2. řada
2×1 (Syndrom vykrvácení srdce – Raindrops Keep Falling On My Head)
začátek epizody:
Meredith: Být dobrým chirurgem, znamená myslet jako dobrý chirurg. Emoce vytvářejí chaos. Hezky je schováte a vstoupíte do čisté, sterilní místnosti, kde je postup prostý… říznout, zašít a zavřít.
konec epizody:
Meredith: Dokonalosti člověk dosáhne cvičením. Teorie říká, že čím víc myslíte jako chirurg, tím víc se jím stáváte… Lepší je zůstat neutrální a nezaujatý. Řízni, zašij, zavři. A je jen horší tohle vše zapomenout a prostě nemyslet jako chirurg. A vzpomenout si jaké to je – myslet jako lidská bytost.
2×2 (Co je moc, to je moc – Enough Is Enough (No More Tears))
začátek epizody:
Meredith: Mám tetu, která kdykoli vám něco nalévala, pronesla :”řekni dost.” Teta pronesla, “řekni dost” a my jsme to samozřejmě nikdy neřekli. Neřekneme “dost” protože na té možnosti, že něčeho bude víc, něco je. Víc tequily, víc lásky. Víc čehokoli. Víc je prostě lepší.
konec epizody:
Meredith: Na sklenici z poloviny plné, je něco smutného… Musíme vědět, kdy říct “dost”. Myslím, že je to pohyblivá hranice. Barometr touhy a potřeby. Záleží to na každém člověku.. a záleží na tom, co se nalévá. Někdy… chceme jenom ochutnat. A jindy, takové slovo jako dost existuje. Sklenice je i bezedná. A my všichni… chceme prostě víc.
2×3 (Donuť mě se neovládnout – Make Me Lose Control)
začátek epizody:
Meredith: Chirurgové jsou po kontrole bažící zrůdy. Se skalpelem v ruce se cítíte nezastavitelně. Není žádný strach, není žádná bolest. Máte 3 metry a jste neprůstřelní. A pak opustíte operační sál a celá ta perfektnost, celá ta krásná kontrola je najednou v prachu.
konec epizody:
Meredith: Nikdo nemá rád ztrátu kontroly, zvláště pak chirurg- není pro něj nic horšího. Je to známka slabosti, že se nevyrovnáte s úkolem. A stále jsou chvíle, kdy se to od vás prostě vzdálí, kdy se svět přestane točit a vy si uvědomíte, že ten malý blyštící se skalpel vás už nezachrání. A nezáleží na tom, jak tvrdě budete bojovat. Stejně spadnete. A to vás vyděsí až k smrti. Jedině nahoře před pádem, dáváte šanci svým přátelům, aby vás chytli.
2×4 (Zapírej, zapírej, zapírej – Deny, Deny, Deny)
začátek epizody:
Meredith: Klíč k přežití na nemocniční praxi je zapírání. Zapíráme, že jsme unavení. Zapíráme, že jsme vyděšení. Zapíráme, jak moc chceme uspět. A ze všeho nejvíc zapíráme, že zapíráme. Vidíme jen to, co chceme vidět a věříme tomu, čemu chceme věřit. A ono to funguje. Lžeme sami sobě tak moc, že za chvíli nám naše lži připadají jako skutečnost. Tolik zapíráme, že nepoznáme pravdu ani když je přímo před náma.
konec epizody:
Meredith: Někdy se k nám realita připlíží a kousne nás do zadku… a když už to začne hořet, můžeme jen plavat. Svět předstírání je klec,ne kokon. Můžeme si jen lhát sami sobě. Jsme unavení. Jsme vystrašení. Popírání nemění nic na pravdě. Dříve či později musíme všechno popírání odložit stranou a čelit světu s hlavou vztyčenou, pistolí připravenou… Popírání není jen nějaká řeka v Egyptě. Je to zpropadenej oceán. Tak jak se máme ubránit, abychom se v něm neutopili?
