www.greys-anatomy.cz Právě je 16 črc 2020, 17:42

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina





Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 
  Verze pro tisk Předchozí téma | Následující téma 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Nenechám tě být
PříspěvekNapsal: 07 říj 2014, 23:58 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: 25 lis 2013, 08:59
Příspěvky: 70
Pohlaví: žena
Nejoblíbenější postava: Cristina Yang
Začala jsem to psát ještě v červnu. Jenže v létě bylo příliš mnoho slunce a v září zas mnoho práce. Do začátku 11. série jsem to nestihla.
Tenhle příběh začíná na konci 10. série a pokračuje v její atmosféře, což znamená sorry děcka, žádná akce. Takže jestli chcete, čtěte, ale já vás varovala.

* * * * * * * *

Nenechám tě být

Naše tělo je vybaveno pozoruhodným systémem hojení schopným samostatně odstranit většinu zranění, kterým jsme vystaveni v průběhu života. V první fázi hojení je rána opuchlá a bolestivá. V druhé fázi se vyplňuje novou tkání. Ve třetí se zavírá od okrajů novou kůží tak, aby se zcela uzavřela.
Určité typy ran se však hojí mimořádně těžce a mohou přetrvávat i roky. Říká se jim chronické rány.


Schůze vedení skončila. Richard Webber byl skleslý, nelíbilo se mu, jakým směrem se věci ubírali. Politika nadace ohledně Harper-Averyho ceny, která ho rozeštvala s Catherine. Dcera, o které neměl tušení. A teď mněl zmařit naději své kolegyně a přítelkyně, že by se mohla stát členkou vedení. Rozhodnutí Dr. Yangové převést svůj podíl se dalo zrušit, jenže Averyho nadaci se zalíbila myšlenka mít ve vedení dalšího člověka, který nemocnici zná, ale tam již nepracuje. Prý bude rozhodovat víc objektivně.
Atmosféra v nemocnici byla ne nepodobná vyhroceným vztahům tehdy na podzim po svatbě. Byli teď pohrouženi do svých osobních problémů. Meredith byla nevrlá a Webberovi i Dr. Pierceové se vyhýbala. Torresová a Robbinsová vedly studenou válku o výběr dárce spermatu a náhradní matky. Kepnerová byla taky plně pohlcena buďto těhotenstvím nebo vírou nebo obojím. Baileyová nemohla Jacksonovi odpustit zrušení výzkumu. Wilsonová a Edwardsová po odchodu kamarádů a Dr. Yangové ztratili jiskru. Huntovi myšlenky se toulali v dáli. Jakoby na všechny padl stín. Kdyby alespoň Amelie Sheperdová přinesla čerstvý vzduch, ale svými ostrými lokti zatím spíš zvedala vítr u sester a residentů.
Zaklopání na otevřené dveře zasedačky ho vyrušilo z pohroužení.
„Tak jak to šlo?“ Hlas Baileyové byl plný očekávání. Webber zavrtěl hlavou. „Mrzí mně to.“
Zasloužila by si tu funkci. Tak jako si Dr. Yangová zasloužila Harper-Averyho cenu. Jenže z rozhodnutí nadace nic z toho nebylo. Ani výzkum, na kterém Mirandě tolik záleželo, byť podle něj se za mikroskop nehodila. Ne, Baileyová nebyla jediná zklamaná. Vše, o co se Webber snažil, celý jeho život se otřásal v základech.

Miranda Baileyová se pomalu vrátila na kliniku Dennyho Duquetta. Rozhlédla se po čekárně a pokynula ženě, která byla na řadě. „Děkuji,“ řekla žena, zakašlala a Miranda ucítila pach žaludeční kyseliny smíšený s vůní žvýkačky. Vypadá tak, jak se já cítím, pomyslela si a pustila se do vyšetření.
„Tohle do labáku,“ přikázala o něco později stážistovi, „a zatímco budeme čekat na výsledky, sežeňte na konzultaci psychiatra“. Snažila se to říct potichu, jenže pacientka ji stejně slyšela.
„To nemusíte,“ odhrnula závěs.
„Za vaším zánětem jícnu se podle mých zkušeností skrývá víc, takže musíme.“
„Já vím, co mě dohnalo k mým potížím.“
„Budu hádat, zdá se vám, že jste moc tlustá.“
„Ne, tak to není.“
Miranda se na ni zadívala. „Ovšem, teď mi řeknete, že to není jenom zdání, ale skutečnost. Bez té konzultace vás nepropustím. Tak to prostě je a vy s tím nic nenaděláte.“
„Jo. Nenadělám nic se spoustou věcí,“ zavřela pacientka oči.
O něco později dohlížela Miranda na residenta, který vyšetřoval pacienta na vedlejším lůžku, nemohla ale neposlouchat rozhovor za závěsem.
„Tak já potřebuji psychologa? Spíš byste se měl starat o lidi, co mají to potěšení vtloukat vám ideály, ale když se za těmi ideály natáhnete, udeří vás do žaludku. Prý můžu změnit svět. Mohu být čímkoli si umíním. Jenom se zapomněli zmínit, že jakmile vám bude třicet, máte na všechno zapomenout a podřídit se primitivní biologické funkci, na kterou vaše schopnosti ani vzdělání nemají pražádný vliv. Zajímají snad někoho vaše sny, a co děláte pro jejich dosažení? Nemám zajímavou práci, nejsem žádná mozkovna ani nejsem bohatá, vím, že svět asi nezměním, ale i tak chci něco víc, než mít příštích dvacet let života nalinkovaných.“
„Lidé, kteří nenacházejí seberealizaci v práci toho obvykle docílí nějakým hobby. Máte nějaké?“
„Měla jsem. Jezdívala jsem na koni…“
„Koně? Zajímavé. A odvážné.“
„Vidíte, o tomhle mluvím. Na koni to bylo… výjimečné.“
„Co se stalo?“
„Nebyl můj a odstěhovali se. Nejsem dobrý jezdec, na jiného koně si netroufnu. Takže i bez vás vím, že jsem pěkně v prdeli.“
„Není to bulimie. Antidepresiva bych zatím nepředepisoval, návštěvy psychologa ano,“ odevzdal pak konzultující psychiatr Mirandě kartu.
Stephanie Edwardsová přinesla výsledky. „Žádná operace, postačí antibiotika a léky na snížení tvorby kyseliny, že jo,“ řekla zklamaně. Miranda přeběhla výsledky, přikývla a šla pacientku propustit.
„Udělejte mi radost – neplýtvejte jídlem a udržte jej v sobě, ano? I takhle pomůžete změnit svět,“ řekla jí.
Miranda se dívala ke dveřím ještě dlouho poté, co pacientka odešla. Taky jí vzali něco, díky čemu se cítila výjimečně a dala tomu duši. Neočekávali od ní převratné objevy, co změní svět. Byla matka a dobrý chirurg. Nic víc už od ní neočekávali. Webber alespoň otevřeně ocenil její schopnosti. A pak jí odepřeli i tuhle cenu útěchy.

