www.greys-anatomy.cz Právě je 05 čer 2020, 22:59

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina





Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
  Verze pro tisk Předchozí téma | Následující téma 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Osamělí rváči - konečná verze
PříspěvekNapsal: 07 srp 2010, 17:24 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 28 dub 2010, 13:09
Příspěvky: 1271
Bydliště: Mladá Boleslav
Pohlaví: muž
Nejoblíbenější postava: Lexie Grey
Osamělí rváči

Kapitola 1
Syndrom osamělého rváče


OWEN
Ležel na posteli vedle Cristiny a díval se do její tváře.
„Co je to ten syndrom osamělého rváče?“, zeptala se ho.
Dnes večer předváděla jejich nový byt přátelům. Přišla Meredith, Jackson s April, dorazila i Teddy. Při hovoru o ostatních, o Derekově rekonvalescenci, o Markových potížích s Lexie, o Baileyové a dalších, došla řeč i na znepokojivý stav Alexe Kareva. Od svého zranění prakticky nevyšel z depresí, i když se Lexie sebevíce snažila ho povzbudit a rozveselit.
„Obávám se, že on je typický kandidát na syndrom osamělého rváče,“ prohodila mezi řečí Teddy.
Nikdo z ostatních její poznámku nepochopil. Jen Owen věděl…
Myslel si, že ostatní její poznámku zamluvili. Teď se k tomu Cristina vracela.
„To je termín, který Teddy vymyslela tam, v Iráku.“ Na chvilku se zarazil. O Iráku nikdy nemluvil, i Cristině vyprávěl jen jednou, když byl opilý… Ale měl pocit, že teď už to snad půjde.
„Označovali jsme tím stav některých vojáků po zranění. I když jsme dokázali v mezích možností spravit jejich fyzická zranění, podléhali pak depresím. Nejhorší bylo, že nikdy nedávali navenek najevo, jak jim je. Odmítali o tom mluvit. Byli vychováni v tom, že správný chlap má vše zvládnout sám, že projevit city, nebo požádat o pomoc je projevem slabosti. Pokud navíc měli špatné zkušenosti z mládí, stávalo se, že byli ochotni věřit jen sami sobě. Prostě osamělí rváči… Někteří se z toho vyhrabali sami, řada jich ale skončila sebevraždou.“
„A to jim nedokázali pomoci cvokaři?“
„Jen málokterý z nich si s tím uměl poradit. Teddy tehdy z nouze vymyslela takovou metodu, jak se jim dostat pod kůži…“
„Šlo jí to?“
„No, měla asi devět mariňáků, na kterých to zkoušela. Sedm z nich se dalo do pořádku. Z těch zbylých dvou – jeden se oběsil hned na marodce. Druhý se zastřelil týden po návratu do Států.“
„Myslíš, že by něco podobného mohlo hrozit Alexovi?“
„Pokud si vezmeme, jaký je a jak ho známe a co jsme se dozvěděli o jeho dětství, je určitě minimálně hodně pravděpodobným kandidátem…“

TEDDY
Stála za oknem pokoje JIP a pozorovala Lexie, jak mluví s Alexem. Snažila se při tom vyčíst co nejvíce z jeho pocitů. Co vlastně cítí? Smutek? Zoufalství? Rezignaci?
Lexie se snažila být veselá, zábavná. Povídala nejrůznější novinky o jejich společných kamarádech, o nemocnici a jejím chodu, při tom se pokoušela Alexe přesvědčit, aby vstal z postele a zkusil chodit, že se může o ni opřít…
Uvědomila si, že to Lexie dělá špatně. V dobré vůli a od srdce, ale naprosto špatně. Každé její slovo, každé gesto naznačovalo, že Alexe lituje. A to žádný osamělý rváč nemá rád.
Dokázala už určit převládající emoci, dokonce tím ani nebyla příliš překvapena. Hlavním Alexovým pocitem byl vztek! Vztek na sebe, na svou bezmocnost, na Lexii, na Izzie, na celý svět, který mu od dětství dělal jeden podraz za druhým. Vztek není příliš příjemná emoce, když to ale nejde jinak, bude muset postačit…
Energicky vešla do pokoje, zkontrolovala monitory a zápisy v kartě.
„Nikdy jsem nečekala, že jste takový rozmazlený chcípák, Kareve.“, řekla věcně.
Viděla jak na ni Lexie vytřeštila oči. V Alexových očích se objevil vztek. To bylo dobře, musela toho využít.
„Sestry mají tady na JIP plno práce, vy je ale honíte a necháváte se opečovávat. Dokonce i bažanta aby vám nosily, to jste takový slaboch, že si čtrnáct dnů po zranění ani nedokážete dojít sám na záchod? A tady od Greyové si necháváte foukat na bebíčka, litovat…“
„To není pravda!“, vyletěl Alex.
„Kecy. Tak to dokažte!“
Viděla, jak se vztekle snaží postavit. Nepřehnala to, nepotrhá si stehy? Ne, povedlo se mu vstát. Zdravou rukou ze sebe strhnul sondy monitorů. Trochu se zapotácel, ale s oporou o zeď přece jen dokázal dojít ke dveřím WC. Tam se otočil na Lexii: „Běž pryč, Lex! Tohle musím zvládnout sám!“
„Jak můžete být taková…“, vyjela na ní Lexie se slzami v očích.
„Nemáte nic na práci, Greyová?!“, odsekla odměřeně. Nic nesmělo narušit její roli. Věděla, že je to pro Kareva jediná naděje. Jinak tu ta Izzie najde jen zatrpklého zlostného mrzáka, pokud se jí uráčí přijet, napadlo ji.

