Tak zkusím napsat ještě jeden příběh, tentokrát se bude točit hlavně kolem Teddy Altmanové a Alexe Kareva. Nápad není úplně originální, četl jsem trochu podobnou anglickou povídku, zůstala mi v hlavě a tam mutuje v to, co teď zase budu postupně sepisovat. Nevím, jak to zvládnu časově, čekají mne ještě dvě velké akce 8.-15.8. a 20.8-5.9., tak se nezlobte, když to třeba nějaký čas potrvá.
Odehrává se zhruba paralelně s "Nevkročíš dvakrát do téže řeky", ale pokračuje dále do budoucnosti.

Osamělí rváči

Kapitola 1
Syndrom osamělého rváče

OWEN
Ležel na posteli vedle Cristiny a díval se do její tváře.
„Co je to ten syndrom osamělého rváče?“, zeptala se ho.
Dnes večer předváděla jejich nový byt přátelům. Přišla Meredith, Jackson s April, dorazila i Teddy. Při hovoru o ostatních, o Derekově rekonvalescenci, o Markových potížích s Lexie, o Baileyové a dalších, došla řeč i na znepokojivý stav Alexe Kareva. Od svého zranění prakticky nevyšel z depresí, i když se Lexie sebevíce snažila ho povzbudit a rozveselit.
„Obávám se, že on je typický kandidát na syndrom osamělého rváče,“ prohodila mezi řečí Teddy.
Nikdo z ostatních její poznámku nepochopil. Jen Owen věděl…
Myslel si, že ostatní její poznámku zamluvili. Teď se k tomu Cristina vracela.
„To je termín, který Teddy vymyslela tam, v Iráku.“ Na chvilku se zarazil. O Iráku nikdy nemluvil, i Cristině vyprávěl jen jednou, když byl opilý… Ale měl pocit, že teď už to snad půjde.
„Označovali jsme tím stav některých vojáků po zranění. I když jsme dokázali v mezích možností spravit jejich fyzická zranění, podléhali pak depresím. Nejhorší bylo, že nikdy nedávali navenek najevo, jak jim je. Odmítali o tom mluvit. Byli vychováni v tom, že správný chlap má vše zvládnout sám, že projevit city, nebo požádat o pomoc je projevem slabosti. Pokud navíc měli špatné zkušenosti z mládí, stávalo se, že byli ochotni věřit jen sami sobě. Prostě osamělí rváči… Někteří se z toho vyhrabali sami, řada jich ale skončila sebevraždou.“
„A to jim nedokázali pomoci cvokaři?“
„Jen málokterý z nich si s tím uměl poradit. Teddy tehdy z nouze vymyslela takovou metodu, jak se jim dostat pod kůži…“
„Šlo jí to?“
„No, měla asi devět mariňáků, na kterých to zkoušela. Sedm z nich se dalo do pořádku. Z těch zbylých dvou – jeden se oběsil hned na marodce. Druhý se zastřelil týden po návratu do Států.“
„Myslíš, že by něco podobného mohlo hrozit Alexovi?“
„Pokud si vezmeme, jaký je a jak ho známe a co jsme se dozvěděli o jeho dětství, je určitě minimálně hodně pravděpodobným kandidátem…“

TEDDY
Stála za oknem pokoje JIP a pozorovala Lexie, jak mluví s Alexem. Snažila se při tom vyčíst co nejvíce z jeho pocitů. Co vlastně cítí? Smutek? Zoufalství? Rezignaci?
Lexie se snažila být veselá, zábavná. Povídala nejrůznější novinky o jejich společných kamarádech, o nemocnici a jejím chodu, při tom se pokoušela Alexe přesvědčit, aby vstal z postele a zkusil chodit, že se může o ni opřít…
Uvědomila si, že to Lexie dělá špatně. V dobré vůli a od srdce, ale naprosto špatně. Každé její slovo, každé gesto naznačovalo, že Alexe lituje. A to žádný osamělý rváč nemá rád.
Dokázala už určit převládající emoci, dokonce tím ani nebyla příliš překvapena. Hlavním Alexovým pocitem byl vztek! Vztek na sebe, na svou bezmocnost, na Lexii, na Izzie, na celý svět, který mu od dětství dělal jeden podraz za druhým. Vztek není příliš příjemná emoce, když to ale nejde jinak, bude muset postačit…
Energicky vešla do pokoje, zkontrolovala monitory a zápisy v kartě.
„Nikdy jsem nečekala, že jste takový rozmazlený chcípák, Kareve.“, řekla věcně.
Viděla jak na ni Lexie vytřeštila oči. V Alexových očích se objevil vztek. To bylo dobře, musela toho využít.
„Sestry mají tady na JIP plno práce, vy je ale honíte a necháváte se opečovávat. Dokonce i bažanta aby vám nosily, to jste takový slaboch, že si čtrnáct dnů po zranění ani nedokážete dojít sám na záchod? A tady od Greyové si necháváte foukat na bebíčka, litovat…“
„To není pravda!“, vyletěl Alex.
„Kecy. Tak to dokažte!“
Viděla, jak se vztekle snaží postavit. Nepřehnala to, nepotrhá si stehy? Ne, povedlo se mu vstát. Zdravou rukou ze sebe strhnul sondy monitorů. Trochu se zapotácel, ale s oporou o zeď přece jen dokázal dojít ke dveřím WC. Tam se otočil na Lexii: „Běž pryč, Lex! Tohle musím zvládnout sám!“
„Jak můžete být taková…“, vyjela na ní Lexie se slzami v očích.
„Nemáte nic na práci, Greyová?!“, odsekla odměřeně. Nic nesmělo narušit její roli. Věděla, že je to pro Kareva jediná naděje. Jinak tu ta Izzie najde jen zatrpklého zlostného mrzáka, pokud se jí uráčí přijet, napadlo ji.