Owen Hunt zkontroloval své pooperační pacienty a zamířil …kam? Jeho mysl již neměla na co se soustředit a on se přistihl, že bezcílně kráčí chodbami. Ocitl se u dveří, za kterými vedla chodba pro údržbu. Vydal se po ní. Pamatoval si každý okamžik, kdy potřeboval zastavit čas. V místnosti s ventilační šachtou proud vzduchu vždy odnesl jakoukoli spojitost s okolitým světem. Byl to úkryt. Jenže teď, teď… Rozhlédl se kolem. Kouzlo bylo pryč. Byla to jenom místnost s ventilační šachtou.
Vešel do ponuré zasedačky. S přibývajícími mračny se v místnosti dělala stále větší tma.
Netušil, že není sám. Ten, co ho pozoroval, až moc dobře rozuměl tomu, o čem přemítal.
„Doufám, že se nestrhne taková bouře jako před rokem,“ řekl Webber poté, co si odkašlal.
„To bych taky nerad,“ přikývl. „Promiňte, neviděl jsem vás, půjdu.“
„Ne, ne, to je dobrý. Zůstaňte.“ Rozhostilo se ticho, ale nebylo nepříjemné.
„Víte, Cristina by při konverzaci o počasí převracela očima,“ ozval se Hunt po chvíli. „Šla by si najít nějakou operaci. Na operačním sále neprší.“
„Hunte, co vás tady ještě drží?“, zeptal se Webber přímo.
„Promiňte?“
„Já byl ženatý, oba jsme měli manželství. Ale nešlo jen o to udělat, co se považovalo za správné. Já neměl odvahu žít jinak. Jinak, než se očekávalo. Adele jsem miloval a měli jsme dobrý život.
Celý život, každý den, se však sám sebe ptám, co kdyby. Protože s Elis Greyovou jsem měl pocit, že žiju… víc. Pokládal jsem to jenom za vášeň, zamilovanost, která pomine. Sejde z očí a za nějaký čas, sejde z mysli. Jenže takhle to nefunguje. Ne, pokud je to ta pravá.“
„Při vší úctě, nechte to být.“
„Nemůžu to nechat být. Elis věřila v to, co by mohlo být, ale já neměl odvahu. Společenské konvence a to nepohodlí, když se jim člověk vzpouzí. Byla sice osmdesátá léta, ale já neměl odvahu vybrat si bílou ženu. Mohl jsem mít dceru. Elis mohla být šťastná. Meredith mohla mít oporu. Adele mohla najít někoho, kdo by nebyl tolik pohlcen prací a věnoval jí mnohem víc času a pozornosti, kterou si zasloužila.“
„Ale vždyť… já se o to co kdyby snažím. Chci mít rodinu a …“
„Ne, nesnažíte. Schováváte se za důvod, proč ne.“
„Co máte za problém? Chcete zpátky místo šéfa chirurgie?“
„Na téhle potápějící se lodi? Jak dlouho asi potrvá, než ji opustí všichni schopní doktoři?“
„Vás žere, že vaše přítelkyně ničí vaši nemocnici, to vědí všichni. Tak mě z toho laskavě vynechte.“
Podrážděný Hunt rychle vyšel ze zasedačky, shodil ze sebe plášť a zamířil do baru přes ulici. Přestože pořádně lilo, zvolnil krok. Přál si déšť. Přál si smýt tu pachuť porážky. Chtěl využít všechny možnosti, které mu život nabízel. Chtěl létat, ale zatím jenom padal.

Když Owen Hunt do baru, všimnul si Dr. Baileyovou. Přisedl si a objednal ještě jednou to, co měla.
„Stalo se něco?“, zeptal se.
„A vám?“
Podíval se na svůj promočený zevnějšek. „Prší.“
„Vypadám snad jako blbej stážista? Na tohle se neptám. Vím, proč jsem tu já, ale proč jste tu vy?“
„Chci se napít?“
„Co vás tak srazilo na kolena, že vypadáte jako vyblednutá kopie sebe sama? Nedostal jste hračku, kterou jste chtěl? Já taky ne.“
Po chvíli Miranda pokračovala. „Nemůžu, nechce se mi už dívat na ten váš utrápený obličej. Poslední dva roky mi vážně stačili. Kdysi jste býval jak teriér, který doráží, kým nedostane, co chce. Kopli vás do čumáku nebo co? Odkdy berete ne jako odpověď?“
„Mirando…“
„Takže budete s tím svým utrápeným obličejíčkem čekat, dokud vám hračku nedá nějaká jiná? A pak už budete šťastný? Počkat, vždyť jiná to chtěla udělat a vy jste se s ní rozešel.“
„S Webberem jste se snad na mně dohodli nebo co?“
„Tak Webber se na ten váš strašně nešťastný fejs už taky nemůže dívat? A víte co, dělejte si, co chcete. Jen ať se už nemusím dívat na ten váš… “
„… utrápenej fejs“, dokončili s Huntem společně.
„Mám strašnou chuť na Ranýho Alzheimra,“ dodala. Při té vzpomínce se oba smutně usmáli.

Meredith Greyová vztekle naťukávala údaje do elektronické karty pacienta a potichu hřešila, když tablet nereagoval na silné doteky displeje. Stephanie Edwardsová čekala na další příkazy. Snažila se téměř nedýchat, aby svou nadřízenou nepodráždila ještě víc. Uplynul téměř měsíc, co odjela Yangová a včera byla malá oficiální rozlučka s Derekem Sheperdem.
„Promiňte, mohu Vám pomoct?“ zeptala se, přestože věděla, že to olituje.
„Pomoct mi? Chcete snad místo residentury dělat opatrovatelku, kterou si teď musím najít k dětem a všechno zvládat sama, no, vlastně s malou pomocí švagrové, zatímco můj manžel si odjede splnit sny na druhý konec země? Ne? Tak buďte zticha!“ Medúza byla zpět v plné síle.
Miranda Baileyová, která byla svědkem scény, by za jiných okolností Dr. Greyovou za její neprofesionalitu zetřela. Dnes se však rozhodla nekazit si náladu. Odjet si splnit své sny znělo tak sobecky. Něco si dokázat trochu zakomplexovaně. Ale jít za svým snem, to bylo povznášející.
Poprvé po dlouhé době pozdravila s úsměvem dokonce Jacksona Averyho. Jakmile spatřila Hunta, zamávala na něj.
„Šéfe, mohu na vteřinu?“, zašvitořila mile.
„Poslouchám.“
„Víte, jak jsem se tehdy litovala v baru, že jsem nedostala hračku, kterou jsem chtěla? Tak jsem se nechala inspirovat doktorkou Yangovou.“
„Tím chcete říct co?“, zachmuřil se.
„Ucházela jsem se o místo vedoucí obecné chirurgie v Presbyteriánské a vybrali mně.“

„April, za to přece nemůžeš,“ snažil se Jackson Avery uklidnit špatné svědomí své manželky.
„Prostě mu to oznam. Víš, že Baileyová mě dnes pozdravila a usmívala se přitom? To je znamení, že všechno bude dobrý,“ stiskl jí ruku, vtlačil polibek a šel za pacienty. April z povzdálí koukala na rozladěného šéfa. Podešla pár kroků, zastala a vrátila se zpět, a to ještě několikrát, než si ji všimnul. „Kepnerová, tak už sem pojďte,“ řekl netrpělivě, aniž by vzhlédl od karty.
„Doktore Hunte, víte, jak jsem vám před měsícem říkala, že-“
„April, zkraťte to,“ povzdechl a podíval se na to ztělesnění rozpaků.
„Mám rizikové těhotenství, a proto nemohu dál pracovat, je mi líto, promiňte.“
„Skvělý. Ještě někdo další odchází?“, vyšlo z něho ostře a dřív, než se stihl omluvit, ozval se mu za zády hlas. „Když o tom mluvíte, já.“
„Cože?“, otočil se Hunt společně s April nevěřícně k Webberovi.
„Jenom na týden nebo dva, beru si dovolenou. Zaslechl jsem, jak vám Miranda sdělila, že odchází.“
„Cože? Baileyová odchází?“, vypískla April.
„April, neječte!“, okřikl ji Hunt a zháčil se. „Promiňte. Dobrá, zajděte na osobní vybavit papíry a dávejte na sebe pozor.“
„Díky, budu. Nashledanou.“
„Doktore Webbere, nešlo by vaši dovolenou posunout? Jistě chápete, že odchod někoho jako Baileyová, ke všemu tak skoro po Sheperdovi a Yangové, není dobrý pro morálku. Grey-Sloan Memorial teď potřebuje motivaci.“
„Právě proto to odsunout nejde. Ano, žere mě, že politika nadace ničí tuhle nemocnici. A ještě víc mě žere, že Catherine od té doby není má přítelkyně. Pojedu za ní, a pokud budu muset, utábořím se tam, dokud nezmění názor. Pro mě a Catherine a pro tuhle nemocnici jiná cesta není. Baileyovou čekalo místo vedoucí tady. U Yangové bylo nad slunce jasnější, že za rok, nanejvýš dva, se vedoucí stane. Přijít o takový talent… Oběma to přeju, jenže jejich úspěch má příliš trpkou příchuť.“
„Třeba bych nemusel jet, kdyby se podalo odvolání. Ještě se to dá stihnout,“ nadhodil Webber. Hunt však na jeho narážku nereagoval.