2×5 (Sem s bolestí! – Bring The Pain)
začátek epizody:
Meredith: Bolest přichází v mnoha podobách… Malé píchnutí, trocha přecitlivělosti, náhodná bolest, obyčejné bolesti, se kterými žijeme každý den.. Pak je tu druh bolesti, kterou nelze ignorovat. Stupeň bolesti tak vysoký, že přehluší vše ostatní… Nechá svět kolem zmizet… Až to jediné, nad čím můžeme přemýšlet … je jak moc to bolí… Jak zvládneme tu bolest je jen na nás. Bolest… Umrtvujeme, necháváme jí projít, přijímáme jí, ignorujeme… A pro někoho je nejlepší cestou jak ovládnout bolest, prostě to vydržet až do konce.
konec epizody:
Meredith: Bolest. Musíte jí prostě nechat projít, doufat, že rychle sama odejde, doufat, že rána, která ji způsobuje se zahojí. Nejsou žádná řešení, žádné jednoduché odpovědi. Prostě se zhluboka nadechněte a počkejte až ustoupí. Většinou lze bolest zvládnout. Ale někdy vás bolest dostane, když to nejméně čekáte… Praští vás pod pás a nenechá vás se postavit. Bolest. Musíte se prostě probojovat, protože pravdou je, že, před ní nemůžete utéct a život jí jen stále přidává.
2×6 (Ti, co vědí – Into You Like A Train)
začátek epizody:
Meredith: Všeobecně platí, že, lidé mohou být rozřazeni do jedné, nebo dvou skupin. Na ty, kteří mají rádi překvapení a na ty, kteří ne. Já… je nemám ráda. Nikdy jsem nepotkala chirurga, který by měl rád překvapení. Protože, jako chirurgové, rádi všechno víme. Musíme vše vědět. Protože často, když nevíme, lidé umřou a nastanou soudní pře.
konec epizody:
Meredith: Jako chirurgové… Musíme vědět, co co obnáší. Musíme vědět, jak se postarat o naše pacienty. A jak se postarat o druhé. Nakonec… musíme přijít na to, jak se postarat sami o sebe. Ale jako lidské bytosti, je někdy lepší zůstat v temnotách. Protože… v temnotách je možná strach… ale je tam také naděje.
2×7 (Ať je o čem mluvit – Something to Talk About)
začátek epizody:
Meredtih: Komunikace je ta první věc, kterou se v životě učíme… Legrační je, že když dospějeme a naučíme se všechna slova a začneme mluvit, je stále těžší vědět, co říct, nebo jak poprosit o to, co opravdu potřebujeme.
konec epizody:
Meredith: Na konci dne se mohou přihodit věci, kterým nemůžete pomoci, ale můžete si o nich promluvit. Některé věci prostě nechceme slyšet. A některé věci říkáme, protože už nemůžeme mlčet. Některé věci prostě řekneme, protože tu není jiná možnost. Některé věci se necháváme pro sebe. Některé věci prostě mluví sami za sebe.
2×8 (Nech to být – Let It Be)
začátek epizody:
Meredith: V osmé třídě jsme na angličtině museli číst Romea a Julii. Pak nás pro velký úspěch paní Snyderová donutila odehrát každou část. Sal Scaffarillo byl Romeo. Jak si to osud přál, já byla Julie. Všechny ostatní holky mi záviděly, ale já měla trochu jiný názor. Řekla jsem paní Snyderové, že Julie byla pěkná kráva. Pro začátek, zamilovala se do kluka, kterého nemohla mít, pak kvůli jejímu vlastnímu špatnému rozhodnutí oklamala osud. Paní Snyderová mi vysvětlila, že když se do hry přimíchá osud, možnost volby občas vyletí oknem. Ve zralém věku třinácti let, jsem si byla jistá, že ta láska, stejně jako život, je o rozhodování… A osud s tím nemá co dělat. Každý si myslí, jak je to romantické. Romeo a Jule. Pravá láska, jak smutné. Pokud byla Julie tak hloupá, že se zamilovala do nepřítele, vypila lahvičku s jedem a usla v hrobce, …tak si zasloužila to, co jí potkalo.
