www.greys-anatomy.cz Právě je 05 črc 2020, 02:47

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina





Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 13 ]  Přejít na stránku 1, 2  Další
  Verze pro tisk Předchozí téma | Následující téma 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 21 črc 2010, 10:14 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 28 dub 2010, 13:09
Příspěvky: 1271
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: muž
Nejoblíbenější postava: Lexie Grey
Aby se případný zájemce nemusel prodírat postupně skládaným příběhem, pokusil jsem se ho sloučit. Musel jsem ho rozdělit na dvě části, maximální délka příspěvku je 60.000 znaků, tohle "veledílo" se protáhlo na o dost více než 100.000. Díky za kritiku a komentáře. Copyright na všechny potavy náleží, pochopitelně, Shondě Rhimes, která to nakonec napíše nepochybně mnohem lépe... :-xx


Naposledy upravil zdendap dne 21 črc 2010, 10:22, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 21 črc 2010, 10:16 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 28 dub 2010, 13:09
Příspěvky: 1271
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: muž
Nejoblíbenější postava: Lexie Grey
Den poté
Kapitola 1
Na bolest není čas.


DEREK
Ležel na nemocniční posteli. Byl si tím jist, v záblescích vědomí poznával chirurgickou JIP, kde tolikrát pracoval. V hrdle cítil intubaci, na několika místech měl zřejmě zavedené kapačky.
BOLEST, BOLEST… Měl pocit, že se mu hruď rozskočí bolestí. Chvílemi se propadal do polovědomí. Temné, šílené oči Garryho Clarka…. Ústí namířené pistole….. Plačící Meredith …. Nesmíš umřít! Nemůžu bez tebe žít! Když umřeš ty, umřu taky!..... Neumírej, protože to by byl ten nejblbější rozchod ze všech…
Obrovským úsilím se mu povedlo otevřít oči. Na bolest teď nebyl čas. Musel to vědět… Nad sebou rozpoznal něčí tvář. Povedlo se mu trochu zaostřit oči. Cristina…
Vytáhla mu intubační trubici z krku, téměř si toho ani nevšiml. Všechnu svou sílu, vše, co mu ještě zbývalo, vložil do zašeptání
„Meredith…?“
„Klid, Dereku. Odpočívej. Vše bude v pořádku. Hned jí zavolám…“

CRISTINA
Potlačovala třes. Byla si jistá, že nikdy v životě se jí ruce netřásly tak, jako teď. Náročná operace. Ústí pistole u hlavy. Derek na stole. Owen a jeho pokus zachránit ji. Výstřel a temný náraz, jak tělo muže, kterého milovala, dopadlo na zem. Zhroucená, zoufalá Meredith, plačící na zemi. Žhnoucí Jacksonův pohled – „Zvedni ruce, věř mi“ Chvilka zoufalství, než pochopila jeho lest. Šílený strach, že Clark jejich plán prohlédne. A do toho stále zoufalý pláč Meredith.
Owen byl v pořádku, před chvílí si k němu odskočila a zkontrolovala mu ránu. Šlo o čistý průstřel ramene, dobře ošetřený, Meredith a April odvedly dobrou práci. Přesto ale v sobě stále cítila bolest. Co když operaci zkazila, co když někde udělala chybu? Ksakru, kde je Teddy? Jak ještě dlouho to bude vše na ní? Maximálním úsilím se dala dohromady. Před ní ležel její pacient. Byla chirurg. Na bolest teď nebyl čas. Naklonila se k Derekovi, vytáhla mu intubační trubici, slyšela jeho šeptanou otázku. Pochopila. Věděla, že ho teď zajímá jen jeden jediný člověk na světě. Vyběhla ze dveří a běžela pro Meredith.

MEREDITH
Stála v lékařské šatně. Před chvílí jí April pomohla osprchovat se, sehnala jí čisté nemocniční oblečení na převlečení a přinutila jí vypít nějaký povzbuzující nápoj. Vůbec nevěděla, jak chutnal. Tlumená bolest v podbřišku a před očima hrůza. Derekovy hasnoucí oči, když ležel na zemi v kaluži krve. „Polib mě…“ před operací, do které se Cristina pustila se zoufalým odhodláním někoho, kdo nemá jinou volbu. Sezení a čekání na zemi v umývárně. Garry Clark s pistolí u Cristininy hlavy. S pistolí, kterou po té otočil k ní, když se mu nabídla místo Dereka. Děsivý pohled na pískající monitory, ukazující Derekovu smrt. Krev, stékající po jejích stehnech a účastný pohled April a Owena… Měla pocit, že jí musí prasknout srdce bolestí a hrůzou.
„Meredith, Derek přišel k sobě a ptá se po tobě…“ Cristina mezi dveřmi. Její člověk, její sestra, její … ani to nedokázala pojmenovat. Odhodlaně vyhodila do koše ranní těhotenský test. Na bolest teď není čas, Derek na ni čeká.

APRIL
Seděla na sedátku na chodbě před šatnou. Už si ze sebe smyla Reedinu krev, převlékla se… Ale jakmile zavřela oči, objevil se před ní překvapený pohled mrtvých očí její kamarádky a střelná rána uprostřed jejího čela. Bolest, bolest. Reed s ní procházela všemi těžkými okamžiky stáže v Mercy West. Na pohled se zdála arogantní a útočná, ale jakmile jste jí poznali, jakmile vás k sobě pustila, byla to ta nejlepší kamarádka, jakou mohla mít. Teď byla pryč a April v prsou cítila bolestné prázdno. Vůbec si neuměla představit, jak se vrátí do jejich společného pokoje v podnájmu. Všechno bude připomínat Reed…
Stud. Podlehla panice. Celou dobu, co čekala na Dr. Sheparda v jeho kanceláři, se v ní panika hromadila. Sama, v cizí místnosti, v nemocnici, kde někdo právě zabil její nejbližší kamarádku. Když uslyšela jeho hlas, neodolala a vyběhla ven. Okamžiky na přechodu … výstřel a pád Sheparda na zem … šílené oči Garryho Clarka a pistole namířená na ni … její zoufalé blábolení a nakonec útěk… Ale přežila a to bylo důležité. Merredith. Chvíle v umývárně a pocit silné a uklidňující ruky v její dlani. Strašné okamžiky, kdy se zdálo, že Clark Merredith zabije, že Derrek zemřel, že Dr. Hunt je mrtev… Jejich spolupráce při ošetřování Hunta a obrovská síla té ženy, která dokázala pokračovat v práci, i když u ní probíhal potrat. April cítila, že nikdy nedokáže být jako ona. Byla ale ochotná udělat cokoliv, aby si její důvěru zasloužila.
Vzhlédla a viděla, jak Cristina Yangová přichází k šatně a říká Merredith, že se Derrek probudil a volá jí k sobě. Očima ji sledovala, jak běží k jeho pokoji na JIP. A pak je uviděla. Hordu asi pěti paparazziů ze seattleských bulvárních novin, kteří se, kdoví jak, dostali do nemocnice.
„Hele, to je Shepardova manželka… Rychle za ní, bude něco vědět…“
Před JIP jí zastoupili cestu.
„Dr. Greyová, jaký je stav vašeho manžela?“ „Je pravda, že tu dnes operovali stážisté?“ „Kolik je mrtvých?“ „Znala jste osobně Garryho Clarka?“ „Řekněte našim čtenářům…“
V tu chvíli April vystartovala. Na bolest není čas, ta, která jí podržela v nejhorších chvílích jejího života, potřebovala její pomoc. Její dětský obličej byl k nepoznání změněn vztekem. Jako malý pejsek, který se zoufale vrhá na větší hafany, vpadla její drobná postava mezi novináře a rozrazila jejich řadu. Popadla vyděšenou Merredith a rychle jí strčila za dveře JIP. Merredith na ní vrhla kratičký vděčný pohled, který April zahřál u srdce. Pak dveře zablokovala a držela vší silou svého drobného těla zavřené.
„Tam nemůžete, jsou tam vážně zranění pacienti…“, křičela zoufale. Tlak na dveře náhle povolil. Vedle ní se objevila Jacksonova ramenatá postava a pomohla jí držet dveře, i když se teď sem sbíhalo novinářů více.
„Opravdu tam nemůžete…“, slyšela Jacksona, jak říká se svým neodolatelným úsměvem…

MARK
Odcházela. Díval se za ní, vytrhla mu dlaň z ruky a běžela za Karevem. Řekla Karevovi, že ho miluje, dokonce byla ochotná pro něj zahrát Izzie Stevensovou, když jí v deliriu volal. To byl konec. Vybrala si Kareva, jeho tu nechala stát.
Mark zažil stovky rozchodů se ženami, nebylo to přece nic nového… Ale Lexie do něj zasáhla mnohem hlouběji, než která jiná. Její úsměv, obětavost, naivní radost ze všeho… Všechno to, co on neměl, nebo už dávno zapomněl. Zahnal jí od sebe, když se tehdy pokusila s ním smířit, po jeho návratu z Los Angeles…
Co, proboha, na tom Karevovi viděla?!
Bolest, bolest v srdci, kterou Mark snad nikdy při rozchodu s nějakou ženou necítil…
„Marku, teď jí musíš nechat jít! Na bolest teď není čas. Jsme chirurgové a v naší nemocnici jsme teď potřeba. Na tohle vše bude čas potom!“ Hlas Teddy Altmanové, jindy klidný, melodický a vyrovnaný, teď cinkal kovem a velitelským přízvukem. Popadla ho za ruku a vytáhla před Seattle Presbyterian Hospital. Velitelským mávnutím ruky zastavila první sanitku.
„Jedete k SGH?“
Měl pocit, že jí řidič snad i zasalutoval. Za chvilku sanitka s nimi uháněla zpět k SGH-MW. Po očku se podíval na Teddyinu známou tvář. Jako by jí viděl poprvé….

TEDDY
Když dorazili k SGH, měla pocit, jako by se vrátila o rok zpět. Zmatek, vyděšené pohledy, lidé pobíhající sem a tam. Bylo to už hodinu po tom, co odjela operovat Alexe Kareva, ale nemocnice stále připomínala hlavně místo katastrofy. Před očima jí bleskl obraz základny ve Faludže ve středním Iráku. Přijeli tam tehdy, před rokem, s Owenem převzít nováčky, kteří narukovali ke službě ve vojenské nemocnici. Stáli na dvoře před kasárnami, nervózně žertovali, bylo to teprve několik hodin, co přiletěli ze Států. Náhle mezi ně vjel malý náklaďák se sebevražedným atentátníkem. Výbuch zabil 32 lidí, desítky dalších zranil. I tehdy viděla stejný šok, zděšení, chaos, paniku.
Měla pocit, jako by někdo v jejím nitru přehodil páčku. Teddy Altmanová najednou ustoupila do pozadí, dokonce i vedoucí kardiochirurgie Dr. Altmanová stála v pozadí. Náhle se vrátila kapitánka Altmanová ze 314. Vojenské chirurgické nemocnice v Iráku a převzala velení.
Rozhodným krokem zamířila k chirurgickým sálům a JIP, cestou před sebou hnala Sloana a každou ze sester, kterou dokázala poznat. Byl nejvyšší čas.
Na chvilku vypadla ze svého „battle modu“, když před sebou uviděla bledou tvář Owena Hunta, vrávorajícího následkem ztráty krve.
„Owene…“, její slaboučké zaúpění zaslechl jen Mark Sloan, který na ní vrhl zkoumavý pohled. Vzápětí se opět vrátila kapitánka Altmanová. „Hunte, koukej padat na pokoj, a jestli vstaneš dříve, než ti k tomu dám svolení, nechám ti stříknout morfin a přivázat tě k posteli!!! Teď nejsi chirurg, teď jsi pacient. Jen se tu pleteš…“
Bolest musí počkat. Teď byli chirurgové a museli zachraňovat životy.

BAYLEIOVÁ
Dr. Bayleiová stála před nemocnicí, ve tváři prázdný výraz. Jen slabě reagovala na otázky lidí kolem sebe, kolegů, pacientů, policistů. Stále pod rukou cítila mizející tep Charlieho Percyho, viděla jeho matnějící oči… Nedokáže vyřídit jeho vzkaz, splnit jeho poslední prosbu. Reed Adamsová byla mrtvá, nebylo komu říci o ztracené lásce…
„Mirando, rychle, je třeba se postarat o pacienty, prohlédnout a shromáždit všechny postřelené, pokusit se zachránit, koho půjde…“ Pomalu otočila hlavu a podívala se na Teddy.
„Charles Percy zemřel“, oznámila prázdným hlasem.
„Já vím, je to hrozné, ale na bolest teď není čas! Jsi chirurg…“
„Nejsem chirurg, jsem sestra, jenom sestra…“, řekla Bayleiová prázdným hlasem a k Teddyinu naprostému úžasu prošla kolem ní a zamířila pryč, někam daleko od nemocnice.

ALEX
Zápasil s návaly bolesti. Nevěděl kde je, co se s ním stalo. Chvílemi si vzpomínal na Sloana a na Lexii, chvílemi mu před očima plul překvapený pohled mrtvé Reed a krvavý otvor mezi jejíma očima. Neznámý chlápek s pistolí nad jejím tělem. Pak vše splývalo, točilo se, temnělo. Ale něco jej stále přivádělo zpět. Zářivý úsměv, blond vlasy, milý pohled – Izzie. Ale pak náhle studený pohled, nepřátelství, příkrá a nespravedlivá odmítnutí, bolestný rozchod. Formuláře k rozvodu, poslané poštou. I to byla Izzie. Na bolest teď neměl čas. Musel jí toho ještě tolik říci…
S námahou pootevřel oči a uviděl jí. Blond vlasy, zářivý úsměv… Byla tu, vrátila se, byla naděje… I když mu horečka z ran rozostřovala pohled…
„Iz. Vrátila ses. Jsi tu se mnou. Izzie, promiň, jsi to jediné…“
Bolest zvítězila a Alex Karev se do ní propadal a propadal. Jen z dálky slyšel, jak někdo volá: „Alexi, Alexi! Sestro, má zástavu, modrý kód, modrý kód!“
Izzie tu byla s ním!

LEXIE
Seděla u jeho postele a zoufale ho držela za ruku. Teddy říkala, že dokázala opravit zranění, Alex byl ale velmi slabý ztrátou krve. Tato noc bude kritická, říkala. A tak teď u něj Lexie seděla, utírala mu pot, navlhčovala rty, držela ho za ruku. Zmítal se chvílemi na lůžku, mumlal ze spaní. Stále cítila svůj šok. Vyznala mu lásku, řekla, že ho miluje. Řekla to před Markem a jeho smutnýma očima. A on začal volat Izzie Stevensovou! Byl raněný, blouznil… Proto mu zahrála Izzie, aby se uklidnil, aby mu bylo trochu lépe. Ale bolelo to. Nebyla si jistá, co bolí více – Alexovo volání jiné, nebo bolest v Markových očích…
„Iz. Vrátila ses. Jsi tu se mnou. Izzie, promiň, jsi to jediné…“
Měl pootevřené oči, podbarvené horečkou. Lexie měla pocit, jako by jí vráželi do prsou nůž. Místnost se náhle zaplnila pískáním přístrojů, Alexovo tělo se zachvělo a ztichlo. Na bolest nebyl čas, byla chirurg a musela zachraňovat životy. Plácnutím ruky aktivovala poplašné modré tlačítko…
„Alexi, Alexi! Sestro, má zástavu, modrý kód, modrý kód!“
Deset minut po té seděla opět sama u jeho postele, monitory životních funkcí tiše předly a držely se tak tak v přijatelných hodnotách. Na bolest nebyl čas…

TEDDY
Před JIP uviděla shluk novinářů, snažících se prorazit přes dva stážisty, na které si matně vzpomínala. Ten ramenatý chlapík byl Avery, snažil se opakovaně dostat na kardio spolu s Cristinou. A ta dívka vedle něj? Dr.Keppnerová, vybavilo se jí.
„Co se tady děje?“, zahřměla.
Novináři se zarazili a malinko ustoupili od dveří.
„Oni chtějí…., Meredith… Dr. Shepard….“ April se zoufale zakoktávala a nebyla schopná vyslovit souvislou větu. Teddy se rozhlédla po hale a náhle se usmála. „Gino… strážníku Thomsonová!“, zavolala na známou robustní postavu.
„Už jsem detektiv Thomsonová“, usmála se rozložitá černoška. „Díky vám mne povýšili… Co potřebujete, doktorko?“
„Mohla byste k těmto dveřím postavit pár těch svých pistolníků a zajistit, že dovnitř nepronikne nikdo nepovolaný? A je mi dost jedno, kolik policejní brutality k tomu bude třeba…“ řekla Teddy s úsměvem, který jí však nedostoupil až k očím..
„Joe, Frede…“ Během chvilky stáli před dveřmi dva svalnatí policisté a nevlídně hleděli na rozhořčený hlouček novinářů.
„To je omezování svobody tisku! Veřejnost má právo vědět…!!“
Teddy popadla Averyho a Keppnerovou, prostrčila je dveřmi JIP a řekla: „ A teď mi koukejte srozumitelně říci, co se tu vlastně dnes stalo!“

CRISTINA
Uviděla Teddy a rozběhla se k ní.
„Zaplať pánbůh, že už jsi tady. Snad jsem toho Sheparda přece jen nezabila…“
„Počkej, Cristino. Hned!“ Teddy vešla do pokoje, rychle prohlédla Derekovy rány a vrhla letmý pohled na Meredith, sedící u jeho postele. „Zdá se, že hned tak neumře. Dobrá práce, dr.Yangová!“ Rozzářila se. Jako by jí ze srdce spadla velká část balvanu, který se jí na ně dnes navalil.
„Tohle jste zvládli. Ale to nestačí! Zjistila jsem, že do teď nikdo pořádně neprohledal nemocnici, nesehnal raněné, neprohlásil mrtvé. Už je to hodina a půl!!! Takže – na bolest teď není čas! Jste chirurgové. Seberte se, udělejte si týmy a prohledejte nemocnici. Já s dr. Sloanem zatím zprovozním operační sály a připravím vše potřebné. Vezměte si k ruce koho chcete…“
Chvíli na to běžela se dvěma sestrami, několika sanitáři a Stevem Mostowem – tedy Dvojkou, jak mu říkala, kdo si má ty jejich jména pamatovat? – prohledávat druhé a třetí patro, zatímco April se svou skupinkou mířila do přízemí a Jackson do čtvrtého patra. Přesto se ještě na moment zastavila u dveří a vyslala úsměv k Owenovi, zarputile sedícímu na posteli, kam ho Teddy zahnala.

