5. řada
Rozumy pro tuto řadu pro vás zpracovala Skyewillowe
—————————————————————————-
1. a 2. díl (Dream a Little Dream of Me)
začátek epizody:
Meredith: Všichni z nás si pamatujeme pohádky našich dětství. Popelku, jíž padne střevíček jako ulitý, žabáka, jenž se změní v prince, Šípkovou Růženku, probuzenou polibkem. Bylo nebylo … a žili šťastně až do smrti. Pohádky. Látka, z níž jsou spředené sny. Problémem ovšem je, že se pohádky nevyplňují. Zato ty ostatní příběhy, ty jež začínají temnými a bouřlivými nocemi a končí nevyřčeným. Právě noční můry, zdá se, se vždy stávají realitou.
konec epizody:
Meredith: Bylo nebylo … šťastně až do smrti … Příběhy, jež vyprávíme, jsou látkou, z níž jsou spředené sny. Pohádky se nevyplňují. Realita je mnohem bouřlivější … mnohem ponurejší… mnohem děsivější. Poslouchejte, lidi. Poslouchejte mě. Realita je o tolik zajímavější, než žití šťastně až do smrti.
3. díl (Here Comes the Flood)
začátek epizody:
Meredith: Coby chirurgové jsme trénovaní napravit vše, co je poškozené. V osobních životech je pro nás ale bod zlomu znakem slabosti. A tak děláme vše proto, abychom se mu vyhnuli¨.
konec epizody:
Meredith: My dokážeme sešít svaly, napravit škody, ulevit od bolesti…Ale když se nám zhroutí život… pak už neexistuje žádná věda, žádná těžká a rychlá pravidla. Musíme si to prostě celé protrpět a pro chirurga není nic horšího a zároveň nic lepšího…
4. díl (Brave New World)
začátek epizody:
Meredith: 6,500 tisíce let př.n.l., se jeden člověk podíval na svého nemocného přítele a řekl: “Mám nápad. Co takhle, že bych ti do hlavy vyvrtal díru? To ti pak hned bude líp.” A tak se zrodila chirurgie.Vyžaduje to však jistý druh bláznovství, přijít s nápadem, jako třeba vrtat někomu do lebky. Chirurgové ale byli vždy sebejistou sebrankou.Obyčejně víme, co děláme, a i když ne, tak alespoň předstíráme, že ano. Směle kráčíme do neprobádaných krajů, tam vztyčíme vlajku a začneme rozkazovat lidem okolo.
konec epizody:
Meredith: Rádi si myslíme, že jsme nebojácní, chtiví objevování neznámých zemí a nasávání nových zkušeností, ale faktem zůstává, že jsme pokaždé vyděšení. Ta hrůza je možná součástí oné přitažlivosti. Někteří lidé jsou do kina na horor. My rozřezáváme věci a noříme se do temných hlubin. Ale není na konci každého dne právě tohle tím, co chcete slyšet? Jestliže máte jeden drink, jednoho kamaráda a 45 minut? Hladké jízdy jsou pro nudné příběhy. Malá pohroma, ta teprve stojí za zmínku.
5. díl (There Is No “I” In Team)
začátek epizody:
Meredith: Jsem skála. Jsem ostrov. To je mantra více méně každého chirurga, kterého jsem kdy potkala. Rádi si myslíme, že jsme nezávislí, samotáři, individualisté… Že k naší práci potřebujeme pouze operační sál, skalpel a svolné tělo. Pravdou ale je, že ani ti nejlepší z nás by to sami nezvládli. Chirurgie je, stejně jako život, týmovým sportem.
konec epizody:
Meredith: Nakonec se stejně musíte zvednout z lavičky a rozhodnout se, za který tým to vlastně hrajete. Výběr vašeho týmu ve skutečném životě není vůbec podobný tomu ve školní tělocvičně. Být prvním vybraným může nahánět hrůzu. A být vybrán jako poslední … není nejhorší věcí na světě. Takže vše sledujeme ze střídaček, tíhneme ke svojí izolaci… protože víme, že jakmile se zvedneme z lavičky … přijde někdo, kdo od základů změní celou hru.