ALEX
Těžce dosedl na postel. Těch pár kroků po pokoji ho vyčerpalo mnohem více, než očekával. Vztek v jeho nitru hořel rudým plamenem. Co si to ta Altmanová dovoluje? Pravda, zachránila mu život, ale to byla její práce jako chirurga! Určitě jí nic nedlužil! A sestry? Jak se opovažují si stěžovat? Ale přece jen, nechat je o sebe pečovat, to asi nemusel… Nebude přece na nikom závislý, nikdy!
Chvilku oddechoval, potom se pozorně rozhlédl. Byl na pokoji sám, nikdo ani z venku nepřihlížel. Všichni mají plno práce, napadlo ho.
Opatrně vstal. Zkusil opět přejít přes pokoj podél zdi, chvílemi se přidržoval rukou. Vždy po několika krocích musel odpočívat, ale šlo to!
Nesmím být na nikom závislý, nesmím být jako máma…, blesklo mu hlavou, když šel již čtvrté kolečko kolem pokoje.
Jsem silný, vystačím si sám. Vždy jsem se o sebe musel postarat sám, tak co! Na nikom mi nemusí záležet…
A trochu nelogicky ho napadlo: A Altmanová bude zírat!

Kapitola 2
Vztek


LEXIE
Napětí mezi ní a Markem ji trápilo. Aby se na chvíli zbavila nepříjemných myšlenek na něj, zkusila se soustředit na podivné chování Teddy Altmanové. Byla z toho čím dál tím zmatenější. Co to ta Dr. Altmanová provádí? Znala ji, mnohokrát spolu sloužily. Vždy byla klidná, laskavá, velkorysá. Proč se tedy tak dramaticky měnila, kdykoliv přišla k Alexovi? Jako by to byl někdo úplně jiný…
Před dvěma dny se mu třeba vysmála, když se zmačkaným papírovým kapesníkem netrefil z dálky do koše. Ležérně čtyřikrát po sobě vhodila papírovou kuličku ze vzdálenosti dvou metrů do koše a pak se zeptala: „Už jste přemýšlel nad tím, co budete dělat místo chirurgie, Kareve? S takovou ztrátou jistoty v rukou…“ Řekla to úplně klidně, s malinkým nádechem pohrdání.
Lexie potom viděla Alexe, jak v každé volné minutě, když si myslel, že se nikdo nedívá, zkouší házet papírové kuličky do koše. Po dvou dnech už se pravou rukou minimálně třikrát ze čtyř hodů trefil. Dnes dopoledne to před Altmanovou předvedl – jakoby nic, jakoby mimochodem. Altmanová stejně ležérně hodila čtyři naprosto jisté hody do koše levou rukou, shovívavě ho poplácala to tváři a odešla. Lexie viděla, že Alex téměř puknul vzteky. Vzápětí však začal trénovat hod i levou rukou…
Pomalu se jí začínalo rozsvěcet…
„Vy se ho snažíte vyprovokovat, aby se sebou něco dělal, že?“
„Jste chytrá dívka, Lexie. Dobrá, prokoukla jste mě. Ale před Alexem to musí zůstat utajené. Pamatujte si – vy jste hodný policajt, já ten zlý!“
Pak se Teddy na chvilku zamyslela a řekla: „Dnes bych vás mohla využít, zkusíme Alexe popíchnout ještě trochu více…!“

TEDDY
Rozhovor s Lexií ji přišel vhod. Pomalu začínala ztrácet inspiraci. Chovat se jako naprostá potvora jí dělalo problémy, bylo to však to jediné, na co Karev zabíral. Má rád chirurgii, můžeme na něj zkusit jít tudy, napadlo ji.
Při příštím měření EKG a kontrole Alexových švů si zařídila, aby s ní byla Lexie v ordinaci. Začala si s ní povídat o připravované operaci nádoru Billa Warda, rozebíraly spolu problémy a rizika. Lexie byla opravdu chytrá, rychle pochopila, oč Teddy jde. Popisovala plánovanou operaci s takovým nadšením…
Viděla, že Alexe jejich rozhovor zaujal. Chirurgické pudy začínaly přebírat kontrolu nad jeho chováním. Dokonce se na několik podrobností i zeptal. Nakonec Lexie udělala téměř přesně to, co si přála.
„Mohl bys tu operaci sledovat na monitoru, spolu s Derekem, ne?“, navrhla.
„To nepřipadá v úvahu! Karev je ještě hrozně slabý, ještě tam Averymu zkolabuje, naruší Shepherdovi koncentraci – ne, to nemůžu dovolit!“
„Jsem silný až dost, určitě alespoň tak, jako Derek!“, chytil se Alex na návnadu.
„Derek už je sám doma, po většinu dne se stará sám o sebe. Ale dobrá, vidíte tu chodbu a schody na konci? Když dokážete před tou operací třikrát po sobě projít tou chodbou, vystoupit po schodech do mezipatra a vrátit se zpět, uznám, že jste ve stavu, abyste mohl sledovat tu operaci na monitoru, jak navrhuje Dr. Greyová. Ale pochybuju…“
Další dva dny Alex v každé volné chvíli chodil trénovat na chodbu. Třetího dne mu dovolila být na lůžku na pokoji se Shepherdem a sledovat náročnou operaci…