konec epizody:
Meredith: Možná že Romeo a Julie byli předurčeni být spolu, ale jen na chvíli. A pak jejich čas uplynul. Pokud by to věděli předem, mohlo být všechno v pořádku. Řekla jsem paní Snyderové, že až vyrostu, vezmu osud do vlastních rukou. Nenechám se stáhnout nějakým chlapem. Paní Snyderová mi řekla, že bych byla šťastná, kdybych sdílela s někým tenhle druh vášně, a kdyby ano, pak bychom spolu byli už navždy. Dokonce i teď věřím, že především láska je o volbách. Je to o tom, položit jed i dýku a vytvořit si vlastní dobrý konec…vetšinou… Ale někdy, navzdory všem nejlepším volbám a nejlepším záměrům, osud stejně vyhraje.
2×9 (Díky za vzpomínky – Thanks for the Memories)
začátek epizody:
Meredith: Vděk, uznání, poděkování- nezáleží na výběru slov, všechny znamenají totéž – šťastný. Jsme předurčeni být šťastní. Vděční za přátele, rodinu. Šťastní jen za to, že žijeme.Ať už se nám to líbí nebo ne.
konec epizody:
Meredith: Cenit si malých vítězství. Ocenit ten boj, který nás stojí to být prostě jen člověkem. Možná jsme vděční za ty povědomé věci, které už známe. A možná jsme vděční za ty věci, které se nikdy nedozvíme. A na konci dne, ten fakt, že máme tu kuráž stále stát na nohou. ..je dostatečný důvod k oslavě.
2×10 (Čeho je moc, toho je příliš – Much Too Much)
začátek epizody:
Meredith: Když jste byli děti, bylo to Halloweenské cukrátko. Schovali jste to před rodiči a jedli, až vám bylo špatně. Na vysoké, to byla opojná kombinace mládí, tequily a no…však víte. Jako chirurg, berete tolik dobrého, kolik dáváte…Protože to dobré neobchází někde poblíž tak často, jak by mělo. Protože dobré věci nejsou vždy takové, jak vypadají. Příliš mnoho čehokoliv, dokonce i lásky, není vždy dobrá věc.
konec epizody:
Meredith: Jak víte, jak moc je příliš? Příliš mnoho, příliš brzy? Příliš informací? Příliš zábavy? Příliš lásky? Příliš na to, se zeptat? A kdy je toho prostě příliš na to, to snést?
2×11 (Samota – Owner of a Lonely Heart)
začátek epizody:
Meredith: Jako chirurgové, potlačujeme vlastní potřeby, abychom vyhověli potřebám pacientů. Ignorujeme naše přátele a rodinu, abychom zachránili přátele a rodiny našich pacientů. Což znamená, že na konci dne, vše co máme jsme my sami…a na světě není nic jiného, co by vás přimělo cítit se víc osaměle, než právě v této chvíli.
konec epizody:
Meredith: Před 400 lety, další dobře známý angličan měl takový názor na samotu..John Donne. Myslel si, že nikdy nejsme sami. Samozřejmě, že v té době, kdy to pronesl, byl snílkem. Nikdo není ostrov, zahleděný sám do sebe. Vyškrtněte ty kecy o ostrovu a zjistíte, že jen myslel, že každý potřebuje někoho, o koho by se mohl opřít…a ujistil nás, že nejsme sami. A kdo kdy řekl, že ten někdo nemůže mít čtyři nohy? Někoho, s kým by se dalo hrát, nebo jen tak pobíhat…nebo prostě posedět.