Když se šla April rozloučit s kolegyněmi, zpráva o odchodu Baileyové se začala šířit jako požár. Na Hunta se sesypalo množství otázek a dokonce výčitek. Větší starosti mu však dělalo pokrýt služby na pohotovosti. Doteď si bral služby navíc, protože chtěl. Teď už nebude mít na výběr. Večer, až všechen rozruch utichl, se vybral naproti do baru alespoň na chvíli zapomenout na starosti. Myšlenky se mu však stále vraceli k práci. Baileyovou bez problému nahradí, pro kolegy to však bude ztráta, co mu již dali pocítit. Místo Sheperda teď měli Amelii Sheperdovou, místo Dr. Russella měli Dr. Pierceovou. Místo Yangové… Místo Yangové tady nebyl nikdo.
Zdržel se jen na jedno pivo. Když se pobral pryč, na schodech právě dotelefonovala velice štíhlá žena s dlouhými vlasy.
„Skvělý,“ povzdechla a ohlédla se zpátky za sebe a zase dolů, jako by se rozhodovala kam jít. Pak se to seběhlo rychle. Postřehl slabý výkřik a zděšení v její tváři, když zle stoupla. Byla jen tři nebo čtyři schody od něj. Rychle se zapřel a napřáhl ruky, aby ji zachytil. Snažila se udržet rovnováhu, seč mohla, stejně mu však skončila v náručí.
„To jsem nemotora, díky,“ vybrebtala.
„Dobrý?“
„Ano,“ odpověděla, jakmile ale udělala krok, noha se jí podlomila a Hunt ji zachytil druhýkrát.
„Pomalu, posaďte se,“ pomohl ji k židli a začal přehmatávat kotník a koleno.
„Bolí?“
„Ne, ani ne. Mám jen křeč ve svalu.“
„Možná se vám udělá výron, tady vám na to můžu dát jedině studený obklad“, řekl a hned šel za barmanem něco sehnat.
„Mohli bychom to pro jistotu zrentgenovat, dělám hned naproti, víte.“
„Jste moc hodný, díky, ale nechci vás zdržovat, beztak jste byl myslím na odchodu.“
„Ano… vlastně…,“ nějak se mu odejít nechtělo. Tehdy se na něj podívala o něco déle.
„Promiňte… já vás nevyhazuju, vlastně kamarádka to zrušila, takže mohu vás na něco pozvat? Když už jste mi tak pomohl.“
„Jsem Jane a nekoušu,“ představila se, když chvíli váhal.
„Owen,“ posadil se.
„Tak, hm … běžně se házíte mužům v barech kolem krku?“, rozhodl se přelomit ticho ne nejšťastnějším způsobem. Ona se však zasmála. Objednali si a pak už hovor plynul. Byl jí povědomý. V jedné chvíli si vzpomněla. Tehdy po vyšetření na klinice se tady zastavila. Seděl u baru vedle doktorky, která ji tehdy vyšetřila. Bylo pondělí a podnik byl téměř prázdný, nemohla neslyšet, o čem se bavili.
„Je vám něco?“, zeptal se.
„Ale nic, nic. To jen, že za chvíli tohle zvláštní střetnutí skončí. A přemýšlím, jak skončí.“
Hunt nevěděl, co si o tom myslet. To, co řekla, co obvykle naznačovalo žádoucí vývoj událostí, nějak nesedělo s tím, jak to řekla. Ne svůdně, spíš unaveně.
„Já… teď nehledám vztah, nemohu si nic začít,“ řekl.
„Já taky ne. Ale je mi s vámi dobře, tak… co s tím uděláme?“
Krátce se zasmál v rozpacích.
„Nenaznačuji sex. Tedy možná jo. Ale ne dnes,“ pokračovala. „Nevím, jak bych to nazvala… letní láska? Něco takového, ale ne randění. Žádná očekávání.“
„Přátele s výhodami?“, nazdvihl obočí.
„Ne, přátele si pečlivě vybírám. Vás ještě neznám, promiňte,“ žertovně pokrčila nos a zavrtěla hlavou.
„Tak letní dobrodružství?“
„Letní dobrodružství? Jo, to se mi líbí.“ Zašmátrala v kabelce. Našla papír, pero a napsala telefonní číslo.
„Půjdu už domů. Zavolejte. Nebo ne, neuháním vás,“ opatrně si stoupla a napřáhla ruku. „Ráda jsem vás poznala.“
„Podobně,“ usmál se.

Následující dva týdny měl Hunt plné ruce práce. Začalo léto a lidé ve zvýšené míře sportovali. Přespával v nemocnici a do přívěsu chodil jenom po věci. April se doma nudila, proto se rozhodla připravit doktorce Baileyové večírek na rozloučenou.
„Doktore Hunte,“ zastavila ho April, aby ho zpravila o průběhu, „doktor Webber se dnes vrací, aby stihnul večírek. Všechno je připravený a snad už jenom maličkost… Myslíte, že byste se mohl oholit?“ Hunt si pomnul tváře a ochotně přikývl.
„Měla bych ještě jednu prosbu…. Jak jsem řekla, všechno je připravený, tudíž zas nebudu mít nic na práci, tak mě napadlo, že vás požádám, zda byste mi nedovolil pomáhat s administrativou.“
„April, budu moc rád, když mi pomůžete. Jen abych pak neměl průšvih u vašeho manžela.“
„Díky, díky moc doktore Hunte a nebojte, Jackson o tom ví.“
Když se upravený vydal na večírek, na chodbě se setkal s doktorem Webberem.
„Tak jak si vedla kavalerie?“
„Hunte, říkal jste o tom někomu? O tom, proč jsem si vzal dovolenou?“
„Ne, proč?“
„To je dobře. Nepotřebují další zklamání.“ Na večírek dorazili mlčky.