ALEX
Nenáviděl Teddy Altmanovou. Byl si tím naprosto jist, nenáviděl jí tak, jako už dlouho nikoho jiného.
Dříve se s ní moc nesetkával, připadala mu ale vcelku vlídná, klidná, vyrovnaná. Cristina o ní stále básnila, jaká je prý Teddy skvělá! Ale teď, kdy s ní přišel do styku, mu to bylo jasné. Ta ženská je pekelná potvora! Ať dělal, co dělal, nikdy se jí nezavděčil. Vždy viděl v jejích nazelenalých očích ten nádech blahosklonné nadřazenosti, který tak nesnášel. Vždy ho nějak shodila, popíchla, zatlačila někam, kam sám nechtěl. Bylo to k zbláznění…
Přesunul se už z JIP na normální nemocniční pokoj, měl povoleny i vycházky po chodbě nemocnice. Očekával, že ho Altmanová každým okamžikem propustí do domácího ošetření, že se konečně zbaví její stálé buzerace.
„Teď, co se Lexie opět nastěhovala k Markovi, byste byl v tom domě sám, jen s Meredith a Derekem. Derek sice dělá podstatně větší pokroky, než vy, přesto mu musí Meredith občas pomáhat. Jestli vás tam pustím, přibude jí jen další práce, vy se svou nešikovností budete pořád vyžadovat její pomoc…“
A tak se začal znovu učit zavazovat si tkaničky, oblékat a mýt se sám, starat se o sebe. Dnes mu dala do ruky tužku. Před tím mu s ní předvedla několik cviků, zručně ji protáčela mezi prsty.
„Až tohle dokážete, nechám vás jít.“
Znovu a znovu to zkoušel. Proklínal své nešikovné prsty, proklínal Garryho Clarka, proklínal Teddy, proklínal i sebe. Nakonec to dokázal. Poprvé, podruhé i potřetí.
Nemohl se dočkat, až přijde.
„Podívejte, dokážu to!“
Sledovala ho s nevyzpytatelným výrazem ve tváři, jak provádí složitý cvik nejprve pravou, potom levou rukou.
„Dobrá, Alexi, nějaký pokrok tu je.“ Bylo to to nejbližší pochvale, co od ní za všechny předchozí týdny slyšel. „Řeknu Meredith, aby vás odpoledne odvezla do domácího ošetření.“
Pak se k němu sklonila a zblízka se mu podívala do očí.
„Ale neradujte se. Vaše rekonvalescence ještě neskončila. Budu vás pravidelně chodit kontrolovat!“
Najednou si uvědomil, že se na to vlastně těší. Bez ní by to byla nuda…

Kapitola 3
Běh na dlouhé tratě


OWEN
Stál u pultu Traumacentra, listoval kartami přijatých pacientů a podvědomě si při tom procvičoval hojící se levou ruku. Měl pocit, že už je téměř v pořádku. To „téměř“ však znamenalo, že stále ještě nemohl provádět žádnou větší operaci. Na příjmu diagnostikoval pacienty, prováděl rychlé zákroky, rozhodoval o postupu. Vlastní operace pak mohl pouze řídit, řezání musel nechávat kolegům. Musel si přiznat, že ho to rozčiluje, jak jde vše pomalu…
Uviděl Teddy. Šla po chodbě, Cristina byla jako vždy po jejím boku. Třetí s nimi – Jackson Avery. Probírají nějakou kardio operaci, napadlo ho. Viděl, jak Teddy mladším kolegům něco vysvětluje, pak je posílá pryč. Na okamžik se zarazila, když si ho všimla. Potom zamířila k němu.
„Tak co dělá rameno?“, zeptala se.
„Jde to pomalu,“ odpověděl.
Chvilku váhala, ale pak pokračovala.
„Potřebovala bych tvou pomoc, Owene. Pustila jsem Alexe do domácího ošetření, budu teď za ním docházet k Meredith…“
„Slyšel jsem, že se ti povedlo ho rozhýbat. Gratuluji, tvá metoda zabrala. Ale získala sis tak tady dost divnou pověst – včera mi jedna sestra blahopřála, že jsem si vybral Cristinu a ne tebe. Prý mít tě doma, uhonila bys mne jako psa…“, zasmál se.
Smála se také. Rozuměli si. Alex může být ještě rád, že s ním Teddy zachází tak mírně. Vzpomněl si, jak jednomu obzvláště tvrdohlavému námořnímu pěšákovi, který odmítal udělat po operaci první kroky mimo lůžko, Teddy v noci pustila do postele štípavé pouštní mravence…
„Dobrá, co potřebuješ?“
„Chci, abys tam chodil také. Budu provádět rehabilitaci s vámi všemi třemi. Ty budeš napřed, Derek a Alexem budou tak trochu soutěžit, aby tě dotáhli. To by je mohlo namotivovat…“
„Neboj se, nedám jim nic zadarmo,“ zasmál se. „Spolehni se, budu ideálním pacientem na rehabilitaci. A taky mi to snad pomůže dát si tu zatracenou levou ruku úplně do pořádku…“