ALEX
Těžce dosedl na postel. Těch pár kroků po pokoji ho vyčerpalo mnohem více, než očekával. Vztek v jeho nitru hořel rudým plamenem. Co si to ta Altmanová dovoluje? Pravda, zachránila mu život, ale to byla její práce jako chirurga! Určitě jí nic nedlužil! A sestry? Jak se opovažují si stěžovat? Ale přece jen, nechat je o sebe pečovat, to asi nemusel… Nebude přece na nikom závislý, nikdy!
Chvilku oddechoval, potom se pozorně rozhlédl. Byl na pokoji sám, nikdo ani z venku nepřihlížel. Všichni mají plno práce, napadlo ho.
Opatrně vstal. Zkusil opět přejít přes pokoj podél zdi, chvílemi se přidržoval rukou. Vždy po několika krocích musel odpočívat, ale šlo to!
Nesmím být na nikom závislý, nesmím být jako máma…, blesklo mu hlavou, když šel již čtvrté kolečko kolem pokoje.
Jsem silný, vystačím si sám. Vždy jsem se o sebe musel postarat sám, tak co! Na nikom mi nemusí záležet…
A trochu nelogicky ho napadlo: A Altmanová bude zírat!

Ty jsi ďábel! A tohle se mi moc líbí, jak je v tom psychologie, tak jsem nadšená.


Jen drobná korektura:

"A to žádný osamělý rváč nesnáší." Buď místo žádný KAŽDÝ nebo to změnit na "A to žádný osamělý hráč nemá rád." (Promiň, nemoc z povolání.)

Kapitola 2
Vztek

LEXIE
Napětí mezi ní a Markem ji trápilo. Aby se na chvíli zbavila nepříjemných myšlenek na něj, zkusila se soustředit na podivné chování Teddy Altmanové. Byla z toho čím dál tím zmatenější. Co to ta Dr. Altmanová provádí? Znala ji, mnohokrát spolu sloužily. Vždy byla klidná, laskavá, velkorysá. Proč se tedy tak dramaticky měnila, kdykoliv přišla k Alexovi? Jako by to byl někdo úplně jiný…
Před několika dny se mu třeba vysmála, když se zmačkaným papírovým kapesníkem netrefil z dálky do koše. Ležérně čtyřikrát po sobě vhodila papírovou kuličku ze vzdálenosti dvou metrů do koše a pak se zeptala: „Už jste přemýšlel nad tím, co budete dělat místo chirurgie, Kareve? S takovou ztrátou jistoty v rukou…“ Řekla to úplně klidně, s malinkým nádechem pohrdání.
Lexie potom viděla Alexe, jak v každé volné minutě, když si myslel, že se nikdo nedívá, zkouší házet papírové kuličky do koše. Po dvou dnech už se pravou rukou minimálně třikrát ze čtyř hodů trefil. Dnes dopoledne to před Altmanovou předvedl – jakoby nic, jakoby mimochodem. Altmanová stejně ležérně hodila čtyři naprosto jisté hody do koše levou rukou, shovívavě ho poplácala to tváři a odešla. Lexie viděla, že Alex téměř puknul vzteky. Vzápětí však začal trénovat hod i levou rukou…
Pomalu se jí začínalo rozsvěcet…
„Vy se ho snažíte vyprovokovat, aby se sebou něco dělal, že?“
„Jste chytrá dívka, Lexie. Dobrá, prokoukla jste mě. Ale před Alexem to musí zůstat utajené. Pamatujte si – vy jste hodný policajt, já ten zlý!“
Pak se Teddy na chvilku zamyslela a řekla: „Dnes bych vás mohla využít, zkusíme Alexe popíchnout ještě trochu více…!“