OWEN
V rameni to nepříjemně škubalo, ale to byla maličkost. Vždy si byl jistý, že dovede bolest zvládat. Trochu se mu motala hlava. Ztráta krve – uvědomil si. Nejvíce ho ale hlodal pocit bezmocnosti. Slyšel z venku, jak Teddy velí celé nemocnici a uchechtl se. V tomto stavu jí nikdo nedokázal odporovat. Vybavilo se mu, jak kdysi, v Iráku, v podobné situaci postavila „do latě“ několik ramenatých mládenců od vojenské policie. Jejich poručík neměl nejmenší šanci…
Klid byl ale zhoubný, protože otevíral cestu myšlenkám. Cristina, oči plné slz a pistoli u hlavy … Nemůžu přestat … bledá Derekova tvář … Clark a jeho pistole … nával vzteku a strachu – opravdu ho v tu chvíli chtěl zabít holýma rukama… Meredith nabízející svůj život za Derekův … jeho marný pokus zasáhnout … rána do prsou a tma … krev, stékající Meredith po stehně a strašný smutek v jejích očích … Cristina, zářící ve chvíli, kdy dokázala oživit Sheparda…
Cristina. Už jen pomyšlení na ni mu zrychlovalo tep. Nedokázal by žít, kdyby se jí něco stalo. Zahlédl ji, jak se skupinkou stážistů a sester běží někam za úkolem, který jí přidělila Teddy. Přesto se na chvilku zastavila a vrhla na něj pohled. A pak se usmála. Tak, jak to uměla jen ona. Owen věděl, že už si vybral.

JACKSON
Ve čtvrtém patře se před ním otevřel obraz zkázy. Hned u výtahu ležel Charles Percy, jeho kolega z Mercy West. Rychlým hmatem mu zkontroloval puls, pak reakci zorniček. Někde uvnitř slabý hlásek křičel: „Charlie…“. Včera večer spolu seděli u Joea, utahoval si z něj kvůli jeho beznadějné zamilovanosti do Reed, pak hráli šipky… Teď tu Charlie ležel, zavřené oči, v tváři klid, pod sebou zkrvavené prostěradlo. Ránu v prsou měl narychlo ošetřenou, krvácení se nepovedlo zastavit. Jackson Avery se nadechl, když si byl jistý klidným hlasem, ohlásil: „Mrtev. Čas smrti 14:50.“ Dva sanitáři z jeho týmu vytáhli černý pytel, museli chvíli hledat, než nalezli dostatečně velký. Pomohl jim naložit Charlesovo tělo na vozík, za chvíli s ním již sjížděli dolu, do sklepa, do márnice…
Se zbytkem týmu postupoval dále. Strážný ochranky. „Mrtev. Čas smrti 14:55“. Lékařka. Neznal jí. „Mrtvá. Čas smrti 15:03“. „Mrtev…“
Další tělo. Staniční sestra, tak čtyřicet, v hrudi a hlavě zející rána. Byl si jist, že je také mrtvá, pak ale zahlédl slaboučkou reakci zornic. Při pozorném poslechu zaslechl nepatrné bití srdce. „Žije. Okamžitě s ní na sál k Altmanové. Dejte dvě jednotky 00, tři jednotky ringera, intubuji, převezměte manuální dýchání…“
Díval se, jak jí rychle odvážejí. Pak se otočil a pokračoval v prohledávání patra. Na bolest opravdu nebyl čas…
Výtahem sjížděl s posledními dvěma sestrami ze své skupiny zpět do prvního patra, k operačním sálům a JIP. V pátém, na dětské chirurgii, k žádnému střílení nedošlo a výše se Clark podle všech informací nedostal. Ve třetím patře k nim přistoupila Yangová se svou partou. Vzpomněl si, jak ho několikrát odpálkovala, zaváhal, jak jí oslovit. Vyřešila to za něj.
„Jacksone…“, usmála se koutkem úst a mírně se uklonila.
„Cristino…“

APRIL
Netušila, proč právě jí Altmanová poslala do přízemí. Zde nebylo tolik postřelených, Clark tudy jen prošel. Našla mrtvolu jedné sestry, kterou neznala. Ohlásila a zaznamenala její smrt, sanitáři zabalili její tělo, odvezli… Uvnitř se cosi svíjelo, třáslo a naříkalo. Bude muset znovu otevřít ty dveře, vejít do skladu.
Hluboce se nadechla. Znovu si připomněla silnou, uklidňující Meredithinu ruku ve své dlani, pak otevřela. Reed ležela tam, kde jí našla. Udivené oči, mezi nimi krvavý kráter od kulky, pod ní kaluž krve. Reed, ach Reed. Zvládla to, přistoupila k ní, pro formu zkontrolovala tep, reakci zornic. Měla pocit, že to nikdy nedokáže říci, překonala ale knedlík v hrdle a mírně se chvějícím hlasem dokázala ohlásit: „Mrtvá. Čas smrti 14:52.“
Viděla, jak k ní sanitáři přistupují s černým pytlem. Pro ně to bylo jen další mrtvé tělo, které bylo nutno odvézt do márnice, aby mohla nemocnice začít znovu fungovat.
„Počkejte!“
Sklonila se nad Reed, šátkem jí setřela z obličeje krev a zatlačila jí oči.
„Teď můžete.“
Reed, ach Reed…
Za chvilku se skláněla o dvě místnosti dále nad tělem pracovníka ochranky.
„Marginální reakce zornic. Puls nehmatný, intubuji, zavádím srdeční masáž…“
Reed, ach Reed … ne, teď si musí připomínat Meredith. Silnou, statečnou Meredith. Zvládne to!

Kapitola 2
Ozvěny


CAROLYN
Carolyn Shepardová seděla v dětském pokoji své nejstarší dcery Catleen v Denveru a hrála Monopoly se svou vnučkou Maggie. Maggie už bylo 12 a babičku bez problémů porážela, právě se jí povedlo skoupit všechna políčka nejluxusnější lokace, teď tam ještě postaví hotely – a babička to může zabalit. Z přízemí bylo slyšet, jak si její dcera pouští televizi, jak roztržitě přepíná z kanálu na kanál.
„Je unavená“, pomyslela si. „Dělat cvokaře v této šílené době, to musí být hrozné“. Myšlenky jí ujížděly od hry. Stále ještě váhala, jestli se má pozítří vrátit zpět do New Yorku, nebo jestli nemá zaletět překvapit Dereka do Seattlu…
„Mami, pojď sem!“, uslyšela náhle podivně zabarvený hlas své dcery. „Promiň, zlato!“, omluvila se Maggie, nechala ji dále spřádat podnikatelské plány nad hrou a seběhla dolů, do přízemí.
„Přinášíme mimořádné zprávy stanice CNN… neznámý střelec pronikl do největší seattleské nemocnice … mrtví a ranění … vedení nemocnice s novináři nekomunikuje … policie sdělila, že útočník spáchal sebevraždu … mezi raněnými je údajně i Šéf chirurgie, dr. Derek Shepard …“ Mezi záběry policejních vozů a zátarasů kolem známé budovy SGH zahlédla i kratičký záběr otevřených dveří JIP, které se snažila zavřít drobná dívka s dětským obličejem, za ní rozeznala vyděšenou tvář Meredith … a tam, na posteli, připojen na přístroje – TO JE PŘECE DEREK!!!
„Dýchej, mami! To bude dobré…“, široký obličej její dcery nasadil profesionální výraz psychiatra. Carolyn tenhle výraz nesnášela. Vždy měla pocit, jako by byla v ordinaci na vyšetření…
„Musím za ním. Hned!“
„Já vím, pojedu také, ale nejde to tak rychle…“ Catleen se najednou zarazila a usmála se. „Vzpomínáš si na Burta Reynoldse? Derek ho operoval, ještě tehdy, v New Yorku. Burt měl úraz, hrozilo mu ochrnutí, ale Derek ho z toho vykřesal…“
„Tvůj bratr leží na JIP, kdo ví, jestli se dožije zítřka a ty tady blábolíš o …“
„No dobře, mami, tak tedy blábolím. Ale Burt je teď tady, v Denveru. A navíc je momentálně finančním ředitelem First National, a to sebou nese i některé výhody…“
Půl hodiny na to nastupovala Carolyn do malého soukromého tryskového letadla, během dvou hodin jí dopravilo do Seattlu. Na letišti na ní čekal firemní vrtulník, který ji vysadil na heliportu SGH. Tři hodiny po té, co zaslechla zprávy CNN, sestupovala už Carolyn Shepardová po schodech nemocnice SGH a energickým krokem mířila k chirurgické JIP v prvním patře.

IZZIE
Horko se dalo krájet. Džíp poskakoval po rozmlácené cestě, která byla chvílemi spíše vyschlým korytem potoka. Izzie cestu dobře znala, projížděla tudy už mnohokráte. Před několika měsíci, ve chvílích naprostého zoufalství, se přihlásila jako dobrovolný zdravotník na polikliniku při misii San Cristobal v horách guatemalského vnitrozemí. Klinika byla poměrně moderně vybavená, sponzoři ze Států dokázali zajistit dodávky hlavních léků. Byl zde i malý operační sál, kde se daly provádět běžné zákroky.
Stala se jednou z pěti amerických lékařů pod vedením otce Hieronyma, františkánského mnicha s poměrně dobrým lékařským vzděláním a obrovskou láskou k místním chudým vesničanům. Její kolegové byli vesměs podobní ztroskotanci jako ona – jeden si zde odvykal od drog, jiný se skrýval před věřiteli… Všichni schopní lékaři, jak za předchozí měsíce zjistila.
Práce se pro ni stala vším. Jezdila po okolí, pomáhala rodit děti, očkovala vesničany, ošetřovala úrazy… Bolest v srdci pomalu otupovala, jen občas se jí zdálo o Alexově obličeji, když jí od sebe odháněl, nebo o raněných očích Meredith… Ne, to není domov, je to jen místo, kde jsem pracovala … Jednou se určitě zbaví i těchto nočních můr.
A pak se to stalo. Diagnostikovala u pětileté Juanitty vrozenou nedomykavost chlopně. Ve Státech by šlo o poměrně banální zákrok, tady se to však rovnalo rozsudku smrti. S jejich prostředky na takovou operaci nemohli ani pomyslet, na převoz dítěte nebyly peníze.
Otec Hieronym se na několik hodin zavřel u jejich jediného počítače s e-mailem a nakonec jim sdělil, že holčičku přijede odoperovat známý kardiochirurg John Hoppkins z Massechusetts General Hospital v rámci nějaké bombastické charitativní akce, natáčené televizí. Asistovat mu měl dr. Juarez z hlavního města.
Nakonec vše bylo jinak. Televizní štáb uvázl někde na letišti, Juarez nedorazil a rozhořčený Hoppkins málem odvolal operaci a odletěl zpět do Států.
„Tady dr. Stevensová má za sebou tři roky chirurgické rezidentury, třeba by vám mohla asistovat ona?“, přemlouval ho otec Hieronym. Nakonec jí vzal k asistenci a ona opět po dlouhé době okusila to napětí, naprosté soustředění, adrenalin – vše, co činí chirurgii chirurgií.
„Poslyšte, Izzie,“řekl jí pak nad šálkem kávy. „Je jen velmi málo lidí, kteří mají talent na to, být chirurgem. Zjišťoval jsem si něco o vás, obtelefonoval jsem pár známých doma ve Státech. Webber i Shepard vás vcelku chválili, Hahnová málem vyletěla stropem, jen co zaslechla vaše jméno, ale Burke na vás vzpomínal v dobrém. Po tom, co jsem viděl vaši práci, mám pro vás nabídku. Dokončete svou práci v misii. Snažte se neudělat žádný průšvih. Pokud vás na konci roku otec Hieronym doporučí, zkusím vás zařadit do našeho programu, jako chirurgickou rezidentku ve čtvrtém roce. Přemýšlejte o tom, Izzie. Zahodit talent, jaký máte vy, to by byl opravdu hřích…“
A tak jestli před tím pracovala, aby zapomněla, teď pracovala dvakrát tolik, protože měla pocit, že její život zase začíná mít smysl, že jí přece jen čeká nějaká budoucnost…
Zastavila před budovou polikliniky, protáhla se, vzala zdravotnickou brašnu a vylezla z džípu. Doufala, že Brenda nevyplácala všechnu teplou vodu ze solárního ohřívače, že se alespoň jednou nebude muset sprchovat ve studené vodě…
„Izzie, Izzie – povedlo se mi chytit zprávy CNN. V Seattlu došlo v nějaké nemocnici ke střelbě. Jsou tam mrtví a ranění. Tam jsi přece někde pracovala, ne?“
Povzdechla si. Rána se opět otevřela, před nočními můrami nebylo úniku…

AMELIE
Amelie Shepardová se unaveně opřela o pult občerstvovny v lékařském pokoji, v ruce šálek nechutné břečky, kterou v losangeleské nemocnici automaty vydávaly za kávu. Před chvilkou se vrátila po dvanáctihodinové operace z operačního sálu, kde se s Addison snažily zachránit život novorozence. Jeho matka, rozmazlená dceruška místní smetánky, nedokázala vysadit extázi ani během těhotenství. Před dveřmi operačního sálu se promenoval panovačný dědeček-miliardář, před kterým vedení nemocnice málem panáčkovalo, a jakési tetované vlasaté individuum, snad otec dítěte. Naštěstí se Addison povedlo jim zabránit v přístupu na sál. Maličká Adele byla nedonošená, šok z porodu způsobil infarkt, vysazení drog, na něž bylo její droboučké tělíčko zvyklé, vyvolalo těžký šok celé její nervové soustavy.
A tak s Addison operovaly. Dvanáct hodin bojovaly o život dítěte, bojovaly s následky lidské hlouposti a nezodpovědnosti. Nebyla si jistá, zda vyhrály. Dítě bylo momentálně stabilní, ale prognóza…
Toužila jen po tom odjet domů. Opít se. Rychle usnout, zapomenout, necítit… Měla před sebou ještě dalších šest hodin služby.
Zapípal mobil. Catleen? Copak se z těch svých cvoků zbláznila? Je jedna v noci…
„Viděla jsi zprávy? Ne? Derek je postřelen, nevíme, jaký je jeho stav. Mamka tam letěla, už by měla být na místě….“, rychlá slova její jindy tak vyrovnané sestry se jí zarývala do mozku.
„Letím do Seattlu. Hned zítra ráno, po službě. Addison možná bude chtít taky. Dobrá, sejdeme se na místě…“
Mluvila klidně, rozhodně. Před očima se jí ale najednou opět objevil film. Ona a Derek, ještě děti, schovaní mezi krabicemi v obchodě. Dva opilci s jejich otcem. „Koukej navalit ty hodinky…“. „Ne. Prosím…“. Výstřel. Pomalý pád otcova těla na zem. Šok, bolest, zoufalství. Vztek na Dereka – byl kluk, byl větší, měl něco udělat… A teď její velký bratr leží na JIP, postřelený.
Amelie zavřela oči. Tahle prokletá služba nikdy neskončí.
„Doktorko, doktorko… Přivezli trauma, nehoda kamionu, řidič proražená lebka, podezření na subdurální hematom…“
Zhluboka se nadechla a vyrazila za sestrou.
Ne, ještě ne…