MEREDITH
Těžce dopadla do židle a lapala po dechu. Teddy musí být šílená! Snad to myslí dobře, ale tohle opravdu přehnala!
Začala s tím hned, jak se Alex vrátil z nemocnice domů. Vpadla do jejich domu, přitáhla Owena a vytáhla ho i s Derekem a Alexem ven. Pak je nechala běhat kolem domu. Běhat! Od té chvíle se to opakovalo každý den. Dokonce přinutila běhat i ji a Cristinu, prý aby to mužům lépe šlo. Ony přece nikdy neběhaly… Tehdy, před lety, kdy měla problém s Derekem a Cristina se potýkala s Burkem, tehdy zkoušely běhat. Ale nevydrželo to, pochopitelně. Tolik zbytečného pohybu…
Navíc byla Teddy pěkně jedovatá, zvláště na Alexe. Chudák, tak se snažil. A ona mu pořád jen předhazovala, oč to jde Derekovi a Owenovi lépe! Dnes je všechny vytáhla na dobře pětikilometrový okruh po parcích kolem jejich domu. Trochu ji potěšilo, když viděla zničený Cristitnin výraz v obličeji. Jen Teddy vypadala, jako by se právě vrátila z procházky.
Sledovala, jak Teddy popohání všechny tři muže do dalšího úkolu, tentokrát šlo o zklidnění rukou a o šikovnost při skládání jakéhosi hlavolamu. Podívala se pozorně. Owen občas bleskl po Teddy pobaveným pohledem. Na Derekovi viděla, že se celou situací dobře baví. Alex to bral smrtelně vážně, snažil se za každou cenu vyrovnat oběma ostatním…
Došlo jí, co Teddy vlastně provádí. Snaží se Alexe přinutit, aby se co nejrychleji dostal do kondice – a používá k tomu jeho typickou mužskou ješitnost a soutěživost. Uvědomila si, že to funguje. Alex dělal skutečně výrazné pokroky…
„Nemusíš na něj tolik tlačit,“ přitočila se k Teddy.
„Musím. Rehabilitace je běh na dlouhé tratě. Alex je už z deprese venku, ale jen jednou nohou. Kdyby ta zatracená Izzie přijela a nalila mu trochu radosti a motivace do žil… Už mi chvílemi dochází fantazie, čím ho dále pohánět,“ odpověděla jí.
„Možná je čas ho alespoň trochu zase pustit do práce, nemyslíš?“
Viděla, jak Teddy přistupuje k mužům.
„Pokud tohle zvládneš, pustím tě už do nemocnice dělat jednodušší práci, Dereku“, pak se otočila k Alexovi. „To platí i pro vás, Alexi“.

TEDDY
Před chvílí předala Alexe Arizoně, aby ho opět vzala na Pediatrii. Důsledně nařídila, že nesmí zatím dělat žádné samostatné zákroky, jen se dívat. I tak měl ve tváři výraz malého kluka, kterého náhle vezmou do cukrárny. Alexův návrat pouhý týden po Derekovi byl jasný úspěch. Teď ještě aby neztratil dech a dotáhl rehabilitaci až do konce…
Musela si přiznat, že jí péče o Alexe na jedné straně dost unavuje, ale na druhé zase hrozně baví. Alex se nikdy nedozví, kolik musela mít doma pokusů, než dokázala bezpečně trefit koš levou i pravou rukou, nebo se naučila různé triky s hlavolamy, také mu nikdy neřekne, jak lapala po dechu, když začala běhat v lese za svou chatou a připravovat se na běhy s ním, Owenem a Derekem. Nikdy by si nemyslela, že za ten rok, co odešla z armády, se její fyzická kondice tak zhoršila… Ale jeho naivita, kterou skrýval za pózu drsňáka a rváče, byla tak kouzelná, každý pokrok rehabilitace si tak zasloužil.
Změnila trochu taktiku, tu a tam jej i pochválila. Dávala si dobrý pozor, aby to bylo jen v případech, kdy si pochvalu skutečně tvrdě zasloužil. Rozzářil se vždy při tom, jako malý chlapec, i když chtěl předstírat, že mu na tom vůbec nezáleží.
Vůbec teď na Alexe myslela nějak častěji, než by si byla přála. To bude tou samotou, pomyslela si. Definitivním rozchodem s Owenem. Není divu, že pak jako blázen myslím na mladé kluky, zasmála se sama sobě.
Dokonce jsem mu po jednom vydařeném cvičení i dovolila, aby mi říkal Teddy, místo Dr. Altmanová…

ALEX
Nemohl Teddy dostat z hlavy. Stále vzpomínal na to, jak se jeho postoj k ní náhle změnil. Štvala ho, prudila, dráždila, provokovala… Nesnášel jí! Pak si jednou při soutěži s Huntem a Shepherdem všiml její tváře, když si myslela, že se nedívá. Ona mu fandila! Bylo to úplně jasné, jakmile však zvedl hlavu, hned se vrátila ke svému obvyklému nepřístupně blahosklonnému výrazu. Od té chvíle ji pozorně sledoval. Nebylo to tak, že by se před ostatními přetvařovala a jen on sám viděl, jaká je ve skutečnosti megera. Dlouho si to myslel, ale bylo to přesně naopak. Před ostatními ukazovala svou skutečnou tvář, byla klidná, vlídná, laskavá. To jen před ním se přetvařovala.
Chvilku nemohl přijít na to proč. Pak mu to došlo! Byl slepý trouba, Teddy s ním manipulovala, jak chtěla. Vzpomněl si, jak na tom byl, když s ním začínala. Teď už mohl zase do nemocnice a začínal pracovat. A byla to její zásluha, to ona ho k tomu dokopala…
Chtěl jí říci, že už vše prohlédl. Tím by ale přišel o potěšení z jejich společné hry, a to by ho moc mrzelo. Těšil se na její nápady a zkoušky. Byl si teď celkem jist i tím, že to byl její nápad, že za ním před několika dny začala zase chodit Lexie. Nosila různé odborné články, konzultovala s ním. Jeho to přinutilo číst, obnovovat si své znalosti. Stával se zase chirurgem.
Jak by mohl Teddy poděkovat?