Na večírku se Arizona Robbinsová přichomýtla k neklidné Meredith a zeptala se jí, co se děje.
„Co by se dělo? Kdysi jsme měli papírová lejstra, kterými jsem mohla mlátit o zeď nebo o stážisty a nerozbili se. Kdysi se udělovala Harper-Averyho cena jenom těm nejlepším. Kdysi jsem měla kamarádku, které bych mohla říct, co se děje!“
„Tak to řekni mně.“
Meredith se zhluboka nadechla, vydechla, aby se uklidnila. Kdysi se cítila talentovaná a možnosti měla otevřené. Teď měla dvě malé děti, manželství na dálku, stagnující výzkum a zatajenou sestru, na kterou by její matka byla bez debat mnohem pyšnější. Dr. Pierceové se vedlo mnohem lépe a byla mnohem úspěšnější.
„Mělas někdy pocit, že někdo jiný žije život, který měl být tvůj?“ Arizona se slabě usmála, nevěděla co říct. Se Stephanie, která stála kousek dál za nimi, trhlo.
„Já věděla, že to bude k ničemu,“ povzdychla Meredith. Vlastně, proč by se měla špatně cítit jenom ona? Zamířila k Webberovi.
„Shodil jste na mně a Dr. Pierceovou bombu. Prý v zájmu vyčištění vzduchu. Ale požádal jste mně mlčet o tom, že jejím otcem jste pravděpodobně vy. Držela jsem slovo a mlčela a mám toho již plné zuby. Takže buď jí to řeknete vy, nebo…“, nedokončila větu.
„Greyová, Greyová,“ vyrušila je Miranda. „Dohlédnete mi na kliniku?“
„Jistě.“
„A i když vím, že to stejně bude k ničemu, požádám vás ještě, abyste na mou kliniku nevláčila vaše osobní a rodinné tajemství, stačí, že jich je plná nemocnice již od dob, kdy jste sem přišla. Víte, kdyby mi nezrušili laboratoř, asi bych se pokusila zjistit, proč měla Lexie tak výjimečnou paměť a proč doktorka Pierceová tak neuvěřitelně přirozeně vyniká v chirurgii, zatímco vy, v porovnání s nimi… no, prostě nic.“ Meredith a Webber v úžasu otevřeli ústa. Miranda se spokojeně usmála. Odchod z téhle nemocnice byl tak osvobozující.
„Mohla byste taky stvořit dinosaury,“ podpichla jí Amelie Sheperdová, když procházela kolem. Štiplavou poznámku nechala Miranda nepovšimnutou.
„To se ale již nedozvíme,“ věnovala krátký mrazivý pohled Jacksonovi na druhém konci místnosti.
Nebyla jediná, koho oči na něm spočinuly. Meredithina slova o životě, který měl být její, rezonovala Stephanie v uších. Dávno zapuzené myšlenky byly najednou zpět. Vrhla ještě jeden kradmý pohled na Jacksona a April, vzala si koláčky a odešla z místnosti. Úkryt nalezla na únikovém schodišti. Po chvíli se ji od únavy začali zavírat oči, dokud nezaslechla, jak o poschodí níž vešli další lidi. Postavila se na odchod, ale chybějící zvuk očekávaných kroků a mlaskání ji přimělo vykouknout. No jasně, zase ti dva, jako by to nemohli dělat v Karevovém domě. Vyšla zpět na chodbu.
„Počkej na mě, jdeš na tu rozlučku? Konečně jsem skončila,“ zavolala na ni od výtahu Jo Wilsonová.
„Co je, co koukáš tak vybouraně,“ zeptala se, když došla k Stephanie.
„Ale nic, nic. To jen, že… napadlo mě, že… bych vypadla na nějaký letní hudební festival a zavolala jsem jedné kamarádce, chodívala se mnou tady do baru, se mnou a s… Averym. Tak jsem jí zavolala a ona mi řekla, že jede se svýma kamarádkami a ani mě nepozvala se přidat,“ rychle si vymyslela Stephanie.
„To jako, že teď již nechodíš s pracháčem, tak jí nejsi dobrá? Pěkná nána. A proč ses nezeptala mně, jestli bych nešla?“
„Ani nevím, asi proto, že když nejsi tady, jsi pořád s Alexem. Šla bys bez něho? Mimochodem, přijde na rozlučku?“
„Volal, že se zpozdí.“
„Počkej,“ zastavila ji Stephanie. Jo čekala, ale Stephanie stále nic neříkala. Měla by jí to říct? Ale co? Ani si nebyla jistá, zda skutečně viděla Alexe.
„Tak co je?“
„Zapomněla jsem si na schodišti pager,“ zalhala. Rychle se vrátila, Jo ji následovala. Co nejtišeji otevřela dveře a vykoukla o poschodí níž. Nikdo tam již nebyl.
„Mám ho, celý čas byl v kapse.“
„Kvůli tobě nám snědí všechny muffiny,“ pobídla ji Jo. „Víš, uvažovala jsem, že když Baileyová svedla něco tak úžasného s virem HIV, možná by přispěla i k vakcíně proti Ebole, která teď řádí v Africe. Je to škoda.“ Stephanie přisvědčila.

Hunt začal pociťovat neklid a podráždění. Měl pocit, že v obleku nevydrží už ani minutu. Chtěl od všeho pryč. Rozloučil se s Mirandou a rychle odešel se převléct. Tehdy v džínsech našel papír. Chvíli se na něj díval a zahodil jej do koše. Nasedl do auta, nastartoval, ale neodjel. Byl rozhozený. Odchod Baileyové jen potvrdil to, co Webber věděl jako první. Ztráta talentu jako Yangová nebyla jen rána, byl to začátek konce. Uvědomil si, že do Webbera vkládal naděje. Velké naděje týkající se nemocnice. A možná jednu tak nepravděpodobnou, zpropadenou, šílenou… udeřil do volantu.
Nevěděl, co přesně ho přimělo vrátit se. Vytáhnul z koše papír s číslem a zavolal na něj.
„Zdravím, Owene.“
„Ahoj. Já… počkat, jaks věděla, že jsem to já? Číslo jsem ti nedával, nebo ano?“
„Nedával. Nevím, doufala jsem. Nikdo mi o tomhle čase nevolává.“
„Promiň, asi je už pozdě.“
„V pořádku.“ Nastalo ticho. „Owene?“
„Promiň, já… vím, že to bude znít divně, protože jsem sám zavolal, ale… tohle nepůjde. Promiň. Nedávno jsem prožil něco, o čem jsem věděl, že to skončí. Pouštěl bych se do něčeho stejného. Tak proto.“
„Nebude to stejný. Mě nemiluješ.“
„I tak… promiň. Promiň, že jsem rušil. Ahoj.“ Ale než stihl zavěsit-
„Myslím, že se topíš.“ Ztuhl. „Myslím, že máš co dělat, aby ses udržel na hladině, a nezbývají ti síly na nic jiného. Ani se ohlížet po nějaké záchraně.“
Pomalu se posadil.
„Mně nemusíš nic vysvětlovat. Já tě nezachráním. Jenom jsem chtěla… ani nevím. Pro mě je to teď buď tohle anebo se začít přejídat. Vlastně ani to ne, kvůli nakupování jsem teď v debetu.“
Nakupování, jídlo, pití. Jej to táhlo k tomu poslednímu. Zatím se mu dařilo držet na uzdě, ale měl chuť ty opratě zahodit. Pokud k tomu mělo dojít, možná bylo lepší plácat se v tom s někým, nežli sám.
„A co... co chceš dělat?“
„Počkám na výplatu.“
„Ne, já myslel, co navrhuješ.“
„Zítra je čtvrtého července. Nezajdeme do města na oslavy?“
„Mám službu. Právě díky oslavám budu mít hodně práce.“
„Pravda. A co pátého? Výlet do lesa? Hlásí pěkné počasí.“
„Sama s neznámým do lesa, nebojíš se?“
„Pokud se mi pak postaráš o psa… Stejně má radši muže.“
„Tak jo. Ozvu se.“
„Dobře. Měj se.“ Zavěsila. Rozhlídla se po svém novém jakž-takž zařízeném podnájmu a dopila pohár vína. Ne, rozhodně se nebála. Třeba by to tak bylo lepší.

