Kapitola 2 Vztek
LEXIE Napětí mezi ní a Markem ji trápilo. Aby se na chvíli zbavila nepříjemných myšlenek na něj, zkusila se soustředit na podivné chování Teddy Altmanové. Byla z toho čím dál tím zmatenější. Co to ta Dr. Altmanová provádí? Znala ji, mnohokrát spolu sloužily. Vždy byla klidná, laskavá, velkorysá. Proč se tedy tak dramaticky měnila, kdykoliv přišla k Alexovi? Jako by to byl někdo úplně jiný… Před několika dny se mu třeba vysmála, když se zmačkaným papírovým kapesníkem netrefil z dálky do koše. Ležérně čtyřikrát po sobě vhodila papírovou kuličku ze vzdálenosti dvou metrů do koše a pak se zeptala: „Už jste přemýšlel nad tím, co budete dělat místo chirurgie, Kareve? S takovou ztrátou jistoty v rukou…“ Řekla to úplně klidně, s malinkým nádechem pohrdání. Lexie potom viděla Alexe, jak v každé volné minutě, když si myslel, že se nikdo nedívá, zkouší házet papírové kuličky do koše. Po dvou dnech už se pravou rukou minimálně třikrát ze čtyř hodů trefil. Dnes dopoledne to před Altmanovou předvedl – jakoby nic, jakoby mimochodem. Altmanová stejně ležérně hodila čtyři naprosto jisté hody do koše levou rukou, shovívavě ho poplácala to tváři a odešla. Lexie viděla, že Alex téměř puknul vzteky. Vzápětí však začal trénovat hod i levou rukou… Pomalu se jí začínalo rozsvěcet… „Vy se ho snažíte vyprovokovat, aby se sebou něco dělal, že?“ „Jste chytrá dívka, Lexie. Dobrá, prokoukla jste mě. Ale před Alexem to musí zůstat utajené. Pamatujte si – vy jste hodný policajt, já ten zlý!“ Pak se Teddy na chvilku zamyslela a řekla: „Dnes bych vás mohla využít, zkusíme Alexe popíchnout ještě trochu více…!“
TEDDY Rozhovor s Lexií ji přišel vhod. Pomalu začínala ztrácet inspiraci. Chovat se jako naprostá potvora jí dělalo problémy, bylo to však to jediné, na co Karev zabíral. Má rád chirurgii, můžeme na něj zkusit jít tudy, napadlo ji. Při příštím měření EKG a kontrole Alexových švů si zařídila, aby s ní byla Lexie v ordinaci. Začala si s ní povídat o připravované operaci nádoru Billa Warda, rozebíraly spolu problémy a rizika. Lexie byla opravdu chytrá, rychle pochopila, oč Teddy jde. Popisovala plánovanou operaci s takovým nadšením… Viděla, že Alexe jejich rozhovor zaujal. Chirurgické pudy začínaly přebírat kontrolu nad jeho chováním. Dokonce se na několik podrobností i zeptal. Nakonec Lexie udělala téměř přesně to, co si přála. „Mohl bys tu operaci sledovat na monitoru, spolu s Derekem, ne?“, navrhla. „To nepřipadá v úvahu! Karev je ještě hrozně slabý, ještě tam Averymu zkolabuje, naruší Shepherdovi koncentraci – ne, to nemůžu dovolit!“ „Jsem silný až dost, určitě alespoň tak, jako Derek!“, chytil se Alex na návnadu. „Derek už je sám doma, po většinu dne se stará sám o sebe. Ale dobrá, vidíte tu chodbu a schody na konci? Když dokážete před tou operací třikrát po sobě projít tou chodbou, vystoupit po schodech do mezipatra a vrátit se zpět, uznám, že jste ve stavu, abyste mohl sledovat tu operaci na monitoru, jak navrhuje Dr. Greyová. Ale pochybuju…“ Další dva dny Alex v každé volné chvíli chodil trénovat na chodbu. Třetího dne mu dovolila být na lůžku na pokoji se Shepherdem a sledovat náročnou operaci…
ALEX Nenáviděl Teddy Altmanovou. Byl si tím naprosto jist, nenáviděl jí tak, jako už dlouho nikoho jiného. Dříve se s ní moc nesetkával, připadala mu ale vcelku vlídná, klidná, vyrovnaná. Cristina o ní stále básnila, jaká je prý Teddy skvělá! Ale teď, kdy s ní přišel do styku, mu to bylo jasné. Ta ženská je pekelná potvora! Ať dělal, co dělal, nikdy se jí nezavděčil. Vždy viděl v jejích nazelenalých očích ten nádech blahosklonné nadřazenosti, který tak nesnášel. Vždy ho nějak shodila, popíchla, zatlačila někam, kam sám nechtěl. Bylo to k zbláznění… Přesunul se už z JIP na normální nemocniční pokoj, měl povoleny i vycházky po chodbě nemocnice. Očekával, že ho Altmanová každým okamžikem propustí do domácího ošetření, že se konečně zbaví její stálé buzerace. „Teď, co se Lexie opět nastěhovala k Markovi, byste byl v tom domě sám, jen s Meredith a Derekem. Derek sice dělá podstatně větší pokroky, než vy, přesto mu musí Meredith občas pomáhat. Jestli vás tam pustím, přibude jí jen další práce, vy se svou nešikovností budete pořád vyžadovat její pomoc…“ A tak se začal znovu učit zavazovat si tkaničky, oblékat a mýt se sám, starat se o sebe. Dnes mu dala do ruky tužku. Před tím mu s ní předvedla několik cviků, zručně ji protáčela mezi prsty. „Až tohle dokážete, nechám vás jít.“ Znovu a znovu to zkoušel. Proklínal své nešikovné prsty, proklínal Garyho Clarka, proklínal Teddy, proklínal i sebe. Nakonec to dokázal. Poprvé, podruhé i potřetí. Nemohl se dočkat, až přijde. „Podívejte, dokážu to!“ Sledovala ho s nevyzpytatelným výrazem ve tváři, jak provádí složitý cvik nejprve pravou, potom levou rukou. „Dobrá, Alexi, nějaký pokrok tu je.“ Bylo to to nejbližší pochvale, co od ní za všechny předchozí týdny slyšel. „Řeknu Meredith, aby vás odpoledne odvezla do domácího ošetření.“ Pak se k němu sklonila a zblízka se mu podívala do očí. „Ale neradujte se. Vaše rekonvalescence ještě neskončila. Budu vás pravidelně chodit kontrolovat!“ Najednou si uvědomil, že se na to vlastně těší. Bez ní by to byla nuda…
Naposledy upravil zdendap dne 04 srp 2010, 07:27, celkově upraveno 4
|