Kapitola 4
Cesta zpátky


ARIZONA
Měla si toho všimnout! Byla přece dětský chirurg, věděla, jak obtížné bývá někdy dostat od dětí přesné informace. A ona si s malou Lilly, kterou přivezli záchranáři po automobilové nehodě spolu s ostatními členy její rodiny, povídala tak dlouho… A nakonec si jejího tvrdého bříška, signalizujícího vnitřní krvácení, všimnul až Alex Karev. Reagoval ale přesně, provedl rychlé vyšetření sonografem, a když se jeho podezření potvrdilo, nechal hned Lilly převést na operační sál.
Problém byl v tom, že právě nebyl nikdo volný, kdo by mohl operaci provést. Všichni pracovali na dalších obětech nehody. Nakonec tedy musel Alex vzít skalpel sám. Bylo to buď to, nebo malá Lilly během několika dalších minut zemře…
Věděla od Teddy, že Alex už podstatně pokročil s rehabilitací, uvolnit ho plně pro operace však Teddy zatím váhala. A teď závisel život tříleté holčičky na tom, zda je Alex už připraven, či nikoliv. Právě přiběhla od operace Lilliiny starší sestry, když ho uviděla, jak pozorně hledá zdroje krvácení v bříšku dítěte.
Rychle se znovu umyla a vešla k němu do sálu. Viděla, jak si oddechl. Také si ještě moc nevěří, napadlo ji. Přistoupila k operačnímu stolu a chvilku sledovala, co dělá.
„Vypadá to dobře, Alexi. Pokračujte…“
Nechala ho operaci dokončit. Jeho ruce byly zase tak jisté, jako kdysi.
Hned po skončení operace zavolala Teddy. „Musím ti poblahopřát, Alex Karev dnes dokázal provést první operaci po svém zranění a zvládnul ji dobře. Zachránil tomu dítěti život…“

TEDDY
Běžela vedle Alexe po cestě v parku, v nohách měli už několik kilometrů. Derek s Owenem už dávno běhu zanechali, k velké radosti Meredith a Cristiny. Ji však běhání bavilo – a Alex toho také nechtěl nechat. Udýchaní doběhli na kopec, odkud byl hezký výhled na seattleskou zátoku.
Na chvíli se zastavili, vdechovali ranní vzduch a kochali se výhledem.
„Gratuluji, Alexi. Slyšela jsem o tom, jak jsi dnes zachránil tu holčičku. Po rozhovoru s Arizonou jsem nakonec jako tvá ošetřující lékařka podepsala, že tě uschopňuji pro operace. Tím jsi definitivně vyváznul z mé moci, už tě nemohu dále prohánět…“
„Díky,“ usmál se svým úsměvem rozpustilého kluka. „Vytáhla jsi mne z pořádných sraček, nikdy ti to nezapomenu. Takže už mohu pít i jinak, než jen tajně?“, zasmál se.
Když přikývla, řekl: „Tak tě zvu dnes večer k Joeovi. Uděláme si takovou oslavu toho mého uzdravení.“
Sešli se večer po službě, hráli šipky, popíjeli. Nevěděla, čí to byl nápad, ale nakonec se vsadili, kdo koho porazí v pití. Měla armádní trénink, ten chlapeček si moc věří…, napadlo ji.

ALEX
Slyšel pípat pager. Podle zvuku ale nebyl jeho, tak jen zavrtal hlavu do polštáře. Přesto se ale spánek nevracel. Měl těžkou hlavu, krk jako struhadlo. Moc toho vypil…
Včerejší večer viděl jako v mlze. Který čert mu to nakukal zkoušet přepít Teddy Altmanovou!? Vzpomínal si ještě, jak nemohl vstát, jak Teddy se smíchem volala taxíka…
Čí pager to tady pípal?!
Posadil se na posteli. Vedle sebe nahmátl teplé místo. Rozsvítil lampičku. Byla pryč…
Proboha!

MEREDITH
Vyšla z operačního sálu. Po mnoha týdnech zase její první operace s Derekem! Ta extrakce nádoru z levého čelního laloku nebyla příliš obtížná, přesto ale signalizovala, že se věci začínají vracet do svých kolejí. Navíc měla dobrý pocit i ze včerejšího večera. Tak dobrý sex spolu už dlouho neměli, už se nemusela bát, že se dotkne jeho rány, že se jeho srdce přetíží… Ano, rány se hojily, život šel dále.
V myšlenkách zalétla k Lexii a Markovi. Byl to už téměř měsíc, co zase žili spolu a oběma to viditelně svědčilo. Přesto se jí sestra nedávno přiznala, že ještě občas mívá noční můry, že se k ní Garry Clark stále ještě ve snech vrací…
Ani ona sama nespala zcela klidně. Vlastně dnes to byla první noc po dlouhé době, kdy žádné děsivé sny neměla. Uvědomovala si, že se hrozné vzpomínky dokáže zbavit asi teprve tehdy, až se jí povede znovu otěhotnět. Dnes večer bychom na tom mohli začít pracovat, nebo třeba alespoň začneme trénovat, usmála se sama pro sebe.
Jen aby se noční můry nezačaly vracet…
„Mer,“ uslyšela za sebou.
Otočila se, nechtěla uvěřit tomu, co jí říkaly její uši a oči.
Za ní stála opálená, na krátko ostříhaná, oblečená v jakési polouniformě – Izzie Stevensová!!!