6.díl (Life During Wartime)
začátek epizody:
Meredith: Pro chirurga je každý jeho pacient bitevním polem. Jsou pro nás terénem, místem našich postupů i ústupů, místem, které pročišťujeme od všech min. A právě, když už si myslíte, že jste bitvu vyhráli a zachránili celý svět, objeví se pod vámi další minu.“
konec epizody:
Meredith: Některé války vyústí v celkové a úplné vítězství. Některé války skončí nabídkou ke smíru. A některé války končí nadějí. Všechny tyto války ale nejsou ničím v porovnání s nejstrašlivější válkou ze všech, tou, kterou ještě musíte vybojovat.
7.díl (Rice Up)
začátek epizody:
Meredith: Jste-li normální člověk, je jednou z věcí, na něž se můžete v životě spolehnout, smrt. Jste-li ale chirurgem, jste ochuzeni i o tuto útěchu. Chirurgové podvádějí smrt. Oddalujeme ji a popíráme. Stojíme a vzdorně posíláme smrt do patřičných mezí.
konec epizody:
Meredith: Rodíme se, žijeme, umíráme. Občas ne nutně v tomto pořadí. Odkládáme věci stranou jen proto, abychom je někdy znovu vytáhli. Jestliže tedy smrt není koncem, na co se ještě můžeme spoléhat? Protože v životě se určitě na nic spoléhat nemůžete. Život je totiž ta nejkřehčí, nejvrtkavější a nejnepředvídatelnější věc, co existuje. Ve skutečnosti si v životě můžeme být jistí jen jedinou věcí a to, že neskončí, dokud mu nebude konec.
8.díl (These Ties That Bind)
začátek epizody:
Meredih: Co se děje na operačním sále, je hodně intenzivní. Když životy visí na vlásku a vy se šťouráte v mozcích jako v relaxačním gumovém míčku, vytvoříte si s chirurgem, stojícím vedle vás, pouto. Nezlomné, nepopsatelné pouto. Být takto svázanými je hodně intimní, ať už se vám to líbí nebo ne, ať už je máte rádi nebo ne, stanete se rodinou.
konec epizody:
Meredith: Pouta, jež nás svazují, se občas nedají vysvětlit. Spojují nás dokonce i poté, co se zdá, že byla zpřetrhána. Některá pouta vzdorují vzdálenosti, času i logice. Protože některá pouta mají přetrvat navěky.
9.díl (In The Midnight Hour)
začátek epizody:
Meredith: Když jste děti, bojíte se jít spát, protože se vám pod postelí skrývají hrozná strašidla. Když pak povyrostete, strašidla se změní. V sebepochybování, osamělost, zármutek. A ačkoliv už jste starší a moudřejší, zjistíte, že se vlastně stále bojíte tmy.
konec epizody:
Meredith: Spánek je to nejjednodušší, co můžete udělat. Stačí jen zavřít oči. Ale pro mnoho z nás se spánek zdá být nepolapitelným. Chceme ho, ale nevíme, jak ho docílit. Ale jakmile se postavíme tváří v tvář našim démonům, postavíme se našim strachům a obrátíme se jeden k druhému pro pomoc. Nic není tak strašidelné, protože si záhy uvědomíme, že ve tmě nejsme úplně sami.
10.díl (All By Myself)
začátek epizody:
Meredith: „Moje máma to nazývala tím nejvýznamnějším a nejstrašidelnějším okamžikem svého života. Stát u operačního stolu, vědět, že život pacienta závisí jen na vás, na nikom jiném. Přesně o tom ale všichni sníme. Protože první z nás, co bude moci vést první sólovou operaci, to bude pořádný machr.“
konec epizody:
Meredith: „Sami do světa vcházíme a sami z něj také odcházíme. A to vše, co se děje mezitím? Dlužíme sami sobě, abychom si našli trochu společnosti. Potřebujeme pomoc, potřebujeme podporu Jinak bychom v tom byli úplně sami. Cizinci, odříznuti jeden od druhého. A často zapomínáme, jak moc propojeni vlastně jsme. Namísto toho si volíme lásku….volíme si život…a na kratičkou chvilku se cítíme o trochu méně osamělí.“
11.díl (Wish You Were Here)
začátek epizody:
Meredith: „Všichni máme do roka alespoň jedno přání, a to nad svíčkami našeho narozeninového dortu. někteří přání vyhazují i při jiných příležitostech – vypadlých řasách, u fontán, když padá hvězda. A čas od času se nám jedno z těch přání vyplní. A co pak? Je to tak dobré, jak jsme doufali? Koupeme se v hřejivé záři našeho štěstí?Nebo si jen uvědomíme, že máme ještě hodně dlouhý seznam věcí, které si chceme přát?“
konec epizody:
Meredith: „Přejeme si, protože potřebujeme pomoc, a máme strach. A dobře víme, že toho někdy žádáme příliš. I přesto si ale přejeme, protože občas se naše přání vyplní.“
12.díl (Sympathy for the Devil)
začátek epizody:
Meredith: „Moje máma o rezidentuře říkávala toto: Trvá to rok, naučit se, jak řezat. A trvá celý život, naučit se to nedělat. Ze všech nástrojů na chirurgickém vozíku se zdraví úsudek ovládá nejošemetněji. Ale bez něj jsme banda batolat se skalpely v ručičkách.“
konec epozody:
Meredith: „Lidé přichází k úrazům. Krvácí. Takže bojujeme za každý steh. Zápasíme o každý šev. Protože unáhlená rozhodnutí, ta, která nás napadají snadno a rychle, bez jakéhokoli zaváhání jsou těmi, které nás stíhají až nadosmrti.“
13.díl (Stairway to Heaven)
začátek epizody:
Denny: „Věřím v Nebe. A věřím také v Peklo. Ani jedno jsem sice zatím neviděl, ale věřím, že existují. Musí existovat, protože bez Nebe a bez Pekla, bychom všichni směřovali do pustoty zapomnění.“
konec epizody:
Denny: „Nebe…Peklo…Pustota zapomnění…Nikdo doopravdy neví, kam přijdeme, ani co nás čeká, až tam dorazíme. Ale jedna věc, kterou můžeme určitě a s naprostou jistotou říci je, že existují momenty, které nás odnáší do jiných míst. Momenty Nebe na Zemi. A možná to je prozatím vše, co potřebujeme vědět.“
14.díl (Beat Your Heart Out)
začátek epizody:
Meredith: „Každý student prvního ročníku medicíny ví, že zvýšený srdeční tep je příznakem problémů. Zvýšený srdeční rytmus ale může signalizovat cokoliv….od návalu strachu, až po něco mnohem, mnohem vážnějšího. Srdce, jež se rozkmitá neklidem…nebo vynechá jeden úder…by mohlo být příznakem skryté choroby..anebo by mohlo být příznakem milostného vztahu, což by bylo nejzávažnějším problémem ze všech.“
konec epizody:
Meredith: „Zdá se, že nad našimi vlastními srdci nemáme vůbec žádnou kontrolu. Podmínky se mohou změnit bez varování. Romance může bušení srdce urychlit, stejně jako panika. A panika vám ho dokáže v hrudi na místě zastavit. Není potom divu, že doktoři tráví tolik času snahou udržet srdce stabilním, aby bilo pomalu…neochvějně….pravidelně…Snaží se zastavit srdce, aby netlouklo jako o závod, z obavy z něčeho strašlivého…nebo z očekávání…nebo něčeho zcela jiného.“
15.díl (Before and After)
začátek epizody:
Meredith: „Příběh každého pacienta začíná stejně. Začíná tím, že je mu dobře. Začíná v době Předtím. Pacient lpí na tomto okamžiku, této vzpomínce na zdraví, tomto Předtím, jakoby ho snad mluvení o něm dokázalo přivést nazpět. Co si ale pacient neuvědomuje je fakt, že jestliže se o tom baví s námi, svými lékaři, znamená to, že už není návratu. Ve chvíli, kdy uvidí nás, se totiž ocitají v době Poté. Ale zatímco příběh každého pacienta začíná stejně, to, jak skončí, záleží už jen na nás, na naší správné diagnóze a léčbě. Víme, že onen příběh závisí na nás….a všichni se chceme stát hrdiny.“
16.díl (An Honest Mistake)
začátek epizody:
Meredith: „Když lidé zjistí, že jste lékař, stane se jedna zvláštní věc. Přestanou se na vás dívat jako na obyčejného člověka a uvidí ve vás něco většího, než čím jste. Musí nás tak vidět – coby Bohy, jinak bychom totiž byli stejní jako všichni ostatní – nejistí, chybující, normální. Takže předstíráme, že jsme silní. Zachováváme si stoický klid. Skrýváme onen prostý fakt, že nejsme nic než obyčejní lidé.“
konec epizody:
Meredith: „Pacienti v nás vidí Bohy, nebo nás vidí coby monstra. Faktem ale zůstává, že jsme pouze lidé. Občas některé věci zmršíme, občas sejdeme z cesty. I ti nejlepší z nás mají své Dny blbec. Ale i přesto jdeme dál. Neusínáme na vavřínech ani neoslavujeme životy, které jsme zachránili v minulosti. Protože je tu stále nějaký další pacient, který potřebuje naši pomoc. Takže se nutíme k tomu, abychom se nevzdávali snahy, nepřestávali se učit. A to v naději, že se možná jednoho dne třeba jen o kousíček přiblížíme k oněm Bohům, jimiž nás naši pacienti potřebují mít.“
17.díl (I Will Follow You Into the Dark)
začátek epizody:
Meredith: „Každý chirurg, kterého znám, má svůj stín. Temný oblak prachu a pochyb, který pronásleduje na sál i ty nejlepší z nás. Předstíráme, že žádný stín neexistuje. Doufáme, že pokud zachráníme více životů, ovládneme složitější techniky, naučíme se běhat rychleji a dál, tak se stín unaví a vzdá naše stíhání. Ale jak už se to tak říká: Svůj stín nepředběhneš.“
konec epizody:
Meredith: „Každý chirurg má svůj stín. A jediný způsob, jak se takového stínu zbavit, je zhasnout světla, přestat utíkat před temnotou a čelit svým strachům s hlavou vztyčenou.“
18.díl (Stand By Me)
začítek epizody:
Meredith: „Chirurgové nejsou právě známí pro svou plyšovou hřejivost. Jsou arogantní, netrpěliví a jsou sprosťáky stejně často jako zlatíčky. Skoro byste si mysleli, že nemají žádné přátele – vždyť kdo by je vystál. Chirurgové jsou jako zlé nachlazení – odporní, ale vytrvalí. Chirurgové – odporní, agresivní, nezastavitelní. Přesně ten typ lidí, které chcete mít na své straně, když jde do tuhého.“
konec epizody:
Meredith: “Praktikovat medicínu se pro navazování přátelských vztahů příliš nehodí. Možná proto, že po většinu času čelíme životu a smrtelnosti. Možná proto, že jak nás každý den Smrt bije do očí, jsme donuceni vědět, že život, každá jeho minuta, je jen zapůjčeným časem. A každá osoba, kterou si dovolíme mít rádi, je pro nás jen další ztrátou, kdesi na okraji našich hranic. Z tohoto důvodu vím o pár doktorech, kteří se s lidmi vůbec nepřátelí. Ale zbytek z nás si dává za cíl posunout onu hranici, oddalovat každou ztrátu, jak nejdéle to jen půjde.“
19.díl (Elevator Love Letter)
začátek epizody:
Alex: „Všechny chirurgy sužují kolosální problémy. Jsme řezníci. Problémoví řezníci se zálibou v kuchání. I když lidi rozřežeme na kousky, posuneme se dál. I když nám pacienti zemřou před našimi zraky, posuneme se dál. Způsobujeme rány a sami si odnášíme své. Nemáme čas si dělat těžkou hlavu z toho, jaký máme ze vší té krve, smrti a dalších odporností pocit.“
konec epizody:
Alex: „Nezáleží na tom, jak tvrdí jsme. Zranění pokaždé zanechá jizvu. Následuje nás domů, mění naše životy. Zranění s každým otřese. Ale možná o to právě jde. Veškerá bolest, strach a další odpornosti….Možná že překonávání toho všeho nám dodává energii, abychom šli dál. Postrkuje nás kupředu. Možná, že potřebujeme pořádný otřes předtím, než můžeme udělat krok dál.“
20.díl (Sweet Surrender)
začátek epizody:
Meredith: „Porážka není možností řešení, alespoň pro chirurgy ne. Odstupujeme od operačního stolu až dlouho poté, co pacient vydechne naposledy. Smrtelnost je pro nás výzvou. Ohrožení na životě nás každé ráno vytahuje z postele. nenecháme se snadno zastrašit, nevykrucujeme se, neustupujeme a už vůbec se nevzdáváme. V práci každopádně ne.“
konec epizody:
Meredith: „K výkonu naší práce musíme věřit, že porážka není možností řešení. Že ať už jsou naši pacienti sebevíce nemocní, mají ještě stále naději. Ale i když naše naděje ustoupí realitě a my se konečně musíme vzdát pravdě, znamená to jen, že jsme prohráli dnešní boj, nikoli zítřejší válku. Je tu totiž jedna věc ohledně vzdávání se: Jakmile to uděláte, jakmile skutečně ustoupíte, okamžitě zapomenete, proč jste vlastně bojovali.“
