek zastupujících chirurgů, sester i sanitářů, aby mohl vystřídat ty svoje, vyčerpané do krajnosti. Musel sehnat náhrady za mrtvé, raněné, za ty, kteří v šoku utekli a nebyli zatím ochotni se vrátit. Nebyl čas spát…
Najednou zaslechl zaklepání na dveře.
„Mirando?“
Za dveřmi stála dr. Baileyová…

Autor:  KevSpa [ 14 črc 2010, 16:20 ]
Předmět příspěvku:  Re: Den poté

Achhh... já chci další! :-)

Stránka 17 Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
http://www.phpbb.com/