Kapitola 5
Hurikán Michelle


IZZIE
Proudy deště ubíjely vše živé. Prodírala se bahnem k náklaďáku záchranářů, v náručí asi pětiletou holčičku. Dítě bylo v šoku, špinavé od bahna, na levé noze ošklivé zranění od spadlého trámu. Jen mu je narychlo vyčistila a obvázala, zbytek bude nutno dodělat na ošetřovně v některém evakuačním středisku. Podala holčičku někomu na korbě náklaďáku a unaveně se brodila bahnem, sahajícím jí až ke kolenům zpět, tam, kde pod závaly zmizela celá vesnice San Antonio.
Ještě před několika dny se chystala odletět do Států na pravidelnou kontrolu v onkologickém středisku. Byla téměř rozhodnuta, že během svého pobytu nenavštíví jen svou matku, ale že zaletí i do Seattlu, ověřit si, jak se vede jejím přátelům. Měla toho s nimi tolik co vyřešit…
Potom udeřil hurikán Michelle. Hlavní úder větru přežila ve sklepě jejich misijní kliniky. Kamenná budova byla dobře umístěna a poctivě postavena, přežila bez větší úhony. Hurikán a následné lijáky však změnily celé okolí v jednu jedinou noční můru. Tisíce lidí zahynuly, celé vesnice zmizely pod záplavami bahna.
Okamžitě zapomněla na své potíže a osobní problémky. Spolu se všemi kolegy se začala pokoušet poskytnout pomoc postiženým. Již třetí den byla na nohou. Brodila se bahnem, pronikala spolu se záchranáři do zničených vesnic, poskytovala první pomoc obětem. Mezi tím prováděla řadu drobných operací na raněných, pokud to umožňovalo vybavení jejich polikliniky.
Jediné, co ještě stihla udělat, bylo poslat e-mail na onkologii do San Franciska, že musí svou cestu do Států asi o měsíc odložit.
V Seattlu si bez ní zatím budou muset poradit.
-----------
Po celý měsíc se nezastavila, neměla sebeméně času na sebe. Mnohahodinové služby na klinice, nebo v evakuačních střediscích. Záplavy lidské bídy a utrpení, které se na ni valily ze všech stran. Postupující vyčerpání. Nakonec pracovala už jen automaticky, strojově, bez citu a pocitů. Konečně se povedlo trochu obnovit pořádek. Lidé byli ubytováni alespoň v nouzových přístřešcích. Ranění a nemocní se buď uzdravili, nebo zemřeli. Epidemie nakažlivých chorob se povedlo zvládnout. Mohla se vrátit zpět na misii.
Nejprve 36 hodin spala, pak se rozloučila s kolegy a helikoptérou, dopravující humanitární pomoc, se nechala dopravit do hlavního města. Let do Států byl jako let do úplně jiného světa. Čistá, upravená a skvěle vybavená nemocnice v San Francisku už měla nádech virtuální reality. Je možné, že byla jen několik set kilometrů od bídy a beznaděje?
Kontrola na onkologii dopadla dobře, nádory se neobjevovaly. Vyzvedla si dávku IL2, další půl rok života, který vybojovala na zákeřné chorobě. Před nemocnicí zaváhala. Co teď? Zavolala si taxíka, cestou na letiště stále váhala, kam vlastně poletí…
Nakonec to nechala na náhodě. Letadlo do Seattlu letělo už za půl hodiny. S povzdechem si koupila letenku. Nemělo cenu to odkládat…
------------
Chvilku stála před nemocnicí a dodávala si odvahy. Přilétla pozdě, od událostí v nemocnici uběhly už téměř dva měsíce. Sotva mohla komukoliv a čemukoliv pomoci. Vešla dovnitř, známé prostředí ji zaplavilo. Rozhlédla se a u pultu chirurgie rozeznala známou postavu. Zhluboka se nadechla.
„Mer…!“

Kapitola 6
Priority


ALEX
Spěchal do nemocnice. Musel jí najít, promluvit si s ní. Jeden opilecký večer nesměl stát mezi nimi! Nikdy mu starší ženy nevadily, třeba na Dr. Montgomeryovou dodnes rád vzpomínal, tehdy si však byl vždy jist, oč šlo. Teddy byla něco jiného. Nesmí v něm vidět opilého puberťáka, který po ni vyjel, jakmile nastala sebemenší příležitost…
Na druhé straně – byla to mimořádně silná žena. Kdyby jí to nějak zásadně vadilo, určitě by jej snadno zvládla, dokonce i po vší té tequille, kterou spolu vypili. Takže – jak si na tom spolu vlastně stáli?
Pager znamenal, že ji zřejmě povolali k nějaké naléhavé kardio operaci. To bylo dobře. Měl čas. Následky včerejší opice byly dost nepříjemné, trvalo mu dlouho, než se z nich dokázal vymanit. Po příjezdu do nemocnice jej Hunt okamžitě odtáhl na traumačku a nechal ho asistovat při ošetřování zraněného. Ani to nevadilo. Všiml si na rozpise, že má Teddy vypsánu revizi ruptury aorty u šedesátileté pacientky po infarktu, zahlédl ji na sále s Cristinou a Averym. Bylo dost času…
Šel se umýt na sál s Huntem a dalších několik hodin strávil vyjímáním úlomků skla z břišní dutiny opilce, který prošel zavřenými dveřmi obchodu. Po skončení operace zamířil na Kardio. Musel s ní konečně mluvit.
Uviděl ji, jak něco probírá s Averym. Zahlédla ho. Posunkem mu naznačila, aby počkal. Dokončila rozhovor, pak přistoupila k němu.
„Děkuji za hezký večírek, Alexi,“ nenechala ho ani promluvit. „Byl fajn, ale nelam si s tím hlavu. Je tu něco důležitějšího. Pojď se mnou…“
Odtáhla ho, celého popleteného, do nedaleké zasedačky.
„Máš tu návštěvu…“
Řekla mu to s úsměvem, ale už jí moc dobře znal, než aby přehlédl kdesi hluboko v jejích očích nádech smutku…
Otevřela dveře a uviděl ji.
IZZIE!