Přestože Hunt uléhal po dlouhé službě vyčerpaný, jeho spánek nebyl bezesný. Jako tolikrát předtím, hleděl do prázdné galerie a pokaždé procitnul zpocený, s bušícím srdcem. Bylo kolem oběda. Zavolal jí. Rozespalým hlasem ho požádala, aby pro ni přijel.
„Dlouhá noc?“, zeptal se, když ji uviděl v slunečních brýlích.
„Jo. A mnoho terapie,“ posadila se na obrubník.
„Je ti špatně?“
„Jenom když se hýbu. Promiň. Musel si v noci takových vidět.“
„To nic. Když jsem již tady, aspoň ti pomůžu a vyvenčím.“
„Díky.“
Pes byl celkem velký, černý a huňatý, s ušima hoře. Byl to dobrák, ale jeho vzhled vzbuzoval respekt. Okamžitě si byli sympatický. Nechtěl však jít od paničky pryč, dokud mu nehodila míček. O půl hodiny byli zpátky.
„Pozvala bych tě dál, třeba koukat na filmy, co za prvé nezní moc dobrodružně a za druhé máš jistě něco lepšího než zabít den s někým po opici.“
Neměl. Vlastně byl rád, že nešli na výlet, taky byl unavený. Uvelebili se před televizí. Zatímco přepínal programy, zazvonil jí mobil.
„Ne mami, žádné závěsy ani záclonky dnes kupovat nebudeme. Nevím kdy, třeba nikdy. Nechybí mi. Jo. Měj se.“
„Pochopíš to? Včera bylo čtvrtého července a ona chce dnes vybírat záclonky. Co je, co tak koukáš?“
„Nic, nic. Jen bych potřeboval taky se tak rozbít,“ řekl.
„Týden nechci chlast ani vidět, ale pak tě beru za slovo,“ zachraptěla.
Netrvalo dlouho, než se obraz a zvuk zlily v jedno. Z dřímot je vytrhnul pager.

„Kopni to do sebe,“ přikázala mu. „To ti pomůže se rozhýbat.“
„Co myslíš tím se rozhýbat?“
„Tancovat, co asi, snad sis nemyslel, že tě tahám do nejlepšího rockového podniku ve městě jenom kvůli pití.“
„Cože? To ne.“
„Bude to odvaz, uvidíš.“
Zdálo se, že ho zachrání náhoda v podobě její spolužaček z vysoké, které si přisedli. Kapela skončila rozcvičku a pozdravila publikum, které jim to oplatilo potleskem. Prostor před pódiem se rychle zaplnil hloučky lidí. Owenova společnice najednou vyskočila od stolu s jednou z holek jak zelektrizovaná. Bavila se. Neohlížela se. Skákala s rukou ve vzduchu se znakem ďábla. Její energie přitahovala pozornost. V tu chvíli neexistovalo nic, co by dokázalo spoutat tu divokost. Přestože se mu zdálo, že již nemá sil, zas a znovu vyskočila. Zdálo se mu to, anebo v klubu bylo tepleji? Zadýchané se vrátili ke stolu a ovívali se nápojovým lístkem. Když si odhrnula vlasy z krku, nemohl se dívat jinam.
„Cítím se jak na střední,“ řekl.
„Proč?“
Naklonil se co nejblíž. „Protože sedím u stolu s nejžádanější holkou v klubu,“ zašeptal jí do ucha.
Zůstalo jí ještě větší horko. „Tak to jsem ráda, že nejsme v striptízovém klubu,“ zasmála se ve snaze odlehčit situaci. Věděli, že rozehrál hru, ze které tak lehce nevyváznou.
Objednal další pití a o dva pohárky později si z plného hrdla zazpívali.
„Tak takhle si oslavovala čtvrtého července? Tuším lituji, že jsem měl službu,“ řekl v dobré náladě.
„Kéž by. Kámoš mě pozval na grilovačku na zahradě. A další své přátelé – dvojice, které se vystatovali tím, jací jsou borci, že zplodili dítě, postavili dům a příštích dvacet let zůstanou v práci, kterou nenávidí, jen aby měli na hypotéku a raz za čas na rodinnou dovolenou, ze které přijdou ještě víc vynervovaní. Jako by snad život křečka běhajícího v kolečku byl něčím smysluplným, protože tak jim to řekli jejich mámy a těm zas jejich mámy a z televize a plakátů se na nich usmívají dětské tváře a jejich rodiče, jako by se dítě rovnalo štěstí a nic jiného nemělo cenu. A tak jsem to pořádně zapila.“
„Co je?“, všimla si jeho zaražený výraz.
„Tak co je?“, vrtala dál. Pak jí to došlo. „Aha. Tak to je dokonalý. Musím na vzduch.“
Nepokusil se ji zastavit. Bylo po dobrodružství. Chtěli si vydechnout, vyčistit rány, ale nasypali si tam sůl. Ale přece jen… Vybral se za ní. Rozhlédl se a zbadal ji, když se s ní dal do řeči nějaký opilý mladík.
„Pěkně si to tam rozbalila, kotě.“
„Díky, tak to jdu zas zbalit,“ pohla se pryč, jenže zastal ji cestu.
„Co tak soukromé vystoupení pro mě,“ přistoupil blíž.
„Pusť mně, nebo tě to bude bolet,“ přecedila skrz stisknuté zuby. V tu chvíli byl již Owen u nich.
„Hodně bolet,“ dodal. Mladík si dal neochotně odchod.
„Díky.“
„Tuším máme za sebou první dobrodružství. Před dalším…“
„Dalším? Vážně?“, podívala se na něj. Přikývl.
„Dlužíš mi výlet.“ Potlačila úsměv.
„Před dalším dobrodružstvím bychom asi měli vyložit karty na stůl,“ dořekl.
„Vybalit kufry? Úplně? Vždyť jsme spolu ještě ani nespali. Tedy doslovně vzato ano, ale víš jak to myslím.“
„Vím.“ Nastala pauza.
„Tak jo, vyložím kartu. Jaks odehnal toho dotěru, tak teď se jako na střední cítím já.“
Dívali se jeden na druhého. Navázali tam, kde přestali. Předtím, než odkryli sami sebe. Vzduch houstl napětím. Pouštěli se do něčeho, co hrozilo, že je zlomí ještě víc. Možná bylo poškození příliš velké na to, aby se opravilo, a nezbývalo, než rozbít se na malé nesložitelné kousky. Možná právě nutkání rozbít se a shořet byl jediný způsob, jak začít úplně od začátku. Zdvihla hlavu výš a jejich rty se setkali. Možná právě tohle byl ten způsob.

„Doktore Avery,“ zastavil Hunt na chodbě Jacksona, „všiml jsem si, že již tři dny po sobě rušíte operace. Děje se něco?“
Jackson k němu stál čelem, ale díval se zamračeně jinam. „Podle všeho dítě bude mít těžkou vadou. April je proti potratu,“ dostal ze sebe pomalu.
„To je mi líto,“ řekl, ale Jackson již kráčel pryč. Když o něco později potkal Meredith, zeptal se jí, zda o tom věděla.
„Ano. Ti dva si neumí nechat nic pro sebe. Ale komu Baileyová řekla, že tuhle nemocnici zahlcuje rodinnými trablemi? Mně!“
„Cítím se špatně. Před pár dny mi April něco chtěla, ale já si neudělal čas. Chtěl bych to napravit, chtěl bych jí nějak pomoct.“
„Hele, nech ji být. Nejsi její manžel ani nemáš dělohu. Jestli tě to uklidní, vyplakává se u Amelie. Bude to znít hnusně, ale jsem tomu ráda. Alespoň mám klid od řečí o doktorce Pierceové.“
„Jakých řečí?“
„Améliiných. Kdyby ses v posledním čase zajímal o tuhle nemocnici místo o bůhvíco, tak bys věděl, že ty dvě si celkem rozumějí, asi něco jako spojenectví outsiderů. Má švagrová se pokouší prolomit ledy mezi potomky Elis Greyové. Jako by to k něčemu bylo,“ zvrtla se a odešla za roh, kde vrazila do Dr. Pierceové.
„Skvělé,“ odfrkla Meredith nakvašeně.
„Promiňte,“ prohodila Dr. Pierceová ledově.
„Vy mně taky.“
Za pár dní se Jackson zastavil za Huntem, aby mu sdělil, že o dítě přišli a že neví, kdy zas April nastoupí do práce.
Na konci léta Meredith poprosila Hunta, stále bydlícího v přívěsu na jejich pozemku, o pomoc s dětma. Její opatrovatelce brzy začínala škola a musela si hledat novou. Zabíralo mu to téměř všechen volný čas, ale na konec letního dobrodružství neměl Hunt ani pomyšlení. Naopak, sám pro sebe nacházel důvody proč pokračovat. Dokud na dětském hřišti nepotkal někoho, kdo chtěl to samé co on.