Kapitola 3
Prach si sedá


ARIZONA
Za okny SGH byla černočerná tma. Seděla na lavičce na chodbě a přemáhala dřímotu. Na rameni ji tížila Calliina hlava, za nic na světě by se však nepohnula. S jemným úsměvem se podívala na uvolněné, klidně spící rysy své přítelkyně, své lásky. Měly toho obě za sebou dost. Když se jim povedlo jakžtakž obnovit provoz na Pediatrii po Clarkově vpádu, uklidnit plačící děti, vystresované sestry, vyděšené stážisty a nakonec – což bylo nejtěžší – i poněkud hysterické rodiče, vpadla k nim Teddy a zrekvírovala je obě na operační sály. Týmy, které Teddy zorganizovala, našly 18 Clarkových obětí. 12 z nich bylo mrtvých, 6 ještě žilo. Pouze dva však byli v takovém stavu, že mohli být převezeni do jiných nemocnic.
O životy čtyř potom bojovali všichni dosud služby schopní chirurgové v SGH. Dokonce i Šéfa se povedlo dohnat na operační sál… Teddy byla naprosto nemilosrdná. Arizona se vnitřně trochu zachvěla, když si vybavila, jak Teddy vyhnala Meredith od Dereka. „Vím, že jsi jen rezidentka, ale máš z nás tady momentálně největší zkušenosti z neurochirurgie. Nelson je mrtev, Derek jen taktak žije, vydrží však chvíli bez tebe. Je to na tobě. Bez tebe Vivian zemře!“ Chvilku na to už stála Meredith nad operačním stolem, spolu s April a Markem Sloanem bojovala o život postřelené staniční sestry, kterou měla Arizona tak ráda…
Ona s Callie se zase snažily zastavit vnitřní krvácení Sama Hawkinse, kterého si pamatovala jako veselého pracovníka ochranky. Často sloužil na Pediatrii, vždy rád žertoval s jejími dětskými pacienty… Trvalo to šest hodin, ale teď se zdálo, že je Sam stabilní. Tak si teď na chvilku odskočily sem sednout.
Znovu se podívala na spící Callie. Jak jí to slíbila? Deset dětí? No nazdar, to bude maglajz… Usmála se. Jak že to Callie říkala? Supermagický úsměv? Však to zvládnou…

MARK
Mark Sloan si unaveně stáhl rukavice a hodil je do koše na nemocniční odpad. Opodál se odstrojovaly Velká Greyová a Dr. Keppnerová, která za ní teď trochu překvapivě běhala jako pejsek. Věděl, že se obě zajímají o neurochirurgii, zároveň ale také věděl, že se na tom nemalou měrou podílí jejich společná zamilovanost do Dereka. Myslel by si, že si ty dvě vyškrábou oči, pokud se spolu octnou zavřené na jednom operačním sále. Tady ale odvedly dobrou práci, až ho to samotného zaskočilo. Jednou budou výborné, pomyslel si.
Rozhlédl se. Z protějšího sálu viděl vyjít Richarda Webbera. Podíval se na něj. Šéf smutně potřásl hlavou. Škoda, tak to ten saniťák nezvládl. Další Clarkova oběť.
Třetí sál obsadila Teddy s Yangovou a Averym. Byli po lokty ponoření do hrudi pacientky, kterou nepoznával. Zřejmě nějaký problém s natrženou arterií. Operace už trvala dlouho, perspektivy se nezdály moc dobré.
Čtvrtý sál už byl prázdný. Zaregistroval koutkem oka, že Arizona s Callii skončily už asi před půl hodinou, jejich pacient byl převezen na JIP.
Přemýšlel, co teď. Táhlo ho to do Presbyteriánské, chtěl být s Lexií, pomoci jí, podpořit. Jak to zvládá? Přišel už Karev k vědomí? Tupá bolest v srdci se vrátila. Lexie. Ten její úsměv, radost, opravdovost, mládí…. „Jsi hlupák, Marku Sloane!“, nadával si v duchu.
Najednou nevěřícně vytřeštil oči.
„Paní Shepardová, kde se tu, proboha, berete?“

MEREDITH
Měla pocit, že to vůbec není ona. Jako by za ní jednal, chodil, operoval, mluvil někdo jiný. Jako by byla schoulená kdesi uvnitř, do klubíčka, skrytá před okolním světem. Vlastně to bylo skoro legrační. Slyšela April, jak ji po několikáté říká, že by měla jít na prohlídku ke gynekologovi, že se má šetřit… Normálně by jí za přehnanou starostlivost pěkně vynadala, teď jí však jen trpně snášela. Ještě že na operačním sále dokázala fungovat automaticky, jako jakýsi robot. Nápravu hematomu na Vivianině levém mozkovém laloku zvládly s April brilantně, Derek by byl na ní pyšný…
Derek. Už je to kolik hodin, co jí od něj Teddy odehnala. Nikdy by nevěřila, že je toho Teddy schopná. Nikdy by nevěřila, že ona sama dokáže od něj odejít, i když už se křečovitě nedržel její ruky a milosrdný umělý spánek mu usnadňoval hojení. Musí se k němu vrátit. Derek musí cítit, že je s ním, že je tu pro něj…
Jak zareaguje, až mu řekne o jejich dítěti, o své radosti a naději, o své bolesti a ztrátě? Ne, teď je raněný, sotva žije. Nesmí mu říci nic, čím by mu ublížila ještě více. Nesmí na ní poznat bolest, smutek – musí vidět jen zářivě optimistickou Meredith, radující se z jeho uzdravování!
Rychle mrkla na April. Ta ví. Řekne mu to? Ne, když jí o to požádá.
„Víš, musíš mlčet. Není na to dost silný…“
„Za co mne považuješ?“, Aprilina dětská tvář vyjadřovala jen úžas. „Jsi jediná, kdo mu to kdy může říct!“ a stiskla rychle Meredith ruku. „Ale…“, začala zase.
„MEREDITH!“
„Paní Shepardová, kde se tu, proboha, berete?“

APRIL
Ta šedovlasá žena v ní vyvolávala hrůzu. Vrhla na ni jeden pronikavý pohled, potom se obrátila k Meredith. „Kde je?“ Hnala Meredith před sebou směrem k Derekovu pokoji na JIP. „Vy pojďte s námi“, obrátila se na chvilku na April.
Cestou slyšela, jak Meredith rychle popisuje zranění, jak v lékařském žargonu zbaveném emocí popisuje Derekův stav. Všimla si, že pečlivě vynechává všechny traumatizující podrobnosti předchozích událostí.
Když vešly na JIP, přistoupila paní Shepardová rychle k Derekovi, pohladila mu ruku, zkušeným pohledem přejela po monitorech. „Zdá se stabilní…“
Uvědomila si, že slyšela, že paní Shepardová byla dlouho zdravotní sestrou někde u námořnictva. „Myslím, že bude dobré, když si k němu na chvíli sedneš, Meredith. Vypadáš unaveně. Vy mi pojďte ukázat, kde mohu dostat trochu kávy!“, otočila se k April. Nesmlouvavě ji vystrčila z pokoje a zatlačila do rohu chodby. Pak na ní upřela velitelské modré oči.
„A teď chci slyšet všechno!“
April ztuhla. Ty modré oči… Najednou měla pocit, že je o pět let mladší, u nich doma. Otec se na ní tehdy znovu rozzlobil, vztekle křičel, že není k ničemu, že není schopná pořádně pracovat na farmě, jako její sestry, že jen leží v knihách. „Já na ty tvoje nesmysly platit nebudu, to pusť z hlavy!!!“ S pláčem se zavřela ve svém pokoji. Z dálky slyšela přijet auto, někdo vešel do domu. Pak se otevřely dveře jejího pokoje. Stál tam jediný člověk na světě, kterého se její otec bál. Její babička! „April Keppnerová, ty na tu medicínu půjdeš, kdybych tě tam měla donést v zubech. A ten hlupák můj syn ti studia zaplatí, jinak ho stáhnu z kůže!“ Velitelský pohled modrých očí…
Za chvilku věděla paní Shepardová vše, co vědět chtěla. Vzala April a vtáhla jí zpět do pokoje. „Počkejte u něj!“, přikázala. Popadla Meredith za ruku a vyvedla jí ven.
„Kam jdeme?“
„Na gynekologii. Až to budeš chtít Derekovi říci, bude dobré, když mu zároveň řekneš, že jsi v pořádku a že můžete mít další…“
April se v židli zmenšila. Tohle jí Meredith neodpustí…

CRISTINA
Pořád to někde teklo. Znovu a znovu hledaly s Teddy dosud nespravené trhliny v arterii, trpělivě je sešívaly drobnými stehy, zasvorkovávaly. Jackson se snažil pomáhat. Docela mu to šlo, kdo by to řekl… Hodiny ubíhaly a všichni tři stále ještě bojovali o život anestezioložky, kterou jen letmo zahlédla na operačním sále.
Konečně se Teddy vzpřímila, unaveně si otřela obličej a řekla: „Zdá se, že to drží.“ Odpotáceli se do umývárny, zatímco jejich pacientku odváželi na JIP. Vyhráli? Kdo ví, uvidí se ráno.
Byla tak unavená, že téměř nevnímala, co se kolem ní děje.
„Cristino, běž domů. Vy také, Avery. Dobrá práce.“ Teddy vypadala nezničitelně, na okamžik ji napadlo, jestli tuhle ženu něco dokáže opravdu srazit.
„Cristino…“
„Jacksone…“, zopakovali si s Averym svůj rituálek z výtahu. Na chvilku se jí vybavila scéna z minulosti. Bomba v pacientově těle. Meredithina ruka, bránící explozi. Shepard a Burke, operující, i když se je pyrotechnici snažili vyhnat. Ti dva si také vždy vykali. Až potom, když se sešli ve výtahu: „Dereku…“, „Prestone…“.
Zasmála se, zamávala Teddy a Jacksonovi a rychlým krokem zamířila k Owenovu pokoji. Tohle teď bylo její doma.
Neklidně spal, ryšavé vlasy rozhozené na polštáři, v levé ruce kapačku, tlumící bolest. Lehla si k němu, přitiskla se, dávala pozor, aby se nedotkla jeho rány. Ucítila teplo jeho těla … a pak už se jen propadala do spánku beze snů.

TEDDY
Dívala se za Cristinou, jak běží k Owenovu pokoji. Cítila se unavená, strašlivě unavená. Adrenalin přestával působit. Nebylo už koho zachraňovat, nové případy dnes v noci obstarávají ostatní nemocnice. Viděla, jak Cristina vklouzla k Owenovi do postele. To bolelo, i když jí rozum říkal, že tohle přece ví, že nejde o nic nového. Odvrátila se, ztěžka došla k odpočívadlu u oken SGH a posadila se na lavičku. Zdálo se, že není schopná udělat jediný další krok. Na chvilku ji napadlo, že by měla zavolat, jak se daří Karevovi, byl to také její pacient, ale nějak neměla sílu. Dokázala jen tiše sedět a zhluboka dýchat…
„Jak je?“, pozorný modrý pohled Marka Sloana zaplnil její zorné pole.
„Jak asi – skvěle, ne?“, ušklíbla se bez trpkosti. „To přece vidíš…“
„Jsi zralá do postele!“
„Na Sloanovu metodu teď opravdu nemám sílu…“, zasmála se.
„Nepřenesla ses přes Hunta, že ne?“
„Hmm, je to tak poznat? A co ty a Malá Greyová?“
Mark se ušklíbl. „U tebe, nebo u mne?“
„Nemůžu odejít, někdo musí zůstat po ruce pro případ komplikací…“
„Dobrá. Tak lékařský pokoj. Neberu ne jako odpověď!“
Za deset minut ležela v posteli na lékařském pokoji a cítila, jak jí jeho citlivé ruce masírují záda, ruce, nohy, uvolňují unavené, ztuhlé svaly…
„Díky…“, zašeptala ještě, a pak se propadla do spánku jako do temné tůně.

RICHARD
Znovu zvonil telefon. Měl dojem, že už mu prakticky přirostl k ruce. Volal starosta. Volal senátor. Volal Jenkins ze správní rady. Volali novináři – jejich hovory automaticky zavěšoval. On sám volal kde komu – kamarádům z jiných nemocnic, lidem na dovolené, dokonce i těm, o kom věděl, že v poslední době odešli do důchodu. Musel sehnat náhrady…
V duchu poděkoval Altmanové, že ho na několik hodin odvolala na operační sál. „Jak by si asi v tomhle zmatku vedl Evans, ta kardiologická superhvězda, kterou se sem Derek pokoušel přilákat místo ní?“, pomyslel si s trpkým humorem.
Seděl v kanceláři, která byla a nebyla jeho. Deset let odsud řídil nemocnici, než jeho místo převzal Derek. Když se rozhlédl kolem, vše neslo stopy Derekových zálib a jeho vkusu. Přesto mnohé zůstalo stejné, jako za jeho dob. I ta nemocnice za oknem byla a nebyla jeho. Oficiální zmocnění k ničemu neměl, přesto jednal a jednal.
Věděl, že musí do rána sehnat dostatek zastupujících chirurgů, sester i sanitářů, aby mohl vystřídat ty svoje, vyčerpané do krajnosti. Musel sehnat náhrady za mrtvé, raněné, za ty, kteří v šoku utekli a nebyli zatím ochotni se vrátit. Nebyl čas spát…
Najednou zaslechl zaklepání na dveře.
„Mirando?“
Za dveřmi stála dr. Baileyová…

Kapitola 4
Svítání


LEXIE
Probudila ji křeč v noze. Seděla nepohodlně zkroucená v židli u Alexovy postele. Rychlý pohled na monitory jí ukázal stabilizaci zraněného. V noci měl ještě dva krizové okamžiky, i když už nikdy nemusela oživovat, stačilo píchnout mu povzbuzující léky. K plnému vědomí nepřišel, horečka ale klesla.
Sestra otevřela dveře pokoje a pokynem ruky jí přivolala k sobě.
„Volala dr. Altmanová, konzultovala s primářem naší chirurgie. Dr. Karev je schopen převozu, asi za půl hodiny jej povezeme k vám, do SGH, na vaši JIP. Měla byste si skočit dát kafe, nebo sprchu. Zdá se, že už je z nejhoršího venku.“
V umývárně se na sebe zahleděla do zrcadla. Kruhy pod očima, vyčerpaná tvář… Kdyby jí takhle uviděl Mark, určitě by se po ní vícekrát neohlédl, napadlo ji.
Smutně se pousmála. Mark. Téměř dvakrát starší, s pověstí neodolatelného děvkaře. Mark, o kterém si šeptaly všechny ženy v nemocnici, od poslední uklízečky po promované specialistky. Mark, ve kterém si myslela, že nalezla něžného a pozorného partnera snad na celý život. Ach, Marku!
Zlomil jí srdce, zahnal jí od sebe, chtěl z ní udělat babičku a ani se neobtěžoval zeptat… A když se z toho konečně trochu vyhrabala, když se dala dohromady s Alexem, zlomil jí ho znovu svým vyznáním. A k tomu navíc Alexovy sny o Izzie… Mohla si říkat kolem dokola, že to byl projev deliria, horečky z ran – ale stejně to bolelo. Co teď? Co má dělat?
Jednu věc věděla jistě. Ať jí to bolí sebevíce, zraněného nemůže opustit. A potom? Potom se uvidí…