TEDDY
Hned jak uviděla tu sexy blondýnu, kterou k ní Meredith přiváděla, věděla, kdo to je. Nikdy se nesetkaly, ale slyšela toho o Izzie Stevensové dost a dost. Tak mladé paní se uráčilo přijet, blesklo jí zle hlavou. Viděla, jak se k ní Cristina hrne, jak se vítají. Ano, kolegové, se kterými člověk procházel stáží, se snadno stávají přáteli na celý život.
„Dr. Altmanová, Meredith mi říkala, že jste ošetřovala Alexe. Jak je na tom?“, zeptala se jí Izzie po té, co je Meredith vzájemně představila.
Klidně jí popsala Alexova zranění i postup rehabilitace. Zmínila se i o depresích, kterými po zranění trpěl. O tom, že jí z horeček volal, už určitě slyšela od Meredith, nebylo třeba to zdůrazňovat. Jen malinko vypíchla, že kdyby Stevensová přijela dříve, mohlo to mít na Alexe veliký vliv a usnadnit mu rekonvalescenci.
Viděla, že se začervenala. Pak začala rychle mluvit o své práci v misii ve střední Guatemale, o následcích hurikánu, o tom, proč nemohla přijet.
„O Alexe tu bylo postaráno, měl tu vás všechny! Ti lidé tam nemají nikoho! Nemohla jsem odjet, prostě nemohla!“
Chápala to. Její zkušenost z války jí, paradoxně, s Izzie dost sbližovala. „To nevadí, zvládli jsme to i tak. Hlavně, že jste tady. Alex na vás tak čekal, zkusím vám ho přivést…“
Našla ho rychle, sám ji vyhledal na Kardiu. Zavedla ho k ní. „Máš tu návštěvu…“
Viděla záplavu emocí v jeho tváři. Znala ho, uměla už v něm číst. Vyšla z místnosti a nechala ho s ní samotného. A rty milenců se konečně po překonání všech strázní setkaly ve vášnivém polibku – dokonalá Červená knihovna! To už snad musí být nějaká nemoc, pomyslela si s trpkým humorem. Proč bych jinak vždy dávala nějakého chlapa dohromady jen proto, aby v zápětí odpochodoval do náruče jiné ženské? Hunt, Sloan, teď Karev…
Zatlačila osobní city zpět, to už za ta léta zvládala perfektně. Viděla, jak se k ní řítí Cristina s laboratorními výsledky pooperačního vyšetření, pro které ji poslala. Jede se dál…

MEREDITH
Oknem zasedačky sledovala Izzie s Alexem. Mísila se v ní bolest s radostí. Byla tak ráda, že se Izzie vrátila, že se jí dokonce omluvila za svá poslední slova při rozchodu, že spolu mohly přes dvě hodiny probírat vše – Derekovo zranění a události v nemocnici, Izziinu práci v Guatemale, Marka a Lexii, Cristinu s Owenem, Alexe… Jako by na chvíli zmizely nepříjemné události minulého roku, jako by dosud byly spolubydlícími ve starém domě její matky.
„Než jsem šla sem, stavila jsem se na hřbitově, na Georgeově hrobě,“ řekla váhavě Izzie. „Byly tam květiny. Zdá se, že tam Amanda stále chodí, ale nepotkala jsem jí tam.“
„Před nemocnicí už také nevysedává, doufám, že si vzala tvá slova k srdci a našla si život, aby využila ten, který jí George daroval…“
Ptala se jí na její plány. Odtud ta bolest. Izzie byla rozhodnuta svou práci v Guatemale dokončit. Také se jí zmínila o nabídce od Hoppkinse, že ji zařadí do jejich chirurgického programu. Znamenalo by to, že Izzie bude další tři roky pracovat v Massechusetts General Hospital na východním pobřeží, že se spolu i nadále uvidí jen ojediněle…
„A co Alex…?“
„Neboj, vyřešíme to,“ usmála se Izzie svým dokonalým úsměvem

IZZIE
Stál ve dveřích, ve tváři výraz překvapení, radosti, zmatku…
„Izz, vrátila ses…“
„Jsem tady, Alexi.“ Náhle měla v hrdle knedlík. Slova, která si tak pečlivě připravovala v letadle, najednou neznamenala nic.
Objali se a políbili. Cítila rozpaky na obou stranách. Jak dál?
„Chtěl jsem ti toho tolik říci, bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím. Tady se toho stalo tolik…“ Vyprávění se z něj hrnulo jako vodopád. S úsměvem mu naslouchala. Zase to přesvědčení, že události v SGH jsou středem světa, podobně jako u Meredith.
Pozorně se na ni zadíval. „Jsi opálená, vypadáš dobře, jak jsi na tom…?“
„Byla jsem na kontrole, zatím se metastázy neobjevují, rakovina je v klidu. Vyhrála jsem už celý rok života, snad mne čeká i další… A jinak…“ Začala mu vyprávět o misii, o své práci na poliklinice, o hurikánu a jeho následcích. Pozorně ji poslouchal.
„Ale nemusíš se tam vracet, že ne? Nebo – jak dlouho tam ještě budeš?“
Zhluboka se nadechla. Bylo to tady!
„Víš, když jsem tu byla naposled, povídali jsme si u jídla o tom, co je důležitější, jestli chirurgie, nebo láska. Vy všichni jste tehdy říkali, že pro vás je to chirurgie. Já jediná jsem volila lásku…“
Vzpomínal si na ten rozhovor, ale nechápal, proč se k tomu vrací.
„Tam v těch horách jsem něco pochopila. I pro mne je důležitější medicína. Proto se tam vrátím, budu dalších pět měsíců pomáhat tamním lidem. A potom – potom jsem dostala nabídku nastoupit do chirurgického programu jako rezidentka čtvrtého ročníku v Massechusetts General Hospital. Dokončím rezidenturu tam a budu se specializovat na pomoc zemím třetího světa. Neumíš si vůbec představit – nikdo z vás tady si to neumí představit! – jaká je tam hrůza a jak moc lékaře potřebují! Nevím, jak se to shoduje s tvými plány. Nemusíš se rozhodovat, dal jsi mi jasně najevo, že chceš jít dál beze mne. Já jsem teď na to také připravena. Třeba … třeba se potom zase setkáme…“
Z očí jí tekly slzy a kapaly na její tropickou zdravotnickou blůzu. Neplakala ale sama.
Překvapeně se na něj podívala. Alex Karev nikdy neplakal, alespoň ne veřejně. Teď však…
Silně se objali. Sbohem, lásko…!

Kapitola 7
Osamělí rváči


ALEX
Našel ji tam, kde očekával. Seděla na verandě své chatky, poslouchala déšť a pila pivo. Jediné, co ho překvapilo, bylo, že už měla vedle stolu dvě další lahve prázdné…
„Moc piješ! Potom na tebe tequilla nepůsobí…,“ oslovil ji.
Otočila se k němu, ve tváři zase ten nevyzpytatelný výraz.
„To nemusíš, Alexi. Byl jsi můj pacient. Postarala jsem se o tebe, jak nejlépe jsem uměla. Nic mi nedlužíš, víš to? Izzie je tvoje životní láska, nenech si jí utéct. Nestojí to za to. Věř zkušené!“, hořce se pousmála.
„Izzie si našla svou cestu, já také. Třeba se někdy v budoucnu ty cesty sejdou, třeba ne. To ale není tvoje starost, Teddy Altmanová! Když má Cristina problém s Owenem, jde za tebou. Když si Hunt neví rady s PTSD, ty pomůžeš. Když Sloanovo ego neuneslo, že Lexie přežila i bez něj, u koho se vyplakal? U tebe! Kdo mne vytáhl z těch mých sraček a sebelítosti? Ty. Ale ke komu ty chodíš, když ti je zle? Na čím rameni se ty můžeš vyplakat? A umíš to vůbec? Víš o mně skoro vše, ale já o tobě toho vím tak hrozně málo… Jaké běsy tě pronásledují, s čím se musíš prát?“
Vzrušeně přešel po verandě, zastavil se přímo před ní.
„Nechal jsem si od Cristiny vysvětlit tvou teorii o syndromu osamělého rváče. Víš proč ti práce s takovými případy tak jde? Protože jsi stejná. Ty jsi také osamělý rváč, taky si necháváš své problémy pro sebe, nedovolíš ostatním, aby ti pomohli.“
Uchopil ji za ruku.
„Jsem tady pro tebe. Ty jsi tu pro každého, kdo potřebuje, já budu pro tebe. Potřebuješ se s někým napít? Jsem tu. Potřebuješ se svěřit? Poslouchám a nechám si pro sebe. Chceš obejmout, pohladit? Jsem tu pro tebe. Chci ti pomoci se zase smát, zase tě někdy vidět opravdu šťastnou…“
Dívala se na něj svýma zelenýma očima. Četl z nich ostražitost, ale i touhu přijmout jeho nabídku…

TEDDY
Myslíš si, chlapečku, že bych ti měla říci o svých nočních můrách? Mám ti povídat o Monice, mé nejlepší kamarádce? O tom, jak jsme spolu prošly všemi školami od třetí třídy, po rezidenturu, smály se, povídaly si o první puse, prvním rande…? Mám ti povídat o jejím telefonátu z 9. září, jak mi říkala, že se kolem ní hroutí mrakodrap WTC, kde si byla něco vyřídit? Mám ti popsat, jak zní hlas nejlepší kamarádky ve chvíli, kdy na ní hoří šaty? Jak dlouho trvá, než mobil žárem přeruší spojení?
Nebo chceš radši slyšet o Iráku, o válce, o tom, jak jsem tam nastoupila plná nadšení a přesvědčení, že tím mstím Moniku a jak jsem postupně to nadšení a přesvědčení ztratila? Mám ti vysvětlovat, proč se na rozdíl od Owena nikdy nechlubím stříbrnou hvězdou za statečnost, kterou jsem si odtamtud přivezla? Myslíš, že se ti svěřím s tím, že mám sice moc ráda Arizonu Robinsovou, ale ve chvílích, kdy začne s těmi patriotickými frázemi, které pochytila od tatínka, bych ji nejradši udeřila?
A co třeba to, že jsem v tom pekle potkala chlapa, který se pro mne stal vším. Že jsem ho přivezla téměř šíleného po té, kdy mu v náručí vykrvácel náš kamarád Dan, tři týdny ho tahala z depresí a zoufalství. Že jsem mu nikdy neřekla, jak ho miluji, protože byl zasnoubený. Že pak zmizel, a když jsme se po letech znovu setkali, řekl mi, že má jinou?
Tak moc ráda bych to vše někdy někomu řekla. Máš to být ty? A třeba bych ti pak jednou mohla říci o mladém, naivním klukovi, hrajícím si na drsňáka, kterému jsem se v jeho vlastním zájmu musela dostat pod kůži a který se při tom všem nějak podivně dostal pod kůži mě…
Můžu ti věřit? Opravdu tu chceš být pro mne?
Tak ráda bych ti věřila…
„Tak dobrá…“


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron



www.greys-anatomy.cz
 
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz

skymiles v1.1 designed by CodeMiles Team -TemplatesDragon-.