„Jak to šlo s April na sále?“, zeptal se Jackson Meredith na svou manželku.
„Celkem fajn. Žádné důvěrnosti.“ Zatímco Meredith tomu byla ráda, Jackson ne. Tohle nebyla April, kterou znal. Také ho mrzelo, že se nikdo, pokud věděl, vůbec nepozastavil nad tím, že April již nenosila svůj zlatý řetízek s křížkem.
„Neboj, jsem si jistá, že co nevidět bude zas jako dřív,“ povzdechla, ale Jackson již kráčel pryč.
Poté vyhledala Owena.
„Owene, pokud nebudeš mít službu, nechtěl bys Díkůvzdání strávit u nás – s Amelií, mnou a Derekem?“, zeptala se.
„Službu mít nebudu, ale ne, díky. Budu s Melissou.“
„Stejně se nejspíš pohádáme. Derek se bude chvástat, Amelie prskat a já budu řvát na děti. S kýmže to budeš?“, zháčila se a nadzvedla obočí.
„S přítelkyní. Vypadá to vážně. Má dceru, hodně nespratnou a panovačnou, vůbec spolu nevycházíme, takže mám trochu obavy. I když Melissa tvrdí, že mi to jde výjimečně dobře,“ vysypal ze sebe. Meredith se nadechla, aby tomu přívalu slov udělala konec, ale pokračoval.
„Budeme u jejího bratra, který má větší dům. A ne, nebude péct ani vařit, jestli se chceš zeptat na tohle.“
„Přestala jsem poslouchat u slova vážně,“ zmrazila jeho nadšení klábosit.
„No, snad se z toho nestane tradice,“ přehodila suše.
„Z čeho?“, zeptal se.
„Každé Díkůvzdání nová přítelkyně.“
„Půjdu se podívat za April,“ nechal pichlavou poznámku bez komentáře. Po chvíli hledání a vyptávání se, Owen našel April na příslužebně.
„To v téhle nemocnici nemůžu být chvíli osamotě bez toho, aby se mě někdo pořád nevyptával, jak se mám? Není mi fajn, ale zabít se nehodlám, stačí?!“, vybuchla.
„Pojďte,“ pokynul jí a zavedl jí do místnosti s ventilační šachtou.
Meredith odešla do lékařského salonku k počítači přečíst si emaily. Rychle proběhla očima odesílatele. Cristina jí již dlouho nenapsala. Ona jí také ne. Byla pohroužena do výzkumu, s kterým se jí začínalo dařit. Nechtěla to zakřiknout, a tak si to raději nechávala zatím pro sebe, aby se na ni opět nedívali, jako když vytiskla vidličku. Oči jí zastali na jménu Shane Ross. Co jen může chtít? Možná posílá nějaké chvástavé zprávy a fotky, jako by toho neměla dost od Dereka a Cristina je příliš zaneprázdněna geniálními nápady, než aby je poslala sama. To, co si přečetla, se však netýkalo chirurgie nebo výzkumu, ale Cristiny. Nebyly to dobré zprávy. Co ale mohla dělat?

Derek políbil Meredith na tvář a začal prostírat na sváteční večeři. „Stále jsi mi neodpověděla na návrh strávit Vánoce s mou rodinou. Poslal jsem ti to již před pár dny. Přemýšlelas o tom vůbec?“
„Souhlasím, pod jednou podmínkou: nebudou to dva týdny, ale týden. Ten další týden ti nechám děti a pojedu si konečně užívat i já. Cristina přicestuje za rodinou na svátky, chci jet za ní do Kalifornie.“
„A Amy je pak přiveze zpět do Seattlu?“
„Neznám její plány, ale žádám snad příliš, když po tobě jednou za půl roku chci, abys udělal něco jako otec?“, usmála se na něj Meredith až příliš sladce. Minimálně tohle jí dlužil.
„Tak jo vy dvě hrdličky, pádím do nemocnice, mějte se, jak chcete a něco mi nechte,“ proběhla Amelie pokojem ke dveřím a byla pryč. Ve skutečnosti měla času dost, nemusela náhlit, chtěla se však předtím ještě někde stavit. Sama nemohla uvěřit, jak dlouho to trvalo. Jiní by si kladli otázku, zda to netrvá příliš dlouho, aby šlo jenom o sex. Ale oni ne, chtěli po sebe jenom to, a to se jí líbilo. Jiskřilo to mezi nimi od prvních neshod u chirurgického případu. Byl sebevědomý a obvykle hrubý. Ani jeho pozice, která si vyžadovala jemnější způsoby, ho příliš neotesala. Chtěli jenom uvolnit napětí. Jen jednou. A pak znova. Zaklepala na dveře.
Přemýšlel, zda nepokouší štěstěnu. Dařilo se mu, a to bylo opojný. Zaklepání se ozvalo znovu. Nebylo to správné, ale zatím to nikomu neubližovalo. Zatím to bylo neškodné. Drsný holky ho prostě přitahovaly. Alex otevřel.

„Dům je trochu nekonvenční, jako ten tvůj přívěs, ale mnohem prostornější. Myslím, že se ti tam bude líbit. Zack to koupil se vším všudy, nechal si zařízení, ale podle mě by si měl dům zařídit každý podle svého, měl by tam vnést sebe, pokud to má být domov. Zack mi na to pověděl, že jemu by zařizování trvalo léta. Na tom ale přece nezáleží, že ne,“ povídala Melissa, zatímco řídila. Zaparkovala a Owen zapomněl dýchat. Nemohl se mu nelíbit, vždyť… kdysi ho sám vybíral.
Vstoupili do zrenovované bývalé hasičské stanice. Doufal, že neuvidí jejich nábytek, ale po jiných majitelích. Osud však z krutosti svého žertu neslevil. Každičkou buňkou svého těla se nutil soustředit na konverzaci. Přistihl se, jak napíná svaly, ve snaze ubránit se vzpomínkám. Melissa si všimla, že je nesvůj.
„Promiňte, jsem jenom unavený, půjdu na chvíli na vzduch, abych se probral.“
„Počkej, alespoň ti můžu ukázat terasu na střeše,“ nabídl Zack.
Když se ostatní vrátili dolů, Owen ještě ostal. Vzduch byl chladný, ulice prázdná a tichá. Zdálo se, jako by byl jediným živým na světě. On a pes, který štěkal opodál. Ten neodbytný zvuk Owena přinutil vyhledat psa pohledem. Na lavičce vedle něj někdo ležel. Opět se zahleděl ponad domy a opět se vrátil k psovi. Možná by se tam měl podívat. Ten člověk byl zřejmě jen unaven oslavováním, ale byla by to být záminka vzdálit se z tohoto domu. Zastal dál od psa, který přestal štěkat, zavrtěl chvostem a zakňučel.
„Hej, slyšíte mě?“, zavolal. Reakce se nedočkal. Podešel blíž. Pes k němu přiběhl a Owen se instinktivně přikrčil a odvrátil, kdyby zvíře chtělo zaútočit, ale ucítil jen teplý jazyk na ruce. Pes se vysloveně těšil. Pohladil jej. Až zblízka si uvědomil, že se podobá na psa Jane, vlastně byl úplně jako on. Owenovi oči se rozšířili, když odhrnul vlasy z tváře ženy na lavičce. Byla to ona, páchla pitím, a přestože s ní několikrát silně zatřásl, nemohl ji probrat.