CAROLYN
Podívala se na Meredith, pokojně spící vsedě u Derekovy postele, hlavu opřenou o pelest. Dlouho do noci si povídaly, po té, kdy poslala April spát na lékařský pokoj. Teď už chápala ten náznak strhaných rysů v její unavené tváři. Prohlídka u gynekologa sice dopadla dobře, ale žena, která se stala pro jejího syna středem světa, toho v sobě nesla opravdu hodně. Byla ale silná. Až by to do té kostnaté blondýny nikdy neřekla… Dobře si Derek vybral.
Derek stále ještě spal, tvář se mu uvolnila, rány, které mu s Meredith během noci kontrolovaly, se čistily dobře. Dnes by jej mohli probudit z umělého spánku, napadlo ji. Letmo zkontrolovala textové zprávy na svém mobilu. Amelie přiletí kolem poledne, Catleen o dvě hodiny později. Nancy se zatím neozvala, byla s rodinou na prázdninách někde v Evropě…
Dostala chuť na kávu, vyšla tedy před JIP k automatům. Tam uviděla vysokou postavu Marka Sloana, jak pozoruje východ slunce.
„Dobré ráno, paní Shepardová“
„Co se to s tebou děje, Marku? Ty přece nikdy takto brzy nevstáváš…“, podivila se.
„Teddy … tedy dr. Altmanová … šla na obhlídku pacientů. Nemohl jsem déle spát…“
„Ty jsi teď s dr. Altmanovou?“, zeptala se neutrálně. Mark zpozorněl. Tohle moc dobře znal z dětství.
„A co Lexie Greyová?“
Přímá otázka ho zabolela. Ale nosil to v sobě už dlouho. Na okamžik z něj byl zase malý chlapec, který u ní hledal útěchu tím, že se vyzpovídal ze svých hříšků…
„…A teď je s Karevem. Vybrala si ho. Nevím, co mám dělat.“, zakončil svou zpověď.
Usmála se.
„Marku Sloane, na to, že už ti je dost přes čtyřicet, jsi neobyčejný hlupák…“

BAILEYOVÁ
Stála na ochozu a sledovala východ slunce. Probdělá noc jí nijak netížila – takových už bylo… Tížilo jí něco jiného. Hluboká nespokojenost a zklamání sama sebou.
Když včera odcházela od nemocnice a nechala na Altmanové a ostatních snahu zachránit koho šlo, necítila nic. Zdálo se jí, že je prázdná, mrtvá. Strašlivý osud Charlese Percyho se jí neustále přehrával před očima. Co mohla udělat jinak? Co zanedbala? Měla by cítit vinu za jeho smrt? Nebo stud, že podlehla strachu a zapřela, že je chirurg? Přesto – necítila nic. Bezmyšlenkovitě přejela na druhý konec města, kde sestra jejího bývalého muže hlídala malého Tucka. Bez velkých řečí dítě sebrala, odešla s ním do parku a tam je pevně držela v náručí, upnutá jen na toho drobného človíčka, na jeho dech, tep jeho srdíčka…
Po chvíli se Tuck začal vrtět, chtěl si hrát. Pozorovala ho, jak se honí s ostatními dětmi po hřišti. Pomalu se jí vracel cit. Strach. Ochromující hrůza před namířenou pistolí. Zoufalství z vypnutých výtahů. Bezmoc ze sledování Charlieho smrti. Smutek z jeho posledních slov…
Odvezla Tucka zpět k manželově rodině, měl na něj tento týden nárok. Bezcílně chodila po ulicích. Potřebovala s někým mluvit. Ben měl volno, odjel včera večer s kamarádem na ryby. Zkoušela mu zavolat, ale jeho mobil byl nedostupný. Postupně se setmělo. Sílil v ní stud. Ona, Baileyová, doktorka Miranda Baileyová, byla dezertér. Její kolegové dále bojovali se smrtí, přes hroznou tragédii, kterou všichni prošli. Ona utekla.
Nakonec se tento pocit už nedal vydržet. Mávla na taxík a vyrazila zpět, k nemocnici. V kanceláři Šéfa se svítilo. Zamířila tam. Ke svému překvapení tam místo očekávaného Dereka Sheparda uviděla Richarda Webbera.
Rozhovor potom byl jeden z nejtěžších v jejím životě. Teprve teď pochopila celou šíři toho, co nemocnici postihlo. Stud a znechucení se staly téměř hmatatelnými. Pak jí ale Webber řekl: „Věřte mi, Mirando. Já tam byl, jsem starší, vím to. Vždycky je cesta zpátky…“
Až do rána mu pak pomáhala organizovat alespoň trochu normální provoz SGH na další dny.
Nemocnice se pomalu probouzela. Čekala jí dlouhá cesta zpět a obrovská hora práce…

TEDDY
Vyšla z JIP, kde pozorně zkontrolovala pooperační stav všech pacientů. Protáhla se a na chvíli se zadívala ven. Vycházelo slunce, obloha nad Seattlem byla na chvilku téměř bez mraků. Měla déšť ráda, po létech strávených v irácké poušti ji znovu a znovu naplňoval nadšením, tentokráte jí však jasné nebe nevadilo. Měla pocit, jako by jí tím příroda naznačovala, že zase bude lépe… Jednou určitě bude…
Telefonicky zkontrolovala Karevův stav. Potíže během noci jí dělaly starosti. Bude určitě lépe mít ho tady, pod svým dohledem. Navíc tím získá další rezidentku. Bylo jí jasné, že bez převozu Kareva by sem Lexii Greyovou asi nedostala. A tady budou potřebovat každou ruku…
Chudák Mark, pomyslela si. Co to v sobě ta Malá Greyová má, že k sobě dokáže připoutat někoho jako on? Teddy měla jasno. Měla Marka ráda, byl zajímavý, vtipný, sex s ním byl strhující. Přesto jí nijak zvlášť nepřekvapilo, když ho přistihla s Reed. Měla ho ráda, ale nemilovala ho.
Owen. Owen… Tvrdě ten hlásek v sobě zakřikla. Slíbila, že bude jen jeho kamarádka. Vybral si Cristinu a té by nikdy nechtěla ublížit…
Najednou se zarazila. Je to možné? Všimla si postavy Mirandy Baileyové. Nemocnice se vrací k normálu, pomyslela si. Pak si rukou prohrábla vlasy a vyrazila k Mirandě, probrat s ní rozpis operací na dnešek…

OWEN
Probudil se. Rána zabolela, léky proti bolesti v kapačce došly. To ale nebyl důvod. Ucítil vedle sebe teplo Cristinina těla. Ve spánku se pohnula a objala ho rukou, přitom se dotkla jeho rány. Opatrně sebou zavrtěl a posunul se. Za nic na světě jí nechtěl probudit…
Sledoval, jak vycházející slunce ozařuje její asijskou tvář, teď byla klidná, rysy uvolněné… A krásná, tak krásná! Vzpomněl si, jak si jí všimnul hned při svém prvním příchodu do nemocnice, když mu ošetřovala ránu na noze. Před očima se mu vybavily i další obrazy. Její bolest, když jí rampouch propíchl bok. Nadšení, když se jí při jím organizovaném cvičení z traumatologie povedlo zachránit všechna čtyři prasata. Ale i strach, strach z něj a jeho záchvatů PTSD…
Jak to, že ho milovala? Jak to, že se s ním nerozešla? Dokonce i když začal váhat mezi ní a Teddy, dokonce i tehdy o něj stále stála!
Ležel tiše vedle ní a poslouchal její dech. Žije, napadlo ho. A to je to hlavní.
Teddy otevřela dveře, v tváři neutrální výraz.
„Yangová, vstávej! Za deset minut začínají vizity!“, a byla pryč.
Cristina se zavrtěla, protáhla, otevřela oči a zadívala se na něj. A usmála se. Tak, jak to uměla jen ona.
„Dobré ráno, Owene…“

Kapitola 5
Začíná den


CALLIE
Budík nepříjemně pískal. Rychle ho zaplácla. Několik málo hodin spánku jí na chvilku připadalo jako pohádka. V šeru žaluzií se podívala vedle sebe, kde zpod polštáře vykukovala Arizonina blonďatá čupřina. Usmála se. Tenhle zvyk své přítelkyně - schovávat hlavu před zvukem budíku pod polštář - už dobře znala.
Přijely v noci, strašlivě unavené předchozím dnem, do prázdného bytu. Cristina zůstala v nemocnici u Owena. Bylo to prvně po tak dlouhé době, od jejich nešťastného rozchodu kvůli její touze mít dítě, co byly spolu samy. Završily své usmíření ve sprše, pak už je ale únava překonala a usnuly si v náručí mnohem rychleji, než by si byly přály.
Pořád tomu ještě nemohla uvěřit. Arizona – a přistoupila na to, že budou mít děti? Co když to bylo jen náhlé vybočení, způsobené stresem a šokem? Co když si dnes, v klidu a za světla, uvědomí, že děti vůbec nechce? Odejde zase, zůstane opět jen prázdný byt a bolestná touha v jejím srdci, touha vybičovávaná jejich častými setkáními v nemocnici? To by už nesnesla, nezbylo by jí, než ze Seattlu utéci někam daleko…
Zpod polštáře se vynořila Arizonina tvář, ještě rozespalá, ale už s úsměvem.
„Dobré ráno, Callioppe…“

MARK
Viděl, jak před nemocnicí zastavuje sanitka. Vynesli z ní nosítka s Karevem. Přeložili na nemocniční vozík. Lexie pobíhala kolem, sledovala monitory, podávala infuze, dbala, aby nikde nedošlo k přeložení hadičky, dohadovala se s Teddy… Pak spolu s Teddy a dalšími rychle běželi dovnitř, ve snaze dostat Kareva co nejdříve na JIP.
Otočil se k výtahu a očima sledoval, jak z něj vyjíždějí a jak celá skupina mizí za dveřmi JIP, před kterými stále ještě postávala dvojice policistů. Zahlédl zblízka Lexiinu tvář a zděsil se. Únava, či spíše naprosté vyčerpání. Kruhy pod očima. Šedá, matná pleť. Ústa, která se vždy jen smála, stažená do bolestné grimasy. Viděl, že je skutečně na pokraji zhroucení.
Bylo to neuvěřitelné. Pamatoval si Lexii po dvacetihodinové operaci se Shepardem, kdy se vypotácela ze sálu, na rtech svůj nezničitelný úsměv. „Marku, to byla jízda…“, řekla mu tehdy, když jí napůl nesl a napůl vedl ke svému vozu a odvážel do jejich společného bytu. Po dvaceti metrech jízdy usnula jako nemluvně, do bytu jí musel vynést… Přesto tehdy měla tvář pokojnou, milou. Co se to s ní dělo?
Rychle koupil její oblíbenou minerálku a čokoládové tyčinky. Tyhle měla nejraději, ne? Málem se s ní srazil u dveří JIP, Teddy jí vyhnala, aby si na lékařském pokoji chvíli odpočinula. Stáhnul jí na lavičku, do jedné ruky jí vrazil minerálku, do druhé tyčinku.
„Díky, Marku…“. Musel jí nutit, aby jedla a pila. Měl pocit, že chvílemi usíná vsedě. Když jí odváděl k nejbližšímu lékařskému pokoji, zhroutila se. Vzal jí do náručí. Byla stále lehká, jako malá holčička. Odnesl jí na pokoj, rychle z ní stáhl svrchní oblečení a uložil jí do postele. Než jí stačil přikrýt, spala. Na chvilku se nad ní zastavil, jemně jí pohladil a vzdychl si. Je s Karevem, zvolila si ho, připomněl si. Když vycházel z lékařského pokoje, střetnul se s pozorným, zkoumavým pohledem modrých očí Carolyn Shepardové…

JACKSON
Probudil se ve společném pokoji, který měl pronajatý s několika rezidenty. Mrknul na budík a zděsil se. Jestli si opravdu nepospíší, nestihne vizity… Události předchozího dne mu připadaly nereálné, jako noční můra, nebo špatný horor, který člověk zahlédne v televizi. Rychle se osprchoval a za chvíli již uháněl k SGH. Měl to jen přes tři bloky, proto každé ráno běhal… Cestou k nemocnici si začal uvědomovat podivnost celé situace. Jak dokáže normálně chodit po chodbách, kde včera nacházel raněné a mrtvé? Včerejšek se stal, Charlie a Reed byli mrtví, spolu s řadou dalších lidí, známých i neznámých. Shepard ležel někde na JIP, stejně jako několik dalších raněných. Je vůbec možné vstoupit do téhle nemocnice a chovat se, jako by se nic nestalo, jako by to byla tatáž nemocnice jako včera ráno?
Vpadl do šatny, rychle se převlékl, stále ale nevěděl odpověď. Co bude dále? Dveře se rozletěly, v nich malá, ale rozložitá postava dr. Baileyové. V ruce držela rozpis, jako kterýkoliv jiný den…
„Avery, Yangová – s Dr. Altmanovou, vyžádala si vás. Keppnerová, hlaste se u Dr. Webbera. Mostow – s Dr.Sloanem …“
Uvědomil si s šokem, že nemocnice najíždí zpět do starých kolejí. Nic jiného se ale nedalo dělat. Byli zde pacienti, ti z dřívějška i noví, které přiváželi či kteří přicházeli během dne. Uvědomil si, když spěchal za Cristinou směrem ke Kardiochirurgii, že si pobrukuje: „Show must go on…“

DEREK
Pomalu, pomaličku se probouzel. Měl pocit, jako by se prodíral lepkavou mlhou. Nevěděl kde je, kdo je, co se s ním děje…Pomalu se mu začínalo vše vybavovat. Byl Derek Shepard. Hlavní neurochirurg, vlastně ne, Šéf chirurgie v nějaké nemocnici… V New Yorku? Ne, tam ne, v Seattlu! Ano, v SGH! Ale co to znamenalo?
Meredith. To jméno v něm burcovalo vědomí. Jeho láska, jeho žena, ať už se kdokoliv koukal na jejich post-it svatbu jakkoliv! Vší silou se snažil prodrat k vědomí. Musí jí vidět! Je v pořádku? Byl si skoro jist, že držel její ruku, tehdy, před chvílí, nebo dávno?
Povedlo se mu pootevřít oči. Byla tam. Milá, milovaná tvář, jen několik centimetrů od něj. Zavřené oči, tiše spala vsedě v nemocniční židli, opřená hlavou o pelest jeho postele.
Jak se jeho oči postupně zaostřovaly, všiml si rysů bolesti a utrpení. Jen slabounký nádech, jiný by ho snad ani nezaznamenal, on však za ta společná léta důvěrně poznal každý její rys. Něco jí trápilo. Naposled podobné rysy u ní zahlédl před lety, kdy se nedokázal rozejít s Addison, když byla v očích mnoha v nemocnici jen tou trapnou stážistkou, která se zbláznila do svého ženatého nadřízeného a spala s ním…
„Meredith…“, povedlo se mu chraplavě zašeptat. Otevřela oči. Ty obrovské, mírně zešikmené, nazelenalé zářící oči, ve kterých by dokázal kdykoliv zabloudit.
„Dereku, jsi vzhůru? Probudil ses, lásko moje?“
Rysy bolesti ustoupily do pozadí, překryty úsměvem. Nebyl to umělý úsměv, kterým někdy maskovala nerozhodnost, váhání, nebo pochyby. Ne, toto byl úsměv opravdové, hluboké radosti. Proč tedy stále ta bolest v pozadí?
Vstoupila Teddy Altmanová s Averym a Cristinou.
„Referujte, Dr. Yangová“
„Pacient osmnáct hodin po vyjmutí kulky ze střelné rány, nápravě aorty a ruptury osrdečníku …“
Poslouchal a stále měl pocit, že něco nehraje. Naposled si vzpomínal, že jej Cristina s April a Meredith dopravily na vozíku na operační sál. Cristina odešla hledat Teddy a Hunta. Pak přišel anesteziolog – a dál už si nic nepamatoval.
Proč referuje Cristina? Možná, že Teddy asistovala, ale stejně… Proč se Teddy ptá i Averyho na detaily operace, co ten s tím má společného?
A proč se za úsměvem Meredith stále skrývá ten nádech bolesti?
Vtom se jeho raněné srdce málem zastavilo překvapením a radostí.
Dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupila jeho matka!

CAROLYN
Pomalu se procházela probouzející se nemocnicí. Meredith jí toho řekla hodně, o podrobnostech Derekova postřelení a o boji o jeho záchranu však moc mluvit nechtěla. Jen stále vyzdvihovala um své kamarádky Cristiny a jakéhosi Jacksona Averyho, kteří prý na jeho záchraně měli lví podíl. Nezdálo se jí to. Ta historka měla díry jako námořní dok! Pak se pousmála. Při každé operaci přece nejsou jen chirurgové – často tak sebestřední a přehlížející ostatní na operačním sále…
Zeptala se první sestry, kterou potkala. Od ní se dozvěděla, kdo měl službu jako instrumentářka na operačním sále včera dopoledne. Stačila jen chvíle a už seděla u kávy s Boki Nolanovou a vlídně hleděla na její babičkovskou tvář. Měla štěstí, byly si věkem i zkušenostmi dost blízké. Chvíli hovořily o dětech, vnoučatech, pak přešly na různé historky z míst, kde sloužily. Po půl hodině věděla vše do nejmenších podrobností…
Šla po chodbě nemocnice směrem k JIP a snažila se uklidnit. Skutečnost byla horší, než si kdy představovala. Meredith nabídla svůj život za život jejího syna! Musela sledovat na monitorech, jak její láska umírá – a dlouho, celé nekonečné vteřiny věřila, že už je mrtev! Vůbec už se nedivila, že stres byl příliš silný a že potratila. Přesto však tato štíhlá žena dokázala odoperovat střelnou ránu raněnému kolegovi…
Carolyn hned tak něco neohromilo, teď však ale nějak nevěděla, co říci, jak se k Meredith dále chovat.
Na chvilku se zastavila a pozorovala hemžení dole. Sanitka přivezla nějakého těžce raněného pacienta, rychle byl dopravován na JIP. Ve skupince kolem něj postřehla Lexii Greyovou. Otočila se a kráčela k ní, byla zvědavá, jaká bude její verze příběhu, který znala od Marka.
A tak se stala svědkem jejího zhroucení, i péče, kterou jí Mark věnoval. Překvapilo jí to, i mírně pobavilo. Mark měl vždy tendenci být trochu sobec, ještě nikdy ho neviděla o někoho takto pečovat – a navíc o ženu, o které byl přesvědčen, že ho nechce, že si zvolila jiného…
S tím bude potřeba něco udělat!
Z myšlenek jí vytrhl shon kolem Derekova pokoje na JIP. Dr. Altmanová právě prováděla vizitu, s ní šli dva mladí, o jedné si myslela, že by to mohla být všemi vyzdvihovaná Cristina Yangová, ten fešný mládenec asi bude Avery. Že už by se Derek probudil?
Energicky otevřela dveře a vešla před překvapené, ale radostné oči svého syna.
„Tak co, Dereku, jak se cítíš?“

JACKSON
Šel za Altmanovou a Yangovou, poslouchal referáty o pacientech, odpovídal na otázky. Pocit nereálnosti ho neopouštěl. Jak dokážou všichni dělat, jakoby se nic nestalo? Altmanová – ta byla asi ze železa, to už si uvědomil včera. A Yangová se ze všech sil snažila být jako ona… Až se to zdálo legrační. Vzpomněl si, jak včera stáli nad otevřeným Shepardovým hrudníkem. Očekával všechno možné, jen ne, že první Cristinina slova budou: „Dobře, co by udělala Teddy…?“ Ale i sestry, sanitáři… Někde šlo o nové posily, ale řadu tváří poznával, prošli včerejší hrůzou a dnes pokračovali v práci. Show must go on…
U posledního pacienta se zastavili. Altmanová ho k sobě přivolala pokynem ruky, Cristina stála, pochopitelně, po jejím boku.
„Pacient, věk 55 let, chronická ischemická choroba srdeční, dnes vypsán na náhradu chlopně…“
„Cristino, po vizitách vezmeš tady Dr. Averyho do laborek a naučíš ho ….“
CRISTINA HO MĚLA UČIT?! To si snad Altmanová dělá legraci, dobře věděl, jak Yangová učení nenávidí… Její naštvaná tvář mu to ještě připomněla… „Ale…“
„V poledne si ho vyzkouším. Potom se vy dva umyjete na tu výměnu chlopně. Ty jí provedeš, on ti bude asistovat. Do týdne očekávám, že ho to naučíš tak, aby byl schopen jít na svou první sólo kardiooperaci…“
Viděl, jak Cristina zalapala po dechu. On, konec konců, na tom nebyl lépe.
Odcházející Altmanová se ještě otočila, pousmála se: „Vítejte do vyšší ligy, oba dva!“

APRIL
Měla zase srdce až v hrdle. Proč si jí vybral právě Webber? Nemohla zapomenout, jak jí před několika měsíci vyhodil z práce po banální chybě z nepozornosti, chybě, která však stála život pacientky. Navíc jí Baileyová vedla k šéfově kanceláři… Šéf byl přece Derek, ten jí vzal zpět, vrátil jí naději, že jednou bude chirurgem. Za šéfovským stolem uviděla Webberovu robustní postavu. Už je to tady! Je zase šéfem, znovu jí vyhodí…
Baileyová se k ní otočila: „Ne ať mne zklamete, Keppnerová!“
Co tím, proboha, mohla myslet?
„Sledoval jsem včera vaši práci na sále, Dr. Keppnerová.“, začal Webber. „Na pokoji 2217 máme 17letého pacienta s akutní apendicitidou, za půl hodiny půjde na vynětí apendixu…“
„Dobrá, půjdu ho připravit,“ řekla pokorně se sklopenou hlavou. „Můžu se s vámi umýt?“
„Vy ho nejen připravíte, vy ten zákrok i sama provedete. Vaše první sólo operace. Sál číslo 3, 10:00.“
Zůstala stát s otevřenými ústy.
„Ale… pane…“
„Nebo nechcete?“, řekl Webber s potutelným úsměvem. Pak jí poklepal na záda a dodal: „Po všech těch ztrátách potřebujeme každého, u koho je naděje, že práci zvládne. Myslím, že Shepard neudělal chybu, když vás vzal zpět…“
Z kanceláře vyšla s bušícím srdcem a hořícími tvářemi. Je to možné, náhle takové štěstí? Málem vrazila do Jacksona a Yangové. „To je nemožné, jdu na sólo, já jdu na sólo!“
„Gratuluji!“, plácl jí Jackson přátelsky po zádech. On měl za sebou první sólo operaci ještě před sloučením Mercy West s SGH. Čekala nějakou jedovatou poznámku od Cristiny, ta se na ni jen povzbudivě usmála: „Snaž se toho pacienta nezabít, April…“
Odcházela k pokojům pacientů, euforie jí neopouštěla. Náhle jí někdo zastoupil cestu.
„April…“, plačící tvář Joyce Adamsové, Reediny matky.

OWEN
Čekání na nemocničním pokoji bylo nesnesitelné. Cristina odběhla hned ráno na vizitu s Teddy, od té chvíle jí neviděl. Sestra mu provedla převaz rány, prý se na něj přijde podívat sám Webber. Už aby to bylo. Měl plán. K tomu se však potřeboval dostat z nemocnice…
Nejprve si ale musí ověřit, zda je místo stále ještě volné. Pravou rukou vzal mobil, vyvolal z paměti několik týdnů uložené číslo.
„Hunt… ano, omlouvám se, vyskytly se problémy….máte ještě volno? Výborně. Podmínky jsou stejné, na jakých jsme se dohodli? … Ano, stavím se u vás pro klíče. … Ne, to nebude problém. Nashledanou.“
Pak už jen netrpělivě očekával příchod vizity.
Weber s Keppnerovou vstoupili do jeho pokoje. Referovala Keppnerová, zaujalo ho, že má v tváři podivnou směs euforie a žalu. Co se jí stalo?, napadlo ho. „Pacient 18 hodin po úplném průstřelu levého ramene, incize čistá, stehy …“ Richard zatím prohlížel jeho ránu. „Hojí se to dobře, Hunte“, oznámil mu po chvilce. „Tak zítra či pozítří bychom tě mohli pustit domů…“
„To nepřichází v úvahu…“
Požádal April, aby ho nechala s Šéfem samotného. Za chvilku seznámil Richarda se svým plánem.
„Opravdu to chceš risknout? A Yangová o tom neví? No, není toho adrenalinu po včerejšku příliš?“, šklebil se starší robustní chirurg. „Tak dobrá, podepiš mi revers, ten vzkaz Yangové předám…“
Za dvacet minut už plně oblečený prošel opatrně halou, dával si pozor, aby někde náhodou nenarazil na Cristinu. Tiše se pochechtával, když si představil, jak bude překvapená. Pravou rukou si otevřel auto – ještě štěstí, že se naučil v Iráku bezpečně řídit jednou rukou! – a odjel z parkoviště SGH.


Naposledy upravil zdendap dne 21 črc 2010, 10:25, celkově upraveno 2

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 21 črc 2010, 10:17 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 28 dub 2010, 13:09
Příspěvky: 1271
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: muž
Nejoblíbenější postava: Lexie Grey
Kapitola 6
V pravé poledne


LEXIE
S výkřikem se probudila. Opět ve snu před sebou viděla Garryho Clarka: „Nechtěl jsem postřílet všechny ty lidi. Vlastně jsem přišel zabít jen tři. Dr. Sheparda, Dr. Webbera a vás…“ A ona zase stála, neschopná jediného pohybu, sražená vinou tak velkou, že jí takřka nedokázala unést. Vše byla její vina. To ona odpojila Clarkovu ženu od přístrojů, to ona stála na počátku celé tragedie…
Rychle se podívala na hodinky. Spala skoro pět hodin. Na okamžik si s vděčností vzpomněla na Marka. Jak o ni pečoval…
Alex. Alex její vinou zápasil se smrtí. Musí zpátky k němu… Najednou si všimla, že v lékařském pokoji není sama. V křesle seděla Derekova matka a pozorně jí sledovala pronikavým modrým pohledem.
„Dobré jitro, či spíše poledne, Lexie. Mohu vám tak říkat?“
„Eh, ano, jistě, v pořádku, paní Shepardová…“, už při prvním setkání téměř před rokem v ní Derekova matka vyvolala potřebu nekontrolovatelně koktat a blábolit…
„Víš, Mark je tak trochu jako Derekův bratr, promiň tedy, že se do toho pletu. Co se mezi vámi dvěma vlastně stalo?“
Ani jí nenapadlo, že by té rázné ženě mohla neodpovědět. Nejprve trochu koktavě, potom stále jistěji začala vyprávět o tom, jak se náhle u nich objevila Markova osmnáctiletá dcera, jak zjistili, že je těhotná a nemá kam jít, jak se Mark rozhodl, že jí i s dítětem nastěhuje k sobě a že se o ně budou s Lexií starat…
„Je mi čtyřiadvacet a náhle Mark očekával, že začnu dělat babičku. Vůbec se mne na nic neptal, bral to jako samozřejmost. Kdyby si o tom byl ochoten nejprve promluvit, určitě bychom se nějak dohodli, ale takto? A když jsem se ozvala, řekl mi, že dává přednost své dceři…“, ani po tak dlouhé době nedokázala Lexie potlačit hořkost v hlase. „Ano, vyspala jsem se pak s Alexem, byla jsem opilá a zoufalá. On ale spal s Addison, dokonce několikrát, to se prý ale nepočítá. A od té doby se mnou odmítá mluvit. Spal už téměř s každou ženou v nemocnici a širokém okolí,dokonce i s chudákem Reed, chodí s Teddy Altmanovou – a mě pořád vyčítá Alexe…“
Z očí se jí začaly řinout slzy.
„Alex – to je ten postřelený mládenec, kterého jsi přivezla?“
„Ano, málem zahynul mojí vinou. I Derek je postřelený mou vinou. To já jsem měla zemřít…“, Lexie už nedokázala zadržet, musela vypovědět vše.
Náhle jí Derekova matka objala. Silně a konejšivě, jako to dělávala její maminka.
„Není to tvoje vina… „, začala jí konejšit.
Chvíli plakala v jejím náručí. Potom si utřela oči a řekla: „Děkuji. Už musím jít. Alex mne potřebuje.“
„Slyšela jsem, že prý stále volá nějakou Izzie, sestry si o tom povídaly.“
„Je raněný, trpí…“
„Lexie – a miluješ ho? Mark…“
„Ne, teď ne. Alex je raněný, potřebuje mne, teď není na hlouposti čas…“
„Když jsem tě poznala, řekla jsi mi, že jsi relativně vzato hodné děvče. Jsem ráda, že opravdu jsi.“
S úsměvem šedovlasé ženy v zádech vyběhla z pokoje a rychlým krokem zamířila na JIP, za Alexem. Potřebuje jí. Nic jiného teď není důležité…

ARIZONA
Seděla za stolkem v jídelně a čekala na Callie. Ráno spěchaly do nemocnice, na povídání nebylo moc času. Celé dopoledne jí pak neviděla. Samozřejmě, při oslabení chirurgického týmu nemocnice měla Callie na Ortopedii neustále nával práce. Dříve však vždy našla alespoň chvilku na to, zaskočit k ní na Pediatrii, vyslat úsměv, letmý dotek ruky… Dnes nic.
Dobře věděla, co její přítelkyně cítí. Nebyla si jistá, zda jejich dohoda o dětech platí. Callie – silná, srdečná, statečná, spontánní Callie, která včera dokázala čelit Clarkovi a upokojit ho ve chvíli, kdy se raněný a s pistolí v ruce objevil na Pediatrii – byla vyděšená na nejvyšší míru. Musela si přiznat, že je z toho vyděšená také. Rozhodnutí mít děti bylo tak strašně obtížné…
Ale ještě daleko strašnější byla představa, že by Callie ztratila.
Proto strávila celé dopoledne na počítači a připravovala se na nevyhnutelné setkání.
Callie se objevila ve dveřích, na chvilku zaváhala, pak si vyzvedla oběd a šla si k ní sednout.
„Poslyš, jestli myslíš…, jestli …“, začala nejistě.
Arizona položila na stůl desky, které si připravila.
„Podívej, nebudeme mít všech deset dětí najednou, že ne? Začneme s jedním a uvidíme, jak nám to dále půjde. Tady jsem našla nějaké možnosti, týkající se porodních klinik nebo adopce… A abych nezapomněla – počítám, že Yangová by tě s dítětem asi jako spolubydlící nechtěla. Tak jsem vyhledala několik nabídek bydlení pro nás, odpoledne bychom se tam mohly zajet podívat…“

CRISTINA
Vešla s Jacksonem do jídelny, cestou ke stolku mu znovu vysvětlovala postup náhrady chlopně. Asi za hodinu je čekala operace, na kterou je Teddy vypsala. Jestli jí ten chlap udělá při přezkoušení před Teddy ostudu, tak mu vrazí skalpel někam, kde to bude opravdu bolet! Vůbec teď neměla na chlapy náladu. Byli to pitomci, jeden jako druhý… Když se přišla podívat za Owenem, zjistila, že zmizel. Šéf jí dal jen malou kartičku, kde bylo napsáno: Ocean Side 2145/B, 3. patro, 514. 20:00. Miluji Tě. Owen. Co si z toho proboha měla vybrat? Co ho to zase posedlo, odejít z nemocnice s prostřeleným ramenem, nic jí neříct?
Uviděla Meredith a April, jak si berou jídlo a míří k jejich stolku.
„Jak je Derekovi?“, zeptala se.
„Probudil se, je ještě hrozně slabý. Teddy ho znovu na několik hodin uspala. Myslím, že bude dobrý…“, Merredith se snažila tvářit optimisticky.
„Owen někam zmizel a já nevím kam. Nejsou ti chlapi blázni?“
„Šéf nám ukázal zástupce za Nelsona. Nějaký John Smith. Vypadá přesně, jako to jeho jméno…“
„Shadow Shadow Shepard!“, vyprskla April.
Chvilku se všichni smáli, uvolnili se. Byli mladí, smích jim pomáhal překonat předchozí hrůzy…
„Jak ti dopadla ta první sólovka? Přežil to ten nešťastník?“
„Jo, dobrý, Webber dokonce pochvalně pobrukoval…“
„To máš kliku, u mne chvílemi nesouhlasně mručel…“
Zase úlevný smích.
Podívala se na April pozorněji. „Tak ven s tím, co tě zase trápí? Však my to z tebe dostaneme, víš, že neumíš udržet tajemství…“
April ztuhla. „Přijela Reedina maminka. Odpoledne se s ní musím setkat, dát jí její věci…“ Do očí se jí nahrnuly slzy.
Nikdy nebyla na city, najednou však slyšela sama sebe, jak říká: „Dobrá, pomůžu ti vyklidit její skříňku…“
„Já ti odpoledne pomůžu sbalit její věci z podnájmu…“, přidala se Meredith.
Přežili jsme, jsme jedna parta, napadlo ji. Ještě včera ráno bych April klidně zpohlavkovala…

AMELIE
Letadlo z Los Angeles mělo zpoždění. Příliš to však nevadilo, potřebovala si mnoho věcí promyslet. Uvědomovala si, že má, zcela nelogicky, na Dereka vztek. Nejprve od sebe vyhnal Addison, báječnou Addison, její velký vzor a starší kamarádku, potom začal žít na hromádce s nějakou poběhlicí a nakonec se nechá postřelit. To je tak, když se někdo jako on vymkne kontrole, To neměla mamka nikdy připustit! Ještě že je tady ona, aby vše dala zase popořádku. To se bude bratříček divit!
Ještě z Los Angeles si několikráte zavolala, ověřila si pár skutečností. Na letišti jí očekával notář z firmy Powers a syn. Pozdravila se s ním a rychle nasedla do auta, které měl pro ni připraveno. Za chvíli už před sebou viděla známou budovu SGH.
Nejvyšší čas, aby bratrův život vzala do svých rukou nějaká zodpovědná žena!

CAROLYN
Seděla u Derekovy postele a asi po sté se podívala na jeho tvář. Když si odmyslela přístroje, monitorující jeho stav a hadičky infuzí, vypadal jako by klidně spal. Jako když byl malý chlapec, napadlo ji. Srdce bilo klidně, pravidelně, dech byl rovnoměrný. Ještě dlouho se bude muset šetřit, dlouho se nebude moci vrátit do křesla Šéfa chirurgie, nebo na operační sál… Minimálně tak pět šest týdnů, potom rehabilitace, postupné rozcvičování ztuhlých svalů a nervů. Znala svého syna – určitě bude netrpělivý, bude se pěkně vztekat… Ještě že tu s ním bude Meredith.
Meredith. Za necelý den, co spolu strávily, si jí skutečně oblíbila. Potěšilo ji, když si všimla, že nosí na řetízku kolem krku pověšený její prsten, který pro ni dala Derekovi… Teď si odběhla na oběd, dopoledne normálně pracovala, ale vždy si našla chvilku, aby zaskočila Dereka zkontrolovat. Hluboce ji dojímalo, když si všimla, s jakou láskou se Derek na Meredith díval, kdykoliv přišla v okamžiku, kdy se na chvíli probral ze spánku. No vida, tak mám snachu dle svého gusta, pousmála se…
Náhle se otevřely dveře a dovnitř vpadla Amelie. Chtěla svou dceru přivítat, něco v její tváři ji ale zarazilo.
„Je v bezvědomí? Mami, tahle fraška musí skončit. Okamžitě necháme převézt Dereka domů, do New Yorku! Tam se o něj dokážeme postarat. Těch jeho nesmyslů už bylo dost. Jsme jeho nejbližší rodina, máme na to právo! Mám tady notáře, podepíšeme ty papíry, za hodinu může být na palubě letadla a na cestě na Mayo Kliniku…“
„Amélie, tvůj bratr je už dospělý, může si život uspořádat po svém. Rozhodl se žít tady, v Seattlu. Má tady ženu, přátele, práci…“
„Ženu?? Myslíš tu poběhlici, co tu s ní žije na hromádce? Vždyť si jí vůbec nevzal, jen načmárali nějaké nesmysly na papírek. Počítám, že si ani netroufal nám jí přivézt ukázat a opravdu si jí vzít! Stejně se jen snaží přes něj dostat k lékařské kariéře, nebo jede po jeho penězích. Myslíš, že neznám z fakulty tyhle holky, co lezly do postele specialistům…? Ta o něm nemá právo vůbec rozhodovat, zeptej se tady notáře…!“, Amelie byla k nezadržení. Její trpkost k bratrovi musela ven.
Carolyn zahlédla, že Meredith vstoupila do dveří a slyšela podstatnou část Améliiny tirády. Pokynem ruky jí naznačila, aby zůstala zticha. Nadechla se…
„AMELIE NICOL SHEPARDOVÁ, ZAVŘI UŽ TU SVOU ZLOLAJNOU HUBU!!!“ Amelie vytřeštila oči, takový hlas ještě od své matky neslyšela. O několik dveří dále se Mark Sloan přikrčil v židli, kde vyšetřoval pacienta. On už tento hlas slyšel – když je jednou ve čtrnácti letech Derekova maminka přistihla, jak kouří své první jointy marihuany u Shepardů v garáži. Tenhle hlas signalizoval průšvih…
„Jen pro tvou informaci, ta žena, kterou ty nazýváš poběhlicí, byla tvému bratrovi oporou v dobrém i zlém, on jí miluje a kdyby byl vzhůru, asi by tě vyhnal a už nikdy tě nechtěl vidět za to, cos teď právě řekla! Ta žena se o něj starala, bojovala o jeho život, dokonce ve chvíli naprostého zoufalství nabídla svůj život za jeho! Pak se musela koukat, jak tvůj bratr umřel – a trvalo dlouho, než poznala, že to byla jen lest pro záchranu jeho života. Z toho šoku potratila. Přesto se nezhroutila, nerozklepala, ale dokázala ještě zachránit život raněnému kolegovi. Derek je pro ni její manžel a ona je pro něj jeho žena, bez ohledu na nějaké právnické kličky…!“
Meredith se přikrčila. Jak to proboha paní Shepardová všechno ví? Já tu April roztrhnu jako hada, napadlo ji.Myslela jsem, že prozradila jen ten potrat… Z očí jí tekly slzy. Slzy žalu, ponížení, strachu z toho, že jí Derekova rodina odmítá…
„V jedné věci se ale mýlíš,“ pokračovala Carolyn. „Derekovou legálně nejbližší příbuznou, která může rozhodovat v případě jeho bezvědomí, jsem já. Je to tak?“, obrátila se na notáře. Když ten přikývl, pokračovala: „Dobrá. Připravte mi plnou moc, kteroužto svá práva převádím na zde přítomnou doktorku Meredith Greyovou!“
Přistoupila k Meredith a objala ji.
„Hrozně mne mrzí, že jsi musela vyslechnout tyhle výlevy mé dcery, tímto by to ale mělo být právně obslouženo, dokud si to s Derekem neuspořádáte nějak po svém…“
Přivinula mladší ženu k sobě a pohladila jí po hlasech. Meredith, která nikdy nezažila objetí své vlastní matky a kterou Ellis nikdy nehladila, téměř ztuhnula a nevěděla co říci, co udělat…
V tu chvíli si všimla nebezpečně vysoké frekvence tepů srdce na Derekově monitoru.
„Co se děje?!“, vykřikla.
Ale zároveň už věděla odpověď. Derek měl otevřené oči plné slz, zoufalý pohled upíral na Meredith. Proboha, kolik toho slyšel?, napadlo ji.

DEREK
Vznášel se v tichu a klidu. Bolest se ztišila, odplula někam do dálky. Neklid a strach se rovněž stáhl do temných koutů. Bylo mu dobře. Na okamžik měl dojem, že všechna předchozí hrůza byl jen sen, jen noční můra, o které bude vyprávět Meredith u snídaně, ona jí okomentuje nějakou něžně sarkastickou poznámkou, zasmějí se a vše zmizí…
Kdo to u něj mluví? Zaslechl známý hlas, který chvilku nebyl schopen zařadit. Amelie? Co ta tady dělá? Jeho vztah k nejmladší sestře byl komplikovaný. Měl jí rád, samozřejmě, zároveň však se s ní do krve pohádal, kdykoliv se setkali. Zatímco s ostatními sestrami začal v dospělosti vycházet dobře, s Amelií se při každém setkání tvrdě střetnul. Co to říká??
„.. Stejně se jen snaží přes něj dostat k lékařské kariéře, nebo jede po jeho penězích. Myslíš, že neznám z fakulty tyhle holky, co lezly do postele specialistům…? Ta o něm nemá právo vůbec rozhodovat, zeptej se tady notáře…!“ Koho tím myslí, co si to dovoluje??!!
Potom uslyšel hlas své matky. Hlas, který s tímto přízvukem zaslechl za celý život jen několikrát. Hlas, kterým dokázala zmrazit i opilé námořníky na záchytce.
Každé její slovo se mu vbíjelo do mozku jako žhavý hřeb. Proboha, Meredith, Meredith, má lásko! Cítil, jak mu srdce buší až v hrdle. Meredith, musím tě vidět, musím tě vzít za ruku, na tohle nesmíš být sama!!!
S obrovským úsilím otevřel oči a uviděl její uplakanou tvář…
Tohle si k ní už nikdy nikdo nedovolí!

MEREDITH
Ameliina slova ji pálila a bolela, objetí Derekovy maminky zaskočilo a potěšilo – ale nic z toho teď nebylo důležité. V mžiku byla u Drerekova lůžka. Musí jej uklidnit, tohle zatížení by mohlo těžce poškodit jeho srdce! Koutkem oka zahlédla, jak paní Shepardová nesmlouvavě vystrčila Amelii ven z pokoje, vrhla na ni povzbudivý pohled, chvilku zaváhala a pak vyšla také. Ani to teď nebylo důležité.
„Dereku, jsem u tebe, uklidni se, dýchej…“
Vzpomněla si na Cristinino vyprávění o tom, jak jí kdysi Ellis Greyová sama radila jak postupovat a zklidnit srdce. Začala jemně ale důrazně masírovat karotidy na Derekově krku. Vede to k lepšímu okysličení mozku a zklidnění tepu, vybavila se jí slova její kamarádky…
Postupně se zklidňoval, údaje na monitoru byly stabilnější, vracel se mu normální zdravý tep.
Náhle ucítila, že jí chytil za ruku. Muselo ho to stát nesmírné úsilí…
„Meredith, vůbec jsem nevěděl… Tím jsi musela projít kvůli mně… Selhal jsem, nedokázal jsem tě ochránit… A Amelie…“
„Netrap se tím, to bude dobré, to vše překonáme, nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl takovýmto způsobem…“
„No, někdy má léčba šokem něco do sebe“, pousmál se vyčerpaně.
Objala ho na lůžku a hladila po vlasech, po těch jeho báječných vlasech, za kterými se ohlížely všechny ženy ze SGH.
„Alespoň teď konečně víš, proč jsem se na tebe přilepila. To víš, ty tvé peníze a lékařská kariera…“, zašeptala mu a potěšilo ji, když se zasmál. Ještě mu to moc nešlo, smích skončil slabounkým bolestným úšklebkem, jak se zase ozvala rána v jeho prsou.
Chvilku ležel klidně, pak se k ní otočil.
„Hned zítra sem pozveme smírčího soudce. Papíry na svatbu mi administrativní oddělení stihne vyřídit během dneška. Naše post-it svatba platí navždy – pro nás i pro naše přátele. Teď ještě musíme umlčet ty, kteří nám to z různých důvodů nechtějí přát. Maminka je tady, Mark taky, ty pozvi Cristinu, Lexii, koho chceš… Stačí jen pár lidí, nic velikého v Izzie stylu. A jestli mi sem Amelie jen vkročí…!“
„Počkej, Dereku, rozmysli si to, je tvoje rodina, určitě by tě to mrzelo…“
„Moje rodina jsi ty. A neodvažuj se mi odporovat, jsem raněný, nesmím se rozčilovat…“, zašklebil se a na chvilku to byl zase ten starý Derek, jak ho znala a milovala.

Kapitola 7
Odpoledne


TEDDY
Seděla u výhledu z třetího patra SGH a popíjela kávu. Chvilka oddechu v nekonečném shonu – každou chvíli jí mohl její pager oznámit, že je jí někde potřeba, že musí zachraňovat další život, další srdce… Kdyby tak chtěl někdo zachránit to moje, pomyslela si se suchým úsměškem. Owen hned ráno někam zmizel, dokonce ani Cristina nevěděla kde je a co dělá. Obrátila svou pozornost zpět ke svým kolegům, kteří sdíleli vzácnou chvilku klidu s ní…
„… Odpoledne se jedeme podívat na několik možností společného bydlení“, rozplývala se Callie, zatímco Arizona se jen usmívala nad nadšením své přítelkyně. Mark zase tiše truchlil pro Malou Greyovou. Už jí s tím trochu štval. On měl naději, každý v nemocnici, kdo měl oči a uši, věděl, že Lexie pořád něco k Markovi cítí – snad kromě Lexie samotné, která si to nechtěla připustit. To ona s Owenem… Přinutila se myslet na něco jiného. Karevovo dlouhé bezvědomí ji znepokojovalo. Mohlo to signalizovat daleko závažnější komplikace.
„Marku, měj rozum, mluvíme přece o Malé Greyové,“ uslyšela zase Callie jak se snaží Markovi domluvit. „Nemůžeš přece čekat, že se ti vrhne do náruče a odejde od Kareva ve chvíli, kdy je zraněný, bezmocný, trpí. Kdy se ona sama cítí vším vina. To by jí jedině on sám musel od sebe odehnat. Až se Alex uzdraví, pak má cenu, aby ses jí připomněl, pak se bude moci rozhodnout…“
Pager.
„Musím jít. Karev se probírá k vědomí.“
Rychle sjela do prvního patra k JIP. Hned ve dveřích uviděla, že se Lexie od Alexe ani nehnula.
„Izzie… Kde… Lex? To jsi ty?“, uslyšela chraplavá Alexova slova.
„Ano, jsem u tebe Alexi, jak se cítíš?“
„Bolí…to. Myslel jsem… že tu je…“, mluvilo se mu ztěžka, ale byl konečně při jasném vědomí. Přistoupila k němu, rychle zkontrolovala údaje všech monitorů.
„Doktorko… Altmanová…“
„Klid, Alexi, ležte klidně. Byl jste postřelen, ztratil jste hodně krve. Navíc jste měl silnou horečku z ran, zdá se, že už vám ustupuje.“
„Tak… to… byl… jen… sen…“, zašeptal Alex s takovým smutkem v hlase, že jí to dojímalo.
„Dr. Greyová se od vás nehnula, myslím, že za to, že jste přežil, vděčíte do značné míry jí.“
„Lex… díky…“, zašeptal. „Můj mobil… prosím… zavolej… Izzie… Musím… jí… ještě… něco… říct…“
Viděla, jak se Lexie bolestně kousla do spodního rtu, když obrátila tvář k Alexovi, už se zase usmívala. Musela její tiché hrdinství obdivovat. „Ano Alexi. Hned“
Na stolku vedle postele našla jeho mobil, vyhledala uložené číslo Izzie Stevensové a zmáčkla volání.
„Volaný uživatel je nedostupný…“, ozval se příjemný ženský hlas z automatu.

MEREDITH
Rána od Amelie stále bolela. Nechtěla si to připustit, ale stále slyšela její rozhořčený hlas a zlá slova. A teď se kvůli tomu Derek zatvrdil, nechce připustit, aby byla Amelie na jejich zítřejší druhé oficiální svatbě. To by mohlo znamenat, že zanesla do Shepardovy rodiny rozkol, který se nemusí zahojit po mnoho let…
„Meredith, potřebovala bych tvou pomoc“, uslyšela Teddy. Ještě pořád jí nedokázala odpustit, jak jí vyhnala od Dereka. Přesto se k ní otočila.
„Promluv si s Lexie. Je na zhroucení. Pořád si vyčítá, co se stalo Alexovi. Neodešla od něj na víc, než na pár hodin, kdy jí Mark donutil se vyspat. Navíc – Alex pořád myslí na Izzie, snaží se jí dovolat…“
„Aha, tak přece jen není kachna“
„Cože??“
„No, když jsem se ho ptala, jak je to mezi ním a Lexie, řekl mi, že se snaží chodit jako kachna a kvákat jako kachna a věří, že z něj nakonec bude kachna…“
„To je příšerné!“, vydechla Teddy. Pak se ale zasmála: „Totéž lze říci i o mnoha jiných v této nemocnici…“
Svou sestru našla v umývárně, jak si oplachuje obličej. Plakala, uvědomila si.
„Lexie.“ Otočila se k ní a ona na chvilku zalapala po dechu. Tak unavenou, zoufalou a vyčerpanou Lexii ještě nikdy neviděla.
„Pojď sem, sedni si. Tak co, jak je Alexovi?“
Vzala sestru za ruku a poslouchala její vzlykavé vyprávění. Ten hajzlík, takhle Lexii trápit!, napadlo jí. Má jediné štěstí, že to nedělal vědomě!! Viděla, že se Lexii vyprávěním trochu ulevilo. Zároveň si ale také uvědomila hroznou tíži všeho toho, co se stalo jí.
A začala zase ona…
„Mer, proboha, to bude dobré, uvidíš, Mer, neplakej…“, konejšila Lexie zase pro změnu jí.
Chvilku seděly spolu tiše, objímaly se, obě cítily útěchu jedna ve druhé.
„Dr. Greyová, myslím, že bychom měly radši jít zachraňovat životy,“ řekla nakonec Lexii.
„Máte pravdu, Dr. Greyová. Jsem na vás pyšná,“ vártila jí to ona s úsměvem, který prosvítal skrz slzy. Už zase to byla ta stará, nezničitelně veselá Lexie.
„A nezapomeň, zítra v deset mne musíš podpořit, jinak McDreamyho nikdy neulovím…“ připomněla jí ještě, když spolu opouštěly umývárnu.

APRIL
Stála s Cristinou před skříňkou, která patřila Reed. Měla co dělat, aby zadržela slzy. Přinesly si sebou dvě krabice.
„Jedna na osobní věci, jedna na to, co patří nemocnici“, řekla jí Cristina.
S povzdechem začala vyndávat věci. Nemocniční plášť. Stetoskop. Sandály. Ukládaly věci metodicky do příslušné krabice. Cítila, že kdyby to měla dělat sama, nikdy by to nezvládla. Cristina vypadala, jako by se jí toto třídění věcí po mrtvé kolegyni nijak nedotýkalo. Někdy je jako robot, napadlo jí. Byla ale hrozně ráda, že je tu teď s ní.
A tady… V rohu skříňky uviděla Reedina plyšáka pro štěstí. Vzpomněla si, jak ho Reed vždy sebou nosila, někdy ho měla ve skříňce, někdy, když na ní obzvláště doléhaly potíže stážisty v nemocnici, ho nosila i v kapse pláště. Ten den ho nechala ve skříňce…
S figurkou v ruce se rozplakala, nezadržitelné slzy jí tekly po tvářích. Bude se mi smát, napadlo ji, ale bylo jí to jedno.
Najednou cítila něco, co si nikdy nedokázala představit.
Cristina jí objala a hladila po vlasech!
„To bude dobré, uvidíš, to přebolí….“

CATLEEN
Hned při vstupu do nemocnice zavětřila. Její zkušené smysly psychiatra jí jasně signalizovaly, že přes zdánlivý klid a pořádek v této nemocnici nic v pořádku není. Všude vnímala drobné signály prožitého traumatu a stresu. Neklidné pohledy. Plíživá chůze. Nadměrné veselí, či nápadná skleslost. Strach. To vše zamaskováno nánosem profesionality a soustředěním na práci.
Tahle nemocnice má vážný problém, napadlo ji. Pokud s tím rychle něco neudělají, mohla by se stát ukázkovou líhní posttraumatického stresu. Zatím to zvládají, je však jen otázkou času, než se začnou objevovat profesionální selhání, mezilidské konflikty, než se celý kolektiv rozloží… Znala to, už několikrát měla co do činění s oběťmi a svědky násilných činů. Tam šlo však vždy jen o jednotlivce, či malé skupinky. Tady byla celá velká nemocnice. S tím bude třeba něco udělat!
A Derek? On, se svým vypjatým smyslem pro povinnost, se svým černobílým viděním světa… Ten je určitě taky zralý na terapii.
Když se blížila ke vchodu do JIP, uviděla před dveřmi stát svou matku a Amelii. Matka měla ve tváři rozhořčení, Amelie se zase tvářila jako trucující holčička. Dobře znala svou sestru a její vztah s Derekem. Určitě zase do něčeho vpadla jako slon do porcelánu a teď není ochotná nést následky.
Vida, chtěla jsem zachraňovat nemocnici a teď budu mít co dělat, abych dala dohromady alespoň vlastní rodinu, řekla si se suchým úsměškem.
„Mami, Amelie, to jsem ráda, že vás vidím. Tak co, jak je Derekovi?“

IZZIE
Celou noc nespala, noční můry jí neustále pronásledovaly. SGH se stala místem zločinu, místem tragedie. Ze zpráv, které se jim povedlo zachytit, věděla jen to, že Drek byl raněn, všichni ostatní byli shrnování pod „větší počet raněných a mrtvých“. Byl Alex mrtev? Nebo Meredith, Cristina, Baileyová? Kdokoliv z těch lidí, na které se tak intenzivně snažila nemyslet…
Stejně nemůže nic dělat, napadlo ji. Zavázala se k práci na poliklinice, nemohla se jen tak sebrat a odletět do Států. Zprávy od přátel nečekala. Neměli žádný důvod myslet na ni v dobrém. A navíc – zbavila se svého starého mobilu, nechtěla, aby jí cokoliv spojovalo s minulostí. No, ale za tři týdny má stejně letět zpět do Států, do nemocnice v San Francisku na svou pravidelnou kontrolu vývoje rakoviny a pro další dávku ILO2. Měla to jako klauzuli své smlouvy, misie jí nedělala problémy, šlo přece o její život… Mohla by zaletět i do Seattlu…
Nejistota byla ochromující. Uvědomila si, že jí dělá ohromné problémy soustředit se na práci. Nakonec udělám nějakou chybu, něco přehlédnu, někomu ublížím…, uvědomila si. Nevydržela to a s povzdechem vyndala mobil. Stará čísla si do něj přetáhla, i když si myslela, že už je nikdy nepoužije. Váhala, komu má zavolat. Alexe? – to nešlo, to ještě stále příliš bolelo. Meredith? Bude s ní vůbec po jejich nešťastném rozloučení chtít mluvit? Navíc má určitě starosti s Derekem… Nebo Cristině? Nikdy nebyly zrovna nejlepší kamarádky, ale Cristina udělala vše pro záchranu jejího života… Tak komu?
Po dlouhém váhání nakonec vybrala Meredith a zmáčkla volání.
„Mer, tady Izzie…“
Na druhém konci se ozval neznámý hlas: „Izzie Stevensová, nezavěšujte prosím. Chci si s vámi promluvit…“

Kapitola 8
Večer


CATLEEN
Dávat dohromady rozhádanou rodinu – to utahá i zkušenou psychoterapeutku. Chvíli jí připadalo, že se jí nepovede pohnout ani zaťatou Amelií, ani tvrdohlavým Derekem. Nakonec použila nejtěžší zbraně – zavolala Addison, vysvětlila jí, k čemu došlo a potom jí nechala promluvit s Amelií. S potěšením sledovala, jak její nejmladší sestřička postupně vadne, když jí Addison nejprve ostře vytkla, že se pokusila řešit její problémy za ní, navíc bez důkladnější znalosti situace, a potom jí dokonce řekla, že si Derekovy nové partnerky váží a má ji ráda. „Vyřiď Derekovi, že jemu i Meredith přeju hodně štěstí“, zakončila pohovor. „Měla jsem letět s tebou, Mel, mělo mne napadnout, že něco vyvedeš…“
Amelie byla tímto už dost odzbrojená, její plán se jí začínal jevit v jiném světle. Dorazila jí Meredith – požádala jí jako zkušeného neurochirurga o konzultaci u jednoho složitého případu. Catleen si uvědomovala, že to bylo naprosto geniální. Amelie vždy dost žárlila na Derekovy úspěchy – proto se, konec konců, rozhodla také věnovat neurochirurgii – a možnost působit jako žádaný expert na Derekově vlastním pracovišti byla pro ni žádoucím zadostiučiněním.
Nakonec se obě ženy spolu umyly k operaci a komplikovanou úlevu komprese míšních nervů pacienta po těžké havárii provedly společně. Výsledkem bylo, že se „poběhlice“ změnila na „kolegyni Greyovou“ a Amelie byla nakonec ochotna se jít Derekovi omluvit. Pod společným tlakem své rodiny a Meredith, které zřejmě nebyl schopen nic odmítnout, Derek nakonec kapituloval a pozval obě své sestry na zítřejší svatbu. Krize byla zažehnána, alespoň na chvíli…
Teď musí za Richardem, dobře ho zná z dob, kdy býval Derekovým učitelem. Je nutné, aby se na chvilku přestal věnovat jen administrativním a organizačním problémům chodu nemocnice a aby začal věnovat pozornost i duševnímu zdraví svých spolupracovníků…

ALEX
Bolest chvílemi polevovala, zatlačena dávkami sedativ, které dostával z kapaček, chvílemi zase nabývala na velikosti. Měl pocit, že nikdy nezmizí docela… Silnější než bolest však byl jeho vnitřní zmatek. Byl si zcela jist, že s Izzie hovořil, že byla u něj… Altmanová mu tvrdila, že šlo jen o výplod jeho deliria, že jediný, kdo u něj byl, byla Lexie. Lexie – požádal jí před chvílí, zda by mu nedonesla něco studeného k pití, po horečce ho stále trápila žízeň. Byla tak hodná, tak milá, veselá, oddaná, normální – a jemu se stále nedařilo být kachna..
Někdo vstoupil do místnosti. Pootočil hlavu, domníval se, že se už Lexie vrací s pitím. Do dveří vstoupila nepříliš vysoká šedovlasá žena. Byla mu povědomá, chvilku musel pátrat v paměti, pak si jí ale zařadil.
„Dobrý den, paní Shepardová. Vás jsem opravdu nečekal…“
„Derek leží tady na JIP ve vedlejším pokoji, teď se tam dohaduje s mými dcerami, tak jsem si říkala, že se na vás zaskočím podívat, Alexi – mohu vám tak říkat?“ Přikývl. Bylo to konečně jedno, jak mu kdo říká…
„Jak se cítíte?“
„Zmateně. Byl jsem si zcela jist, že tu u mne někdo byl, ale asi to byla jen horečka…“
„Myslíte Izzie,“ Na jeho překvapený pohled pokračovala: „Opakovaně jste jí z horečky volal, všichni na JIP to slyšeli. Nechala jsem si od Meredith vysvětlit, kdy Izzie byla a co pro vás znamenala…“
„Izzie – opustila mne. Odešla a zametla za sebou stopy. To už je minulost…“
„Podívejte, Alexi, když někoho člověk volá ve chvíli, kdy má, tak říkajíc, smrt na jazyku, tak mu na tom dotyčném moc a moc záleží. Nevolal jste ani jednou Lexii, vždy jste chtěl jen Izzie. Dokonce vám jí Lexie v jednu chvíli zahrála, aby vám bylo lépe, abyste se uklidnil. Takže pro vás asi Izzie tak docela minulostí není…“
„Jsem teď s Lexií, chodíme spolu…“
„Podívejte, Alexi, je teď na vás, abyste se rozhodl. Pokud je pro vás Izzie skutečně jen minulostí, vzpomínkou, tak to Lexie řekněte, řekněte jí, že jí máte rád a chcete být jen s ní. Určitě jí to potěší. Je teď dost zmatená, hodně si toho prožila…“ a krátce mu vypověděla vše, co jí Lexie řekla o svém setkání s Clarkem a o svém pocitu viny. Poslouchal s pocitem šoku. Chudák holka!
„Pokud ale pro vás Izzie stále znamená tak mnoho, jak to vypadá, měl byste to Lexie otevřeně říci. Dát jí svobodu, aby se mohla rozhodnout, koho miluje a s kým chce být…“
„Lexie je skvělá holka. Ten lump Sloan jí úplně zničil, když jsme spolu začínali, byla na dně. Teď se kolem ní zase ometá… Jestli jí ublíží, tak ho…“
„Nebojte se, jestli jí ublíží, bude mít co dělat se mnou. A myslím, mladíku, že toho se bojí mnohem více, než čehokoliv, co byste mu mohl udělat vy. Ale Lexie má právo si vybrat, ne se jen nechat hnát soucitem a pocitem viny“
Potom odešla. Chvíli váhal, nakonec ale stisknul tlačítko pageru, který měl na stole. Musí mluvit s Lexie. Hned.

CAROLYN
Vyšla z Alexovy místnosti a na chvilku se zastavila ve dveřích Derekova pokoje. Viděla, že se Catleen a Meredith povedlo Dereka a Amelii usmířit. Byla ráda. Než ale půjde k rodině, musela ještě něco vyřídit. Otočila se a zamířila na odpočívadlo před JIP. Nemýlila se. Mark tam stál, tak jako v každé volné chvíli toho dne. Doufá, že zahlédne Lexii, uvědomila si. Zahlédla jí, jak nese nějakou minerálku. Před Alexovým pokojem se na chvilku zastavila, nasadila si úsměv a vešla dovnitř. Nebylo moc času.
„Poslouchej, Marku Sloane, znalče žen – vždyť ty vůbec neumíš jednat se ženou, kterou opravdu miluješ! Takové musíš ukázat, že si jí skutečně vážíš, že ti záleží na jejím mínění, ne se snažit rozhodovat za ní a stavět jí před hotovou věc. Kdybys s Lexie o svém záměru starat se o dceru a vnouče nejprve promluvil, požádal jí o pomoc, určitě by tě neodmítla. Ušetřil bys jí, sobě a teď i mně spoustu trápení. Tak si to pamatuj pro příště. A teď jdi na JIP, někam k pokoji toho mládence. Myslím, že tě za pár minut bude Lexie potřebovat. A počkej – možná by sis mohl připravit kapesník. Radši celou krabici kapesníků…“
Mark odbíhal na JIP. Jako zamilovaný puberťák, napadlo ji, jen místo kytky má v ruce krabici papírových kapesníků...
Vybavila si rozhovor s Alexem. Byla si skoro jistá, jak se rozhodne. A ani mu nemusela říkat nic o svém překvapivém hovoru, který měla před několika desítkami minut…
Seděla před chvílí sama u klímajícího Dereka. Meredith s Amelií byly na operačním sále, Catleen si odskočila na konzultaci se svou místní kolegyní, dr. Wilderovou. Náhle začal zvonit Meredithin mobil, který si zde nechala. Automaticky zvedla hovor, nechtěla, aby probudil Dereka. V první chvíli chtěla jen říci, že je Meredith na operačním sále, aby dotyčný zavolal později.
„Mer, tady Izzie…“, uslyšela nesmělý ženský hlas. Naštěstí jí to myslelo rychle.
„Izzie Stevensová, nezavěšujte prosím. Chci si s vámi promluvit…“
Během následujících minut informovala Izzie o všem. O zraněných, mrtvých, o stavu Alexe, o tom, že ji z horeček stále volá…
Nebylo třeba o tom Alexovi říkat. Slyšela z druhé strany mobilu občasný vzlyk, ale ta dívka tam ještě nebyla zcela rozhodnuta přijet. Zasadila jen semínko, třeba vyklíčí…
Zahlédla, jak plačící Lexie vyběhla z Alexova pokoje, rovnou Markovi do náruče.
„Carolyn Shepardová, na stará kolena se z tebe stává docela schopná dohazovačka“, zasmála se pro sebe. Potom rázně vkročila do pokoje, kde ji očekávaly její děti a nová snacha.
„Dobrá, Meredith, klidně můžeš jít na tu svatbu v lékařském plášti. Derek stejně bude na lůžku a celý zafáčovaný, budeš alespoň vypadat na fotkách jako jeho ošetřující lékařka…“, vpadla se smíchem do doutnajícího sporu. Udržet takovou rodinu pohromadě dá pořádnou práci…

APRIL
Ležela v posteli, po nahé kůži jí stékal pot, dech a tep se postupně uklidňovaly. Pořád tomu nemohla uvěřit. Ležel vedle ní, stále ještě jí objímal, díval se na ni. Jackson Avery, nejkrásnější kluk v jejich ročníku. Tohle by jí Reed nikdy nevěřila, napadlo jí s lehkým zachvěním.
Když dnes odpoledne očekávala návštěvu Reediny maminky v jejich společném podnájmu, přišli jí pomoci Meredith s Jacksonem. Společně prošli skříně, v tichu zabalili její věci. Když pak paní Adamsová přišla, měla April pocit, že jí pukne srdce. Předala všechny věci, koktala slova útěchy, poslouchala plačtivé vzpomínky matky, které už nikdo nevrátí dceru. Po jejím odjezdu měla pocit, že v tom bytě nedokáže být sama. Z každého kouta na ní hleděly Reediny oči, každý kousek nábytku připomínal roky jejich kamarádství…
Meredith a Jackson s ní zůstali, povídali si. Když se Mer vracela zpět do nemocnice k Derekovi, vytáhla April láhev vína, kterou měly s Reed schovanou na oslavu první sólové operace některé z nich. Napili se s Jacksonem – a než se nadála, začali se líbat.
Dobře věděla, že Jackson má stále marnou slabost pro Cristinu. I ona si musela přiznat, že její nešťastná láska k Derekovi není úplně překonaná. Ale teď byli spolu, nacházeli jeden v druhém ochranu před samotou a strachem. Kdo ví, co z toho bude? Jen jedna noc? Nebo třeba budeme chodit jako kachny, kvákat jako kachny… vzpomněla si na Meredithino vyprávění o Alexovi a Lexii. Přitulila se k Jacksonovi a zavrtala tvář do polštáře. Jsou na živu. Přežili a to je hlavní.

MARK
Lexie chvíli plakala v jeho náručí. Připadala mu tak křehká, zranitelná.
„Marku, odvez mě odsud, prosím…“, řekla slabounkým hlasem. Na okamžik zaváhal. Má jí odvézt do Meredithina domu, kde od jejich rozchodu bydlela? Asi by to bylo správné, jenže ten velký dům, vždy tak plný lidí, byl teď prázdný. Derek ležel na JIP, Alex také. Meredith nepochybně stráví další noc u Derekova lůžka. Má jí tam odvézt, nechat ji tam samotnou, nešťastnou z rozchodu s Karevem?
„Lex, kam chceš…“
„Třeba k nám…“
K nám. Do jejich společného bytu, kde spolu strávili několik měsíců štěstí. Do bytu, kde nadále bydlel a kde mu vše Lexii připomínalo. Do bytu, odkud ji svou necitlivostí a bezohledností vyhnal…
Odvedl jí do auta. Šla povolně, pasivně, jako loutka, které dojdou baterky. Napůl jí vyvedl a napůl vynesl ke dveřím, pomohl jí svléknout, odvedl jí do sprchy. Jemně jí hladil, masíroval jí krk, záda, ruce, nohy… Cítil, jak se pomalu uvolňuje.
„Marku… co bude dál?“
„Na to máš dost času. Teď půjdeš spát, a bez řečí. Zítra, když budeš mít chuť, si můžeme promluvit…“
Do postele ji odnesl, když jí ukládal, už spala.
Posadil se a díval se na ni. Je naděje, určitě je. Pocítil takový příval naděje a síly, jako už dlouho ne. Tentokrát si ji nenechá odejít, tentokrát ne!

CRISTINA
Cloumal jí vztek. Vztek a strach. Co to Owen vyvádí, spustil se mu snad další záchvat PSTD? S hrůzou si připomněla, jak se Owen pokusil ji zachránit, když jí Clark ohrožoval pistolí. Znovu viděla výstřel a slyšela pád Owenova těla na zem. Ty nekonečné vteřiny, kdy si myslela, že je mrtev! Až když Meredith zjistila, že je živ, ulevilo se jí. Věděla, že by nedokázala žít s tím, že by se Owenovi něco stalo. To ať ho má radši Teddy, radši to, než…
Kde ten zatracený chlap je? Pochopila, že na lístečku, který dostala od Šéfa, je nějaká adresa. Ulice Ocean Side byla jen několik set metrů od nemocnice. Ulice luxusních a poměrně drahých nájemních domů s kvalitními byty. Co to mělo znamenat?
Vešla do příslušného vchodu, po několika pokusech našla správné číslo dveří. Ani nemusela zaklepat, byla očekávána. Owen otevřel dveře, rychle jí políbil, ale pak dal prst na ústa. Má být tiše? Co to má znamenat? Provedl jí bytem. Nebyl velký – obývák s kuchyňským koutem, ložnice, pracovna, příslušenství. Na stole svíčky, z trouby voněly lasagne, které Owen tak rád připravoval. Velká zasklená terasa s výhledem na oceán. V koupelně si všimla velké vany. Co ji však zaskočilo mnohem více, byl její kartáček na zuby na umývadle. Její oblíbený župan na věšáku, její… Pozorně se rozhlédla. V bytě bylo jejích věcí plno…
„Co to má znamenat, Owene Hunte?!!“
„Cristino Yangová, nastěhuj se se mnou, pojďme bydlet společně… Vím, už jsme o tom mluvili, před tou záležitostí s Teddy. Dlužím ti vysvětlení…“
Začal rozčileně přecházet po bytě. Chtěla ho zadržet. Pokynem ruky jí zarazil, aby mlčela…
„Víš, Teddy pro mne znamená mnoho. Prošli jsme spolu strašnými věcmi, rozumí těm běsům, které mne pronásledují. Nemohu říci, že ji nemám rád, kus mého srdce jí bude patřit vždy…“
Se zmučeným výrazem ve tváři se k ní obrátil: „Ale ty, Cristino, jsi mne potkala, když jsem byl zničený, zlomený, na dně. Dala jsi mi sílu snažit se z toho dostat, dala jsi mi naději. Teddy – je pro mne včerejšek. Včerejšek, který je mou součástí a na který nemohu zapomenout. Ale můj dnešek - a doufám i zítřek - jsi ty. Bez tebe to nedokážu. Miluji tě, Cristino. Tehdy, včera, jsem si uvědomil, že bez tebe nedokážu žít. Miluji tě a prosím – pojď se mnou zkusit budovat nový život, tady, v tomto bytě, který může být náš…“
Snad prvně v životě oněměla, nevěděla co říci. Jediné, co dokázala vnímat, byly jeho žhnoucí oči. Překvapivou silou ji objal jedinou zdravou rukou a začal ji líbat, líbat se vší energií své zoufalé vášně. Objala ho kolem krku, stále si dávala pozor, aby se nedotkla jeho zraněného levého ramene. Dovrávorali spolu do ložnice a těžce padli na postel.
Proboha, tohle ho muselo bolet…, blesklo jí hlavou. Byla to její poslední souvislá myšlenka…

TEDDY
Seděla před svou chatou a poslouchala, jak kapky deště šumí v listech stromů za ní. 48 hodin služby si na ní začínalo vybírat svou daň. Únava ji drtila jako železná pěst. Teď nebyla v nemocnici, nemusela být silnou, energickou a spolehlivou vedoucí Kardiocentra, ani inspirující a povzbuzující učitelkou mladých lékařů. Mohla si dovolit být sama sebou. Být ženou, kterou opustil muž, kterého považovala za svou životní lásku. Kterou opustil i přítel, u kterého hledala lék na svou samotu. Věděla, že je Owen někde s Cristinou a Marka viděla odvádět Lexii z nemocnice. Nežárlila. Nevztekala se. Jen na chvíli dovolila vlnám únavy a smutku, aby jí zaplavily.
Vytáhla z ledničky pivo, po vojensku je otevřela nožem a začala pít přímo z lahve. Příjemná hořká chuť ji trochu povzbudila. Kdyby nebyla tak unavená, mohla se ještě zastavit u Arizony a Callie a popovídat si s nimi… Ale ne, ty dvě byly tak plny jedna druhé a svého chystaného kroku s mateřstvím, že u nich by asi pomoc nenašla.
Vybavil se jí Alex Karev, jak ho naposled před svým odchodem z nemocnice viděla. Ležel v posteli, sám v pokoji, a podmračeně se díval na dveře. Díval se a čekal, čekal, že přijde někdo, kdo pravděpodobně vůbec nedorazí. Rozuměla mu, bylo jí ho líto, nic však pro něj v tu chvíli udělat nemohla.
Dopila pivo, rychle se opláchla a šla spát. Končil den, den poté… Zítra jí čeká další a další… A někde mezi nimi je určitě naděje…

RICHARD
Stál u okna šéfovské pracovny a díval se ven, do tmy. První den po tragedii byl za nemocnicí, zvládli vše, nedošlo k žádným potížím. Před chvílí mu volal Jenkins. Čekal to. Rada ho pověřila prozatímním řízením nemocnice „dokud se nevyjasní stav dr. Sheparda“. Prozatímní zástupce prozatímního zástupce šéfa chirurgie – to by se na navštívenkách pěkně vyjímalo…
„Mirando, běžte už domů.“ Pokusil se bez velké naděje na úspěch poslat Baileyovou pryč. Věděl, že dnes, zítra a několik dalších dnů nikam neodejde. Zůstane v nemocnici, bude spát po lékařských pokojích, vždy jen pár hodin. A bude pracovat, pořád pracovat – aby překonala trpkost sama v sobě. Teprve až se příští týden malý Tuck vrátí domů, bude naděje, že jí donutí k odpočinku.
Povzdechl si a znovu si vybavil rozhovor s Catleen. Přišla za ním společně s dr. Wilderovou. Obě terapeutky ho upozornily na obtíže jeho podřízených. Posttraumatický stres nešlo brát na lehkou váhu. Nedá se nic dělat, bude muset Radu přesvědčit, že bude nutno najmout psychoterapeuta, specializujícího se právě na posttraumatické stavy. Je to rozhodně lepší, než kdyby mělo dojít k nějakému neštěstí, negativní publicity měla nemocnice až dost. Obě jeho návštěvnice se shodly na jednom jméně odborníka, kterého by se měl pokusit sehnat…
Povzdechl si a začal psát e-mail
„Vážený kolego…“

Epilog
Po čtrnácti dnech


TEDDY
Vždycky nenáviděla terapie, psychoterapeuti jí připadali trochu jako šamani, poskakující s bubínkem kolem ohně. A navíc – ona přece terapii nepotřebovala. Dobrá, Derek se obtížně vyrovnával se svým zraněním, Meredith stále ještě zcela nepřekonala ztrátu dítěte, Mark chodil kolem Lexie jako kolem porcelánové panenky, málem jí nosil na rukou, Lexie nevěděla, jestli má ještě plakat pro Alexe, nebo se radovat z Marka, Alex v depresi stále jen hleděl na dveře, Owen s Cristinou procházeli další fází své zamilovanosti, která chvílemi vypadala spíše jako souboj, Arizona a Callie se chovaly, jako by mateřství samy vynalezly, Baileyová se zřejmě rozhodla udřít se k smrti… tak tihle všichni jistě terapii potřebovali. A to už nemluvme o vyděšených stážistech, nejistých sestrách, sanitářích a technicích…
Ale ona, Teddy Altmanová, přece žádnou terapii nepotřebovala. Bylo pravda, že si brala co nejdelší směny a pila více piva, když osaměle seděla doma. Zatím nepřesedlala na whisky. Ona přežila Irák, zvládla traumata z války. Co by jí mohl nějaký šaman říci? Ten hloupý Webberův rozkaz, že všichni zaměstnanci bez vyjímky musí na pohovor s novým psychoterapeutem, Dr. Perkinsem, to je pěkná byrokracie a zneužití moci…
Otevřely se dveře a příjemný hlas ji pozval dál. Podívala se na Dr. Perkinse a zaznamenala, že je až nebezpečně sympatický. Trochu se jí z toho zachvěla kolena.
Ty terapie nakonec nemusí být tak špatný nápad…


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 24 črc 2010, 00:29 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 01 dub 2010, 12:48
Příspěvky: 435
Bydliště: Olomouc, ČR
Pohlaví: žena
Nejoblíbenější postava: Callie Torres
SERIOUSLY???? :shock: Já nějak nevím, co říct... Je to prostě jedno obrovské WOOOOOOW, tohle jsem četla bez mála dvě hodiny... Byly to neuvěřitelný dvě hodiny plný překvapení a obdivu!! KLOBOUK DOLŮ, POTLESK, FANFÁRY, ŠERPU, ODZNAKY, TROFEJE A VYZNAMENÁNÍ...tohle všechno by bylo málo!! Fakt paráda, nemám slov... tohle kdyby natočili...sledovanost by stoupla o 10000000% :D Určitě by to nebylo tak dobré jako tohle, protože pocity se dají težko vyjádřit na plátně, ale způsob, kterýms to napsal, mě doháněl k slzám! Předtím jsem tu "jakože verzi" nečetla a vůbec jsem netušila, co mě čeká, ale ani v těch nejlepších snech jsem tohle nečekala... Chtěla bych MORE and MORE!! :D Jak to dopadne s Izzie?? Přijede, nebo zachová svůj zarputilý chtíč zbavit se minulosti?? CHCI POKRAČOVÁNÍ!!!
Ne, vážně skvělý, nepřekonatelný, jedinečný... OBDIV TOBĚ!!!!! :PP: :PP: :PP: :PP: :PP: :PP: :PP:

_________________
Mark's kinda right, you know. I'm nothing. I mean, legally - I'm no one. Which is kinda crazy, 'cause I feel like your wife. I feel like our baby's mom.

Can you just.... Can you live? Can you live...for me? Please, live for me!

Obrázek

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 25 črc 2010, 11:07 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 28 dub 2010, 13:09
Příspěvky: 1271
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: muž
Nejoblíbenější postava: Lexie Grey
Díky. :D Jestli bude pokračování? Nevím, chvílemi mne něco napadá, ale ještě to není zralé...
Např. vztah Lexie s Markem byl do určité míry založen na její naivní víře v něj a na jeho přesvědčení o její dokonalosti. K tomu se už nejde vrátit, budou muset začít znovu budovat důvěru od začátku, nejde dvakrát vstoupit do téže řeky... atd. atd. :?


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 25 črc 2010, 18:50 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 23 črc 2010, 12:42
Příspěvky: 390
Pohlaví: žena
Nejoblíbenější postava: Callie Torres
wow, to je opravdu, ale opravdu precizní práce, ten nápad, to promyšlení, to vyjádření, ty pocity, také jsem to četla dvě hodiny, dvě hodiny jsem byla napjatá, natěšená, nedokázala jsem se odtrhnout. Velice zajímavá varianta pokračování, kéž by to tak bylo :angel: Nádhera :PP: :PP: :PP:
(s takovým talentem byse mělo něco udělat!! :D - minimalně jim to tam za tu velkou louži do téj ameriky poslat :lol: :lol: )

_________________
♥ best videiko ♥
_______________________________________
Arizona: You're hot.
Callie: You're hot, too.
Arizona: No, you're hot.
Callie: Oh, okay, thanks.
Arizona: No, no, no. You have a fever. You-You have-You have a fever. What is that?
Callie: What?
Arizona: Oh, my God.
Callie: What?
Arizona: Pox! Pox! You have Chicken Pox!


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 26 črc 2010, 09:24 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 28 dub 2010, 13:09
Příspěvky: 1271
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: muž
Nejoblíbenější postava: Lexie Grey
Dík, to povzbudí... :lol: Ale překládat 33 stran do angličtiny - to se mi moc nechce ;)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 26 črc 2010, 11:49 
Offline
Moderátor
Uživatelský avatar

Registrován: 01 dub 2010, 17:57
Příspěvky: 3425
Bydliště: hnedle vedle jaderné elektrárny Dukovany
Pohlaví: žena
Nejoblíbenější postava: Cristina Yang
to chápu, já pár dní zpátky překládala kámošce do angličtiny diplomku o 57 stranách.. taky zážitek, že jsem si na konci říkala, proč já se nabídla :-D :-xx

_________________
"Mama took my eyebrows. She took my eyebrows, and now I am a Burke." - Cristina Yang
Obrázek
facebook, twitter, čsfd


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 13 srp 2010, 01:43 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 11 srp 2010, 02:01
Příspěvky: 158
Pohlaví: žena
Nejoblíbenější postava: Mark Sloan
No páni. Už bych měla dávno spát a přesto sedím tady u PC a čtu tenhle tvůj skvostný kousek. Až budu koukat na 1díl 7série tak si budu říkat co všechno udělali špatně, což si zapřičinila ty svým dokonalým dílkem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Den poté - konečná verze
PříspěvekNapsal: 13 srp 2010, 08:04 
Offline
Moderátor
Uživatelský avatar

Registrován: 01 dub 2010, 11:36
Příspěvky: 3918
Bydliště: Praha
Pohlaví: žena
Nejoblíbenější postava: Owen Hunt
Kik68 píše:
...což si zapřičinila ty svým dokonalým dílkem.


Zdendap je chlap :lol: :lol: :lol: :lol:

_________________
http://facebook.com/KevSpa
https://twitter.com/McKevspa
http://www.edna.cz/uzivatele/kevspa


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 13 ]  Přejít na stránku 1, 2  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron



www.greys-anatomy.cz
 
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz

skymiles v1.1 designed by CodeMiles Team -TemplatesDragon-.