2×12 (Anatomie Vánoc – Grandma Got Run Over By A Reindeer)
začátek epizody:
Meredith: Je obecný mýtus, že pokusy o sebevraždu mají o svátcích špičku. Jak se ukazuje, jejich počet spíše klesá. Experti se domnívají, že když jsou lidé obklopeni rodinou, nezaobírají se tolik sami sebou. Je ironické, že ta samá rodinná soudržnost je zároveň důvodem, že deprese zažívají o svátcích špičku.
konec epizody:
Meredith: Jedno staré přísloví říká, že rodinu si nevyberete. Berete to, co vám osud nadělí. A máte je rádi nebo ne, milujete je a nebo ne, rozumíte jim nebo ne… Pak je tu jeden myšlenkový směr, který říká, že rodina do které se narodíte je jenom počáteční bod. Krmí vás, oblékají a starají se o vás až jste připravení jít do světa, najít si vlastní rodinu.
2×13 (Nový začátek – Begin the Begin)
začátek epizody:
Meredith: Čerstvé začátky se díky kalendáři, dějí každý rok. Prostě nastaví váš pohled na leden. Naší odměnou, za přežití svátků je Nový rok, přinášející sebou skvělou tradici novoročních předsevzetí. Hodit minulost za sebe a začít od začátku. Je těžké odolat šanci v novém začátku, šanci dát problémy posledního roku k ledu.
konec epizody:
Meredith: Kdo rozhoduje, kdy končí staré a začíná nové? Není to den v kalendáři, nejsou to narozeniny, ani Nový rok. Je to událost, malá nebo velká, něco, co nás změní. V ideálním případě, nám to dá naději… nový způsob života a náhledu na svět. Nechávat staré zvyky odejít, staré vzpomínky… Důležité je, že nikdy nepřestaneme věřit, že můžeme začít od začátku. Ale je také důležité, si uvědomit, že mezi vším tím svinstvem… jsou některé věci, kterých bychom se měli opravdu držet.
2×14 (Pravda a lež – Tell Me Sweet Little Lies)
začátek epizody:
Meredith: Jako doktoři, jsme trénováni, být skeptičtí, protože nám pacienti v jednom kuse lžou. Pravidlem je, že každý pacient je lhář, než se dokáže opak. Lhaní je špatné… nebo tak nám to alespoň říkají, neustále, od narození. Poctivost je nejlepší taktika. Pravda vás osvobodí. Faktem ale zůstává, že lhaní je nezbytnost. Lžeme sami sobě, protože pravda… pravda zatraceně bolí.
konec epizody:
Meredith: Nezáleží na tom, jak moc se snažíme to ignorovat nebo popírat… Nakonec se lež ztratí… Ať se nám to líbí nebo ne. Ale tady je pravda o pravdě- pravda bolí. Takže lžeme.
2×15 (Cesta tam a zase zpátky – Break on Through)
začátek epizody:
Meredith: Na chirurgii je na podlaze červená čára, označující místo, kdy je nemocnice ještě přístupná a kdy je nepřístupná, až na hrstku vyvolených. Nepovolené překročení není tolerováno. Obecně platí, že čáry tu nejsou bezdůvodně. Pro bezpečnost… Pro ochranu… Pro jasnost. Pokud si vyberete překročit tu čáru, děláte to jen na vlastní riziko. Takže čím to je, že čím větší čára je, tím větší je pokušení jí překročit?
konec epizody:
Meredith: Nemůžeme si pomoct. Když vidíme čáru, chceme jí překročit. Možná je to pokušení ze změny známého za neznámé, něco jako osobní výzva. Jediným problémem je, že když už překročíte, je skoro nemožné se vrátit. Pokud to zvládnete, dostat se zpátky za čáru… najdete bezpečí v počtu.
2×16 (Konec světa – část 1 – It’s the End of the World (1))
začátek epizody:
Meredith: Je to pohled v očích pacienta. Je v něm stopa,vůně smrti, jakýsi druh šestého smyslu. Když si velké dálavy jdou pro vás, cítíte to. O čem jste vždy snili, že budete dělat před tím, než umřete?
2×17 (Konec světa – část 2 – As We Know It (2))
začátek epizody:
Meredith: Říká se, že v nemocnicích víte. Víte, kdy umřete. Někteří doktoři říkají, že je to pohled v očích pacienta. Někteří říkají, že je to stopa, vůně smrti. A někteří si myslí, že je to něco jako šestý smysl. Když si pro vás smrt jde, cítíte jí přicházet. Ať je to jakkoliv, nahání to hrůzu. Protože, když to víte, co s tím uděláte? Zapomenete fakt, že jste vystrašení k smrti. Kdybyste věděli, že je toto váš poslední den na zemi… jak byste ho chtěli strávit?
2×18 (Včera – Yesterday)
začátek epizody:
Meredith: Po důkladném zvážení a mnoha probděných nocích, jsem se rozhodla, že neexistuje nic jako dospělost. Nastěhováváme se. Odtěhováváme se. Stěhujem se pryč od svých rodin a od nás samých. Ale základní nejistoty, základní obavy, a všechny ty staré rány prostě rostou s námi. A zrovna když si už myslíme, že nás život a osud dotlačili k jisté a nevratné dospělosti… řekne vaše matka něco takového…(matka Meredith jí vypráví o své nevěře) Rosteme, stáváme se vysokými, stárneme, ale v tom nejdůležitějším, jsme stále jen tlupa dětí, běháme po hřišti a zoufale se snažíme zapadnout.
konec epizody:
Meredith: Slyšela jsem, že je možné vyrůst. Jen jsem nikdy nepotkala nikoho, komu by se to podařilo. Bez rodičů, kterým by jsme museli vzdorovat, porušujeme pravidla, která si pro sebe sami vymýšlíme… Máme výbuchy hněvu, když se nám věci nedaří… S nejlepšími kamarády si ve tmě šeptáme tajemství… Hledáme pohodlí, kde jen můžeme… A doufáme… Proti vší logice. Proti všem zkušenostem. Jako děti… se nikdy nevzdáváme naděje.
2×19 (Co jsem udělal, že si tohle zasloužím? – What Have I Done To Deserve This?)
začátek epizody:
George: Okay, takže, občas, i ti nejlepší z nás dělají unáhlená rozhodnutí, špatná rozhodnutí…rozhodnutí, o kterých moc dobře víme, že jich budeme litovat že jich budem litovat v ten moment… tu minutu… a především ráno poté. Možná ne “litovat” litovat, protože alespoň, víte, sami jsme se do toho navezli. Ale stejně… Něco v nás se rozhodne,že udělá něco bláznivého, věc, o níž víme, že se asi otočí a kousne nás do zadku… A přesto to uděláme. Co říkám je, že sklidíme, co zasejeme. Kdo s čím přichází, tím také schází. Je to karma a ať to vezmete jakkoliv… Karma je na hovno.
konec epizody:
George: Tak či tak, si nás naše karma najde. A pravdou je, že jako chirurgové… máme více než dost šancí, nastavit rovnováhu, aby nám udělala laskavost. Nezáleží na tom, jak moc se snažíme… naší karmě stejně neunikneme. Sleduje nás domů. Je náš přítel a potřebuje naší pomoc. Hádám, že si asi na karmu nemůžeme stěžovat. Není nefér. Není neočekávaná. Ona prostě… vyrovnává stavy. A dokonce i když máme udělat něco, o čem víme, že popudí karmu, aby nás kousla do zadku.. stejně to uděláme.
2×20 (Kamarádi – Band Aid Covers the Bullet Hole)
začátek epizody:
Meredith: Jako doktorům, nám pacienti stále říkají, jak by dělali naší práci. “Prostě mě zašij, lípni tam náplast a pošli mě domů.” Je jednoduché navrhnout rychlé řešení když toho o problematice moc nevíte, když nerozumíte základní příčině, nebo jak hluboká rána vlastně je. První krok ke skutečné léčbě je, čím choroba začala, ale to lidé nechtějí slyšet. Máme zapomenout na minulost, díky níž jsme tady, ignorovat budoucí komplikace, které možná nastanou a jít po rychlé nápravě.
konec epizody:
Meredith: Jako doktoři, jako přátelé, jako lidské bytosti, všichni se snažíme dělat vše, co můžeme. Ale svět je plný neočekávaných zákrutů a zatáček. A když už si myslíte, že stojíte pevně nohama na zemi… Země pod vámi se posune a srazí vás na kolena. Pokud budete mít štěstí, skončíte jen s otevřenou ránou. Něco, co zakryje náplast. Ale některé rány jsou hlubší, než se zdají a vyžadují více, než jen rychlou nápravu. U některých ran musíte strhnout náplast, nechat je dýchat a dát jim čas se zahojit.
2×21 (Pověra – Superstition)
začátek epizody:
Meredith: Na dvoře mojí bývalé university je kouzelná socha. Je dlouholetou tradicí pro studenty podrbat ji pro štěstí na nose. Jedna moje spolubydlící věřila v sílu sochy a naléhala na mě s návštěvou, aby podrbala její nos před každou zkouškou. Studium by bylo lepším nápadem. Rupla ve druhém ročníku. Ale faktem je, že všichni jsme trochu pověrčiví. Pokud to není víra v kouzelnou sochu, je to vyhýbání se prasklinám v chodníku, nazouvání nejdříve levé boty… ťukání na dřevo.. pokoušej kaz a zlom své matce vaz…
konec epizody:
Meredith: Pověrčivost leží v místě mezi tím, co můžeme kontrolovat a tím, co nemůžem. Najdi penny, zvedni ji, den pak štěstí budeš mít. Nikdo se nechce zříct šance na štěstí. Ale pomáhá opakovat to 33x? A pokud nikdo neposlouchá, proč se vůbec obtěžujeme s děláním všech těch bláznivin? Spoléháme na pověry, protože jsme dost chytří na to, že víme, že nemáme odpovědi na všechno… A ten život pracuje podivuhodnými způsoby. Nezavrhujte juju, odkudkoliv přichází…
2×22 (Co je na tom to hlavní – The Name of the Game)
začátek epizody:
Meredith: Dobrá basketbalová hra nás dokáže zvednout ze židle. Hry jsou všechny o slávě, bolesti a jedné hře za druhou. A pak tu jsou více osamělé hry. Hry, jež hrajeme sami se sebou. Společenské hry, paměťové hry… hrajeme je, abychom zabili čas, aby byl život zajímavější, aby nás odvedly od toho, o co opravdu jde. Jsou mezi námi tací, kteří milují hraní her… jakýchkoliv. A pak jsou mezi námi tací, co rádi hrají… trošku moc.
konec epizody:
Meredith: Život není divácký sport. Vyhrát, prohrát, remízovat… hra je pokrok… ať už to chceme, nebo ne.Takže, do toho… hádejte se soudci, změňte pravidla, trochu podvádějte… dejte si pauzu a směřujte ke svým kořenům. Ale hrajte. Hrajte tvrdě… Hrajte rychle… Hrajte do posledního dechu. Hrajte, jako by nebylo zítřka. Okay… Takže.. Nejde o to, zda vyhrajete nebo prohrajete. Jde o to, jak hrajete. Správně?
2×23 (Veterinář – Blues for Sister Someone)
začátek epizody:
Meredith: Klíčem k tomu, být úspěšný internista je to, čeho se vzdáme- spánku, přátel, normálního života. Obětujeme to pro ten jeden úžasný okamžik… okamžik, kdy se můžeme legálně označit za chirurgy. Jsou dny, které dělají oběti hodnotnými. A pak jsou tu dny, kdy se všechno zdá jako oběť.
konec epizody:
Meredith: Jeden moudrý muž kdysi řekl, že můžeme mít vše ve svém životě, pokud tomu všechno obětujeme. Co tím myslel je, že,|nic nepřichází jen tak. Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Takže ještě než půjdete do boje, raději se rozhodněte kolik jste ochotni ztratit. Jít příliš často za tím, z čeho máte pocit, že je dobré, znamená upustit od toho, co víte, že je správné. A připustit si někoho k tělu znamená opustit zdi, jež jste celý život budovali. Samozřejmě, že ty největší oběti jsou ty, jež nevidíme přicházet… Když nemáme čas vymyslet strategii, vybrat si stranu nebo odhadnout potenciální ztráty. Když si boj vybere nás a ne někoho jiného, právě tehdy se boj může změnit v něco více, než můžeme unést.
2×24 (Případ napáchané škody – Damage Case)
začátek epizody:
Meredith: Všichni procházíme životem jako býci v čínském obchodě… Kousek sem, šlehnout tam… ničíme… sami sebe… i ostatní. Problém je, snažit se přijít na to. jak kontrolovat škody, jež jsme udělali nebo ty, jež byli udělány nám. Někdy náš škody dostanou překvapením. Někdy si myslíme, že škody můžeme napravit. A někdy jsou škody takové, že je nevidíme.
konec epizody:
Meredith: Vypadá to, že jsme všichni poškození. Někteří z nás více, než ti ostatní. Nosíme si škody sebou už od dětství. Pak jako dospělí, dáváme tolik dobrého, kolik sami dostáváme. Nakonec, všichni poškozujeme… A pak se dáme do napravování čehokoliv, co můžeme.
2×25 (Sedmnáct vteřin – 17 Seconds (1))
začátek epizody:
Meredith: V životě nás učí, že existuje sedm smrtelných hříchů. Všichni známe ty veliké- obžerství, pýcha, smilstvo… Ale hřích, o kterém tolik neslyšíte je hněv. Možná proto, že si myslíme, že hněv není tak nebezpečný… Že ho můžeme ovládnout… Jde o to, že možná nedáváme hněvu moc důvěry. Možná může být mnohem nebezpečnější, než si myslíme. Vždyť, když už dojde na destruktivní chování… Stává se hlavou celé sedmičky.
konec epizody:
Meredith: Takže co vlastně odlišuje hněv od ostatních šesti hříchů? Vlastně je to jednoduché. Poddáte-li se hříchu jako je závist nebo pýcha, zraníte jen sami sebe. Zkuste smilsvo nebo chtíč, a zraníte leda sebe a možná jednoho nebo dva další. Ale hněv… hněv je ze všech nejhorší.. Matka všech hříchů. Nejenže vás hněv stáhne až na dno, ale když to udělá, můžete sebou vzít strašné množství dalších lidí.
2×26 (Nemůžeme za to, koho milujeme – Deterioration of the Fight or Flight Response (2))
začátek epizody:
Meredith: Lidské bytosti potřebují hodně věcí, aby cítily, že žijí…
George: Rodinu…
Cristina: Lásku…
Izzie: Sex.
Derek: Ale potřebujeme vlastně jen jednu věc..
Burke: abychom skutečně žili.
Cristina: Potřebujeme tlukoucí srdce.
Addison: Když je naše srdce ohroženo…
Alex: reagujeme jedním nebo dvěma způsoby…
George: Utečeme…
Burke: nebo…
Izzie: jdeme do útoku.
Šéf Webber: Existuje pro to vědecký termín…
Alex: Boj…
Addison: nebo útěk.
Baileyová: Je to instinkt.
Meredith: Nemůžeme ho ovládat.
Izzie: Nebo snad ano?
2×27 (Ztrácím svou víru – Losing My Religion (3))
v této epizodě promluvy nejsou