Jo Wilsonová seděla v jídelně a počítala hodiny do konce služby. „Než skončím, Alex bude jistě spát,“ povzdechla, když si k ní přisedla Stephanie.
„Chudinko, mě čeká služba s Sheperdkou. Myslíš, že se Derek Sheperd někdy vrátí?“, prohodila, Jo však byla zjevně duchem nepřítomna.
„Tak jo, zkontroluju tvé pacienty,“ převrátila Stephanie očima. „Ale mám to u tebe.“
„Díky, jsi ta nejlepší kamarádka,“ rozzářila se Jo, podala ji tablet se záznamy a běžela se převléci.
Stephanina služba s Sheperdkou byla tentokrát hladká, bez jakýchkoliv jízlivých poznámek, její šéfová se zdála většinu času zamyšlená. Ani ve snu by Stephanie nenapadlo, že ráno uvidí Jo se zarudlýma očima čekat na ni na schodech před domem. Celé týdny trnula, jestli se jí Jo nezmíní o nějakém podezření, ale jak čas plynul, na tu záležitost z rozlučky Baileyové zapomněla jako na smrt. Zrada přišla nečekaně, bez jakéhokoliv varování. Lidé to přirovnávali k úderu do žaludku. Výstižnější bylo přirovnání k úderu do místa s příhodným názvem trojúhelník.

„Tak jo, vypumpovat žaludek, nasadit kapačku s roztokem glukózy a kontrolovat životní funkce,“ nařídila Baileyová residentovi. Než se začala věnovat dalšímu pacientovi, uslyšela známý mužský hlas a šla se tam podívat.
„Doktor Hunt… co se děje?“, zeptala se překvapeně.
„Baileyová… přivezli sem jednu známou, otrava alkoholem.“
„Ta násoska je vaše známá? Měla dnes hodně za co děkovat, že jo,“ okomentovala způsobem sobě vlastním a pokračovala by, nebýt Huntova obličeje, který prozrazoval strach.
„Můžete si při ní dřepnout, ale přece víte, jak to chodí. Uděláte líp, když půjdete domů. Že jste to vy, nařídím některému z mých nohsledů, aby vám zavolal, až ji budeme propouštět, ano?“
Přikývl, nadiktoval kontakt, poděkoval a pomalu se odebral. Vrátil se po psa, kterého zatím střežila Melissa, a druhý den ráno si vzal v práci volno.
„Řekneš mi, co se včera stalo?“, zeptal se, když ji dopravil z nemocnice domů a ulehla do postele.
„Nepamatuju se“.
„Proč jsi tolik pila?“ Odpovědi se nedočkal. Prázdný pohled upírala na bílou zeď.
„Udělám čaj a přinesu ti rohlík. Musíš něco sníst.“ Když se vrátil, po tvářích jí stékaly slzy. Pomalu, jedna za druhou.
„To si pamatovat nechci,“ řekla, zavřela oči a usnula. Když se probrala, byla již tma. Owen seděl u televize i se psem.
„Díky, že ses o něj postaral,“ podešla k němu.
„Za nic. Chci ti pomoct. Řekni a já to udělám.“
„Pojďme do lesa.“ Takovou žádost nečekal, ale souhlasil. Měl jejich výlety rád. Klid zeleného lesa byl únikem od každodennosti sterilní operační sály. Žádné rozhodování, jenom kladení nohy před nohu. Zvětšující se únava těla obvykle přinášela pokoj mysli. Tak jo, zítra.

Šli trasou podle jejího přání. Bylo chladno, ale jim to nevadilo. Dokud nesprchlo. Přestože se hýbali, v mokrých věcech ji začala třást zima.
„Au, kruci, to bolí,“ snažila se rozmasírovat si křeč na krku. Zastavil.
„Dej si dolů batoh.“
„Ne, hřeje mě,“ odvrátila se. Fyzické nepohodlí chladu a křeče proti její vůli otevíralo bránu zoufalství, od kterého se snažila utéct. Stiskla víčka a zhluboka dýchala, aby to potlačila. Myslela si, že to nevidí.
„Tak, dobrý, pokračujeme,“ otočila se koukajíc do země a vrazila do něj. Objal ji.
„No tak, chyť se mně.“ Chytla ho kolem pasu nejdřív zlehka, pak se přitiskla silněji. Ramena se jí chvěla, po lících stékaly teplé slzy.
„Co se stalo?“, zeptal se tiše.
„Zemřel. Autonehoda. Chtěla jsem se k němu vrátit a on zemřel.“
„Proč ses neozvala, mohl jsem tu být pro tebe, mohl jsem…“, nedokončil.
„Co? Mohls mě držet jako teď? Chci, aby mě držel on!“, propukla v pláč. Srdceryvný, zoufalý pláč.
Stáli tak, dokud se nesebrala.
„Díky, je mi tepleji.“
„Ale mně ještě ne,“ nepustil ji. A pak se mezi ně vetřel pes.
Pokračovali mlčky, dokud nezbadal něco na obloze.
„Podívej,“ ukázal do výšky.
„No tohle,“ vydechla, když jsi uvědomila, na co se dívají. Dva orly bělohlavé předváděli svůj zásnubní tanec. Vzájemně zachyceni svými pazoury padaly střemhlav dolů k zemi, aby se v poslední chvíli odpojili a vzlétli.
„Dej ho na vodítko, občas se prý stane, že padnou na zem a nerada bych, aby můj pes zakousl národní symbol.“
Po chvíli orly zmizeli z dohledu a oni se dívali na okolitou scenérii. Procházeli ponad rokli, takže měli krásný výhled. „Jdeme?“, zeptal se, když měl pocit, že se kochali dost dlouho. Podívala se na něj pohledem, jako by se ještě neprobrala ze zaujetí. Pohlédla na psa, slabě se usmála a přikývla. Udělal několik kroků, když uslyšel, „odpusť…“. Otočil se.
„ …a postarej se mi o psa.“ Stihl jenom vykřiknout.

Dr. Webber pozdě večer procházel chodbou kolem zasedačky, ve které doktor Hunt ještě pořád seděl nad papíry, které se nasbíraly za celý týden, co ho zastupoval. Vešel dnu.
„Doktor Webber,“ zvedl Hunt zrak, „Jdete právě vhod, chtěl jsem se vás zeptat na… ehm, na to jak, ehm, jak si vedou rezidenti?“
„Tak už toho nechte,“ řekl Webber. „A řekněte mi, co se stalo. Zvu vás.“
„Mám teď psa,“ odpil si Hunt přímo z láhve. „Nějak jsem ho zdědil. Vyšetřovala mně policie, kvůli smrti jeho majitelky. Byl jsem jediný svědek. V jejím byte našli dopis na rozloučenou, a tak to uzavřeli.“ Webber tiše naslouchal.
„Věděl jste, že orly bělohlavé vytvářejí páry na celý život? Vyhledal jsem si to na netu. Viděli jsme je, chvíli před tím. Měl jsem něco tušit. Dvořili se, dřív než běžně, ještě není jejich období, ale copak na tom záleží, když našli toho jednoho…“
„Něco málo jsem o tom četl. Někdy se tak ztratí ve vášnivých námluvách, že se nechtějí toho druhého pustit, ani když se zřítí k zemi. Ale bez té vášně by to již nebyly oni. Nebyly by to orly bělohlavé,“ řekl Webber.
Owen se usmál vzpomínkám, které mu ožili před očima. „Měla vášeň pro hudbu. Mohla toho ještě tolik prožít. Jak to, že neviděla žádnou jinou možnost?“ poté se podíval na Webbera.
„Taky vám tak bylo?“ Webber přikývnul.
„Někdy to člověk prostě nevidí. Musí přijít někdo jiný a ukázat mu to. Někdy… to… prostě… nevidí…“, dokončil Webber pomalu a napřímil se.
„Jak to, že mě to nenapadlo dřív,“ vydechl.
„A co?“
„Nic důležitého. Ale v tomhle předvánočním období se musí jednat rychle. Promiňte Owene, ale možná budu zítra potřebovat volno.“
„Jistě, jen zavolejte.“

Meredith procházela kašlajíc kolem vánoční výzdoby, která již z chodeb Grey-Sloan Memorial pomalu mizela. Najednou strnula.
„Doktorka Baileyová, co vy tady děláte?“, usmála se a šla ji vstříc. Miranda ji zastavila zdviženým prstem.
„Za prvé, držte své bacily dál ode mě. Za druhé, jsem zpátky, protože jsem se téměř nevídala s manželem. Za třetí, nejsem na sebe pyšná, ale takový je život. Za čtvrté, vydržte, vždyť on se připlazí.“
„Za prvé vítejte, za druhé to doufám, protože jsme se s Derekem strašlivě pohádali,“ odvětila Meredith.
„Nechci o tom nic slyšet,“ odkráčela Miranda pryč.
„Chyběla jste mi,“ zasmála se Mer přes záchvat kašle.
„Greyová, proč mi tady běháte s takovým kašlem? A vůbec, neměla jste mít dovolenku a být na východním pobřeží?“, zastavil se u ní Hunt.
„Byla jsem. Děcka ochořela a Derek byl pověřen něčím strašně naléhavým. Měla jsem mít týden jenom pro sebe, ale nechtěla jsem je nechat samotné s Derekovou rodinou, pro Zolu a Baileyho to jsou přece jenom cizí lidi, tedy kromě Amelie, ale ta měla svoje plány. Tak jsem tady. Myslím v Seattlu, ne v práci, jenom jsem přišla něco zkontrolovat. A nesmím zapomenout zrušit letenku. Jak to jenom řeknu Cristině…“
„Cristině?“
„Měla jsem jet za ní, copak jsem to právě neřekla?“
„Ne, neřekla.“
„Aha, tak už to víš. No a co ty a… Melissa?“
Neměl chuť se o tom bavit a už vůbec ne o tom přemýšlet. Zapípání pagera přišlo v pravou chvíli. Konal automaticky. Díky zkušenostem mohl předvídat komplikace a byl na ně připravený. Přesto v průběhu operace nastal moment, kdy se musel rozhodnout. Měl vědomosti a měl instinkt. Udělal vše proto, aby byl výsledek tak dobrý, jak jen mohl být. Tady a teď mohl přinutit kostky osudu, aby se přetočili ještě jednou. Mohl změnit vše. Zašil poslední ránu a pohledem zabloudil na galerii. Téměř vše.

Před několika měsíci to bylo jako z deště pod okap. Někdy to člověk jednoduše nevidí. Jako když přes stromy nevidíte les. S chlapcem Ethanem si rozuměli, s Melissinou dcerou ne. Bylo možný, že by si neuměl najít cestu ani ke své dceři, kdyby ji měl? Jaký by to byl otec? Rozhlížela se kolem. Neviděla ho. Měl tenhle malý okamžik, kdy bylo všechno možný. Již se nechtěl potácet mezi ženami, které se jí podobaly a těmi, které se hodily do jeho představ o životě. Chtěl mít domov, kariéru a rodinu. Čas ani místo nebyly důležité. To nejdůležitější bylo s kým. Přišel až těsně k ní, když byla zády.
„Tak se zdá, že bez tebe nikdy nevydržím déle než půl roku,“ řekl měkce. Ztuhla.
„Meredith nepřijede, koupil jsem její letenku.“
„Owene…,“ řekla po dlouhé chvíli.
„Nemůžeme vědět, co život přinese. Nemůžeme vědět, co se stane. Nechci milovat nikoho jiného. Ty jsi ten důvod, proč pomyšlení na rodinu dává smysl. Vím, že chceš říct ne. Vím, že mi nemůžeš nic slíbit a já to od tebe nežádám. Jen mi neber naději a jednou to nějak uděláme. Můžeme mít hospodyni a taky chůvu. Nezáleží, jestli to bude za pět, nebo deset let. Stejně budu mít hodně práce s budováním kariéry ve Švýcarsku, takže…“
„Cože? Nedovolím ti…“, otočila se, a jakmile na sebe pohlédli, nedokázala dokončit větu.
„Takže co ti říkám je, že se tě budu držet a nedovolím ti pustit se a ty uděláš totéž, protože tak je to správný. Protože když ztratíme toho, kterého jsme milovali, všechno ostatní, co nám dávalo pocit, že žijeme, najednou vybledne.“
Nadechla se.

Richard Webber se usmíval. Byl jediný v místnosti, kromě Jacksona Averyho, který věděl, co se chystá. Změny, které těď měli být na schůzi oznámeny, se mu líbili.
S Catherine Averyovou si k sobě opět nacházely cestu. Věci ohledně Harper-Averyho ceny se vrátili do normálu, i když ho mrzelo, že to rozhodnutí nepřišlo od ní. Jak to v životě chodí, člověk nemůže mít všechno, vždycky to je něco za něco.
„Představuji vám nového majoritního vlastníka nemocnice Grey-Sloan Memorial“, představil Jackson Avery muže vedle sebe a posadil se mezi ostatní.
„Vy jste ten, co nás tehdy odmítl,“ vzpomněla si Meredith. Usmála se na Dereka sedícího vedle ní, překvapeně a šťastně zároveň. Bylo to lepší než Vánoce. Jako by někdo mávl čarovným proutkem. Derek byl zpět a Amelie na něj již nežárlila. Její kariéra dosáhla příčku nejvyššího uznání. Nejen její bratr byl nejlepší v oboru. Potvrzeno prezidentem Spojených států. Jo, a doma je čekal krásný černý pes. Pak se podívala na prázdné židle, kde kdysi sedávali Callie s Arizonou a pocítila píchnutí. Derek se jistě nevzdá svého snu, tak jako se Arizona nevzdala Afriky. Ale teď byl tady, byly spolu. Co přijde, to vyřeší, až dozraje čas.
Nový majitel počkal, než rozruch utichl, a pak oznámil další změnu.
„Představuji vám nového šéfa chirurgie, vlastně šéfku,“ otevřel dveře zasedačky a pozval dnu Mirandu Baileyovou.

Chronická rána se vždy hojí jizvou. Jizvy jsou vyvýšené nad okolitou kůži, hrubé, ztvrdnuté, neestetické a často svědí. Pro postižené chronickými ranami však není jizva ničím neplnohodnotným.
Je to vykoupení.
Jizvy obvykle postupem času vyblednou nebo se zmírní. Některé se však spontánně neupraví nikdy. Bujní a bolí i po letech. Jestli se vám vytvoří dobrá nebo špatná jizva, to neovlivníte. Jenomže i špatné jizvy se mohou zahojit. Tak co uděláte? Necháte to být?


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvek: 1 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron



www.greys-anatomy.cz
 
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz

skymiles v1.1 designed by CodeMiles Team -TemplatesDragon-.