TEDDY
Rozhovor s Lexií ji přišel vhod. Pomalu začínala ztrácet inspiraci. Chovat se jako naprostá potvora jí dělalo problémy, bylo to však to jediné, na co Karev zabíral. Má rád chirurgii, můžeme na něj zkusit jít tudy, napadlo ji.
Při příštím měření EKG a kontrole Alexových švů si zařídila, aby s ní byla Lexie v ordinaci. Začala si s ní povídat o připravované operaci nádoru Billa Warda, rozebíraly spolu problémy a rizika. Lexie byla opravdu chytrá, rychle pochopila, oč Teddy jde. Popisovala plánovanou operaci s takovým nadšením…
Viděla, že Alexe jejich rozhovor zaujal. Chirurgické pudy začínaly přebírat kontrolu nad jeho chováním. Dokonce se na několik podrobností i zeptal. Nakonec Lexie udělala téměř přesně to, co si přála.
„Mohl bys tu operaci sledovat na monitoru, spolu s Derekem, ne?“, navrhla.
„To nepřipadá v úvahu! Karev je ještě hrozně slabý, ještě tam Averymu zkolabuje, naruší Shepherdovi koncentraci – ne, to nemůžu dovolit!“
„Jsem silný až dost, určitě alespoň tak, jako Derek!“, chytil se Alex na návnadu.
„Derek už je sám doma, po většinu dne se stará sám o sebe. Ale dobrá, vidíte tu chodbu a schody na konci? Když dokážete před tou operací třikrát po sobě projít tou chodbou, vystoupit po schodech do mezipatra a vrátit se zpět, uznám, že jste ve stavu, abyste mohl sledovat tu operaci na monitoru, jak navrhuje Dr. Greyová. Ale pochybuju…“
Další dva dny Alex v každé volné chvíli chodil trénovat na chodbu. Třetího dne mu dovolila být na lůžku na pokoji se Shepherdem a sledovat náročnou operaci…

ALEX
Nenáviděl Teddy Altmanovou. Byl si tím naprosto jist, nenáviděl jí tak, jako už dlouho nikoho jiného.
Dříve se s ní moc nesetkával, připadala mu ale vcelku vlídná, klidná, vyrovnaná. Cristina o ní stále básnila, jaká je prý Teddy skvělá! Ale teď, kdy s ní přišel do styku, mu to bylo jasné. Ta ženská je pekelná potvora! Ať dělal, co dělal, nikdy se jí nezavděčil. Vždy viděl v jejích nazelenalých očích ten nádech blahosklonné nadřazenosti, který tak nesnášel. Vždy ho nějak shodila, popíchla, zatlačila někam, kam sám nechtěl. Bylo to k zbláznění…
Přesunul se už z JIP na normální nemocniční pokoj, měl povoleny i vycházky po chodbě nemocnice. Očekával, že ho Altmanová každým okamžikem propustí do domácího ošetření, že se konečně zbaví její stálé buzerace.
„Teď, co se Lexie opět nastěhovala k Markovi, byste byl v tom domě sám, jen s Meredith a Derekem. Derek sice dělá podstatně větší pokroky, než vy, přesto mu musí Meredith občas pomáhat. Jestli vás tam pustím, přibude jí jen další práce, vy se svou nešikovností budete pořád vyžadovat její pomoc…“
A tak se začal znovu učit zavazovat si tkaničky, oblékat a mýt se sám, starat se o sebe. Dnes mu dala do ruky tužku. Před tím mu s ní předvedla několik cviků, zručně ji protáčela mezi prsty.
„Až tohle dokážete, nechám vás jít.“
Znovu a znovu to zkoušel. Proklínal své nešikovné prsty, proklínal Garyho Clarka, proklínal Teddy, proklínal i sebe. Nakonec to dokázal. Poprvé, podruhé i potřetí.
Nemohl se dočkat, až přijde.
„Podívejte, dokážu to!“
Sledovala ho s nevyzpytatelným výrazem ve tváři, jak provádí složitý cvik nejprve pravou, potom levou rukou.
„Dobrá, Alexi, nějaký pokrok tu je.“ Bylo to to nejbližší pochvale, co od ní za všechny předchozí týdny slyšel. „Řeknu Meredith, aby vás odpoledne odvezla do domácího ošetření.“
Pak se k němu sklonila a zblízka se mu podívala do očí.
„Ale neradujte se. Vaše rekonvalescence ještě neskončila. Budu vás pravidelně chodit kontrolovat!“
Najednou si uvědomil, že se na to vlastně těší. Bez ní by to byla nuda…

Asi jsem se zamilovala... do Teddy (Je tak krásně dominantní ).

Zdendo... jen dotaz: Proč se neživíš psaním?

Já se živím divadlem. Už 25 let předstírám, že jsem učitel a 25 let moji žáci předstírají, že mi to věří...

To je vskutku poetické.

Teda to je zase krása Moc se mi to líbí, Teddy je tam úžasná

pár hodín tu nie som a tu sa rozbieha ďalšia skvelá fanfiction
vďaka tvojmu písaniu som si Teddy absolutne zamilovala

Teddy je hm