21.díl ( Not Good at Saying Sorry)
začátek epizody:
Meredith: „Vzpomínáte, jak jsme byli ještě malí prcci a omylem na hřišti pokousali jiné dítě? Naši učitelé nám tehdy řekli: Omluv se! a my se sice omluvili, ale nemysleli jsme to vážně, protože to hloupé děcko, co jsme hryzli, si to zcela zasloužilo. Ale jak stárneme, naše morální náprava není tak jednoduchá. Jakmile totiž dny našeho dětství uplynou, nemůžeme se omluvit jen tak. Musíme to myslet vážně. Samozřejmě, pokud se stanete lékaři, slůvko promiňte není tím nejšťastnějším. Znamená to totiž buď: Umíráte a já vám nemohu nijak pomoci…anebo: Tohle bude skutečně bolet.“
konec epizody:
Meredith: „Coby doktoři svoje chyby nemůžeme odčinit a jen zřídkakdy si je odpouštíme, ale to už patří k riziku povolání. Coby lidské bytosti se ale můžeme neustále snažit zlepšit, být dobrými lidmi, napravovat zlo a křivdy, i když se zdají být nezvratné. Slůvko promiňte ale ne vždy všechno vyřeší. Třeba také proto, že ho používáme tolika možnými způsoby, coby zbraň nebo výmluvu. Když je nám ale něco opravdu líto, když to slovo užijeme správně, myslíme ho vážně, když naše činy říkají to, co slova nemohou,když to řekneme správně, promiňte je perfektní volbou. Když to řekneme správně, promiňte se stane vysvobozením.“
22.díl (What A Difference A Day Makes)
začátek epizody:
Izzie: „Člověk nikdy neví, kdy nastane ten nevýznamnější den jeho života. Dny, o nichž si myslíš, že budou důležité, nakonec nikdy nepřekonají očekávání, kterým je ve své mysli vystavíš. Jde totiž právě o ty obyčejné dny, ty, které začínají docela normálně. Právě ty se stanou těmi nejvýznamnějšími. Dnes se odehrála ona svatba. Byla nádherná…dokonalá.“
konec epizody:
Izzie: „Nikdy nevíš, kdy nastane ten nejvýznamnější den tvého života. Alespoň ne do chvíle, než se skutečně děje. Nejvýznamnější den svého života nepoznáš až do té chvíle, než se ocitneš přímo uprostřed něj. Den, kdy se něčemu odevzdáš, nebo někomu. Den, kdy ti někdo zlomí srdce. Den, kdy nalezneš svou spřízněnou duši. Den, kdy si uvědomíš, že nemáš dost času, protože se ti chce žít navěky….Právě to jsou ty nejvýznamnější dny, ty dokonalé dny….“
23.díl (Here’s to Future Days)
začátek epizody:
Meredith: „Když něco začíná, nemáme zpravidla ani ponětí, jak to dopadne. Dům, jenž jste chtěli prodat, se vám stane domovem. Spolubydlící, které jste byli nuceni přijmout, se stanou vaší rodinou. A ze známosti na jednu noc, kterou jste byli odhodláni zapomenout, se vyklube vaše životní láska.“
konec epizody:
Meredith: „Celé své životy se trápíme se svojí budoucností, děláme si do ní plány, snažíme se ji předpovědět, jako by snad její rozluštění mělo nějak utlumit onen náraz. Budoucnost se ale neustále mění. Budoucnost je domovem našich nejhlubších obav a nejdivočejších nadějí. Jedna věc je ale jistá. Když se budoucnost konečně vyjeví, nikdy není taková, jakou jsme si ji představovali.
24.díl ( Now Or Never)
začátek epizody:Meredith: „Doktoři tráví spoustu času soustředěním se na budoucnost, jejím plánováním. V určitém bodě si ale začnete uvědomovat, že se váš život odehrává v přítomnosti, ne po medicíně, ne po rezidentuře, ale právě teď. Tohle je ono…to všechno kolem vás. Mrknete-li, přijdete o vše.“
konec epizody:
Meredith: „Řekli jste to?Miluji tě. Nechci žít ani moment bez tebe. Můj život už nebude jako dřív. Řekli jste to? Načrtněte si svůj plán, stanovte si svoje cíle, vyjděte jim vstříc. Jen se tu a tam nezapomeňte rozhlédnout, nasát atmosféru všemi póry…protože tohle je ono….a zítra to třeba může být